Miloš Urban
Urbo Kune. Paralelní román
Argo 2015, 371 s.
Projekt utopického města v krajinném zářezu, který zůstane po kamenolomu u Zbraslavi, vypracovali studenti architekta Petra Hájka a toto na vnějším světě nezávislé město-dům se zdá jako celkem dobrý nápad. Problém začíná ve chvíli, kdy je k řešení grantového záměru přizván Miloš Urban, který na základě projektu napíše knihu. Autor se opět ukazuje jako rutinér, kterému už jeho vyčpělá macha vůbec nevychází. Předem danou architektonickou kostru obalí trochou science fiction a vypomůže si pár notoricky profláklými termíny z kvantové fyziky a několika nákresy, které ale s textem absolutně nesouvisí. Pak už jen přidává obvyklé ingredience: nesympatického hlavního hrdinu, trochu erotiky a fouňovské dekadence, téma ztroskotané utopie a zmatené analogie se společenskými problémy současného světa. Připočtěme až bolestivou absenci smyslu pro humor, která z nucených vtípků a parafrází různých jmen a názvů přímo trčí, a literární eintopf je na světě. Za zbytek knihy nechme mluvit pasáž, z jejíž blbosti běhá mráz po zádech: „Brambory ve tvaru a skupenství krásně hranatých a ohnutých smažených tyčinek jsou většinou dobré, v téhle podobě kralují veškerému jídlu, neboť jsou primitivní i rafinované, nasycující a povzbuzující současně, tak jako ženy, napadlo mě, až jsem se za to zastyděl, protože přirovnávat ženy k hranolkům v papírovém kornoutu může muž pouze ve své mysli.“ Proč takové knihy vznikají? Zřejmě jen proto, že je možné sehnat na ně peníze z nadačního fondu Art-Now nebo od firmy KÁMEN Zbraslav, a. s.
Karel Kouba
Primož Repar
Alchymie srdečního pulsu
Přeložil Aleš Kozár
Protimluv 2016, 95 s.
Sbírka současného slovinského básníka, poprvé vydaná roku 1998 v Lublani, je souborem bezmála osmi desítek „milostných haiku“. Vzdálená východní forma se tu spájí s titulní alchymií, která je Evropanům blízká někdy až příliš. Síla proměn čtyř živlů totiž nadnáší lecjaké literární pokusy, jimž propůjčuje důstojnost archetypu a jejich autorům dodává auru mudrců. Ani Primož Repar v krátkém rozhovoru připojeném namísto doslovu neváhá čtenáře potěšit dávkou básnické mystiky, jeho drobná básnická dílka však svědčí o tom, že alchymii bere překvapivě vážně. Tato tradice mu, jak se zdá, nenabízí ani tak praktickou schopnost ovlivňovat pohyby země, vody či libida, ale učí jej psát báseň jako alchymický znak, ve kterém záleží především na kresbě. „Přesně uprostřed/ míry práh. Zde se v děsu/ rána milujem,“ praví autor v jedné z básní věnovaných vodě. Příznačně. Alchymické (hiero)glyfy jsou útvary lineární, mezní, plné prahů. Bez hlubin. Poslední ze čtyř oddílů sbírky, nazvaný Moje hereze, lze číst i jako přátelské pokynutí směrem k literární postavě otce „heretika“ z povídek polského modernisty Bruna Schulze. Schulzův rakovinou stižený otec i básník Primož Repar utíkají ke tvaru, k linii či bodu; snaží se vymezovat hranice (v této souvislosti stojí za zmínku velmi štědře vyměřené prázdné okraje stran knihy). Okamžik, po jehož dokonalém prožití Repar touží, samozřejmě hned zmizí. Pozorovat pokus o zpomalení jeho běhu je však v tomto případě až překvapivě libé.
Matouš Jaluška
Karel Zeman
Analýza privatizačního procesu v České republice
Analýza restitučních procesů v České republice
Karolinum, Praha 2015, 296 a 188 s.
O velikosti některých věcí si uděláme přesnější představu až ve chvíli, kdy od nich trochu poodstoupíme. Historická událost je toho extrémním případem. Často se totiž událostí stane, až když ji jako takovou rozpozná některá z dalších generací. Vedle toho však existují v dějinách lidské společnosti procesy přímo předurčené k tomu, aby byly za události označeny mnohem dříve. To bezpochyby platí pro postkomunistickou transformaci, která už v době, kdy probíhala, podněcovala úvahy o svém významu. S kategorií významu lze při analýze dějin zacházet dvojím způsobem – buďto zkoumáme význam události pro současnost, tedy ji protlačujeme mřížkou našich současných priorit, anebo se snažíme rekonstruovat významy v těch konstelacích, v nichž ovlivňovaly historické aktéry. Dvě práce od ekonoma Karla Zemana se vydávají první cestou. Hodnotí procesy transformace z hlediska jejich ekonomické efektivnosti, za kterýmžto účelem shromažďují úctyhodné množství makroekonomických a jiných statistických údajů o privatizačních a restitučních převodech majetku. Zejména tam, kde se popisované události dotýkají politické dimenze celého transformačního procesu (třeba v otázce legitimity restitučních nároků), staví autor čtenáře před otázky, pro jejichž zodpovězení je nutné vykročit za rámec analýzy a tázat se po hodnotách, které určují náš hospodářský život. Faktografické údaje, díky nimž jsou obě práce cenné především, jsou pro takové úvahy dobrým výchozím bodem.
Václav Rameš
Martin Fafejta
Sexualita a sexuální identita
Portál 2016, 240 s.
Publikace sociologa Martina Fafejty se zaměřuje na takzvanou sociální konstruovanost sexuality a sexuální identity. Valná většina jevů v oblasti sexuality, které považujeme za zcela přirozené či biologicky dané, má minimálně stejnou měrou i ryze kulturní, společností dohodnutou povahu. Deviant je jednoduše ten, koho za devianta společnost označí, ať už jí dané podmínky fakticky splňuje či ne, přičemž každá kultura považuje za sobě nebezpečné něco jiného. Vzpomeňme případ onanie, jejíž bezpodmínečný zákaz je sice dnes pro Středoevropana nepochopitelným výmyslem minulosti, kupodivu ale zdaleka ne tak dávné, jak by se mohlo zdát. Finální část knihy sleduje fenomény, které se do obecného povědomí dostávají až v posledních letech či desetiletích – intersexualitu (ani z biologického hlediska není jasné, zda je člověk „mužem” nebo „ženou”, neboť má například ženské chromozomy, ale mužský genitál), asexualitu (někteří jedinci se bez projevů sexuálního chování obejdou) či polyamorii (nepárové emocionálně-erotické vztahy). Povinný dovětek o tom, že knížka zaujme odborníky i laiky, je tady opravdu namístě. Vyváženě mísí teorii, historii i aktuální praxi, a přitom je její poselství jasné: téměř každý odsudek sexuálního chování druhého plave na vodě. Škoda, že čtenář, který má za to, že teplouši jsou hnus a manželku znásilnit nejde, tuto knihu zcela jistě neotevře.
Marta Martinová
Naše malá sestra
Umimači diary
Režie Hirokazu Koreeda, Japonsko, 2015, 126 min.
Premiéra v ČR 5. 5. 2016
Hirokazu Koreeda patřil k prvním světově uznávaným japonským režisérům nastupujícím v devadesátých letech. Jeho hraný debut, výtečné minimalistické drama Maboroši no hikari, soutěžil na festivalu v Berlíně v roce 1995. Pozici osobitého autorského tvůrce si Koreeda jako jeden z mála udržuje i v současné době, kdy japonský hraný film čím dál víc směřuje k popkulturní zábavě. Od skvělého komorního snímku Still Walking z roku 2009 točí pečlivě napsaná konverzační rodinná dramata, se kterými se mu v posledních letech daří pronikat i do hlavní soutěže festivalu v Cannes. Film Naše malá sestra vypráví o třech sestrách, jež se po smrti svého otce rozhodnou přijmout do společné domácnosti i jeho čtvrtou dceru, kterou měl s jinou matkou. Koreeda tu tak znovu rozvíjí své obvyklé téma vlivu mrtvých osob na jejich živé blízké a tematiku rodinných vztahů obecně. Typický je tu i jeho přístup k vyprávění, v němž vztahy postav vyplývají především z výmluvných náznaků a souvislostí roztroušených mezi momenty všednosti. Přestože se tvůrce opět ukazuje jako delikátní vypravěč a mistrný inscenátor všednodenních momentů plných nevysloveného napětí, Naše malá sestra nepatří k jeho vrcholným snímkům. Na rozdíl třeba od předchozího dramatu Jaký otec, takový syn se tu totiž režisér omezuje na vykreslení sladkobolně idylického obrazu sesterského soužití. Je to sice elegantně natočené a chytlavé, ale přece jen nic víc než „feel good movie“.
Antonín Tesař
Barbora Myslikovjanová
Holčička z odvrácené strany noci
The Chemistry Gallery, Praha, 22. 4. – 14. 5. 2016
V The Chemistry Gallery právě vystavuje mladá studentka malby, kterou kurátor výstavy Patrik Šimon nadneseně označuje za „největší umělecký talent 21. století“. Mám však za to, že nejde jen o exaltovaná slova zapáleného sběratele, ale o lež, která pokřivuje obraz skutečného umění. Barbora Myslikovjanová zobrazuje na svých plátnech usoužené postavy, které na nás hledí s němou výčitkou: „Podívejte se, tady jsem a trpím!“ Nemůžu soudit samotné prožitky autorky, ale to, co nám ukazuje, není umělecké ztvárnění skutečného utrpení, je to jen výkřik pubertální sebezahleděnosti. Člověk, který doopravdy trpěl a chce se uzdravit, maluje tak, že na jeho práci můžeme vidět vývoj, touhu jít dál, posouvat hranice malby a svého života. To ale Myslikovjanová nedělá – a tím možná bezděky reflektuje celý náš svět. Pokud totiž skutečně přistoupíme na to, že toto dílo se vyznačuje, slovy Patrika Šimona, „dokonale zvládnutou formou a obsahem“, máme o čem přemýšlet. Znamená to, že se naše společnost chce litovat, chce se utápět ve skutečných či domnělých problémech a řešení chce přenechat jiným. V tomto kontextu je pak přirozené, že se zastydlost a sebelítost označuje za něco, co „obnažuje skutečný příběh o člověku“. S takovým přístupem k životu a tvorbě by se ale opravdový umělec podle mě neměl smířit. Umění je nekončící proces, který by měl přinést větší pochopení toho, co nás obklopuje, stejně jako nás samých. A to proto, abychom poté mohli smysluplně jednat.
Martina Cihlářová
Ronnie Spector
English Heart
LP, 429 Records 2016
Ronnie Spector v dějinách populární hudby najdete pod heslem „Ronettes“. Klíčová charakteristika zní „the original bad girl“. V rock’n’rollové síni slávy patří do oddělení těch, kterým se podařilo několik generací nejen ovlivnit, ale také přežít. Její letošní návrat k hitům šedesátých let proto nelze považovat za retro, ale spíše za jakýsi vampyrismus – oživování vlastního nemrtvého těla v kulisách mládí. V tom se nové album Ronnie Spector, složené z coververzí skupin jako Animals, Kinks, Rolling Stones nebo Zombies, podobá poslední desce Keitha Richardse. Kdo je vlastně starší: mumie Keith, nebo jeho nesmrtelná kamarádka Ronnie? V roce 1964, když se z Ronettes díky zvukovým stěnám Phila Spectora stala nejslavnější dívčí skupina své doby, je na jejich britském turné doprovázeli Rolling Stones jako předkapela. Obří účesy ve stylu beehave tehdy vzrušily celou monarchii – a zbytek této fascinace doputoval časem až k Amy Winehouse. Mezitím si budoucí punkeři, zatím ještě teenageři přilepení k televizi, při pohledu na exotickou zpěvačku budovali smysl pro estetiku založenou na úpravě vlasů, a ne jen na hudebních schopnostech. Philu Spectorovi bývá vyčítáno, že své ženě zničil kariéru, když jí nejprve zakázal turné s Beatles a potom ji několik let věznil ve své vile a krmil drogami. Pravda ale je, že jeho zásluhou bylo co ničit – a později co zachraňovat. Opravdu vydařenou nahrávku pro svůj idol krátce před smrtí vyprodukoval Joey Ramone. Aktuální deska je o něco mrtvolnější.
Billy Shake jr.
Franz-Olivier Giesbert
Himmlerova kuchařka
CD, Radioservis 2015
Ne, Himmlerova kuchařka není souborem oblíbených receptů jednoho z předních představitelů třetí říše. Je to další z románů, které se snaží vypořádat s hrůzami 20. století – a to pokud možno se všemi najednou. Svědectví přes sto let staré Rózy, která se načas stala kuchařkou Heinricha Himmlera, tak začíná v roce 1915 v Arménii, na místě první genocidy minulého století. Potom se Róza naučí obstojně vařit, založí si restauraci Malá Provence a následuje putování po dalších vyvražďováních. Po druhé světové válce prožité v Německu se hrdinka uchýlí do Číny, kterou čekají obrovské hladomory. Róza ale není jen pasivním pozorovatelem hrůz, aktivně vstupuje do dějin svými „malými pomstami“. Je to postava, jakou čtenáři rádi, protože naplňuje představu o potrestaném zlu, přestože z historie víme, že skutečným pachatelům zvěrstev se spravedlnost spíše vyhýbá. A pak je v románu ještě další rovina. V Róziných restauracích se totiž většinou schází společenská smetánka, a Róza tak vidí intelektuálním velikánům doslova až do žaludku. Román je tedy i bulvárním deníkem 20. století. Autor cílí především na senzacechtivé čtenáře, pomrkává ale rovněž na ty náročnější, pokud si ovšem vystačí s tím, že jednou z postav je také Jean-Paul Sartre. Aby autor nebyl úplně banální, přidává pár edukativních exkursů do historie genocid. Původně čtrnáct dílů na pokračování načetla s patřičným optimismem v hlase Taťjana Medvecká. Myslím, že pojem kýč v tomto případě padne jak ulitý.
Jiří G. Růžička