Eva Menasse
Kvazikrystaly
Přeložila Helena Smolaková
Host 2015, 376 s.
Z románů Evy Menasse (nar. 1970), vídeňské rodačky žijící v Berlíně a držitelky několika významných literárních cen, vyšly u nás prozatím dva: Vienna (2005, česky 2010) a Kvazikrystaly (2013, česky 2015). Xanu Molinovou, hlavní hrdinku Kvazikrystalů, není snadné charakterizovat – každou ze třinácti kapitol, které nás seznamují s jejími různými životními fázemi a rolemi, totiž vypráví někdo jiný a Xana jako vypravěčka dostane prostor jen v jedné z nich. Každá kapitola navíc funguje jako samostatný celek, a tak se kniha stává opravdu pestrou paletou příběhů – vypráví se tu mimo jiné o šikaně, Osvětimi, (ne)manželském sexu, nevěře bez sexu, poporodních depresích, asistovaném těhotenství i asistované sebevraždě. Menasse se kriticky opírá také do národnostních stereotypů, maloměšťáctví a intelektuálního snobství. Autorčin jemnocit pro vykreslování lidských charakterů, projevující se ponejvíce v dialozích či vnitřních monolozích, je sice pozoruhodný, přílišná detailnost však často znemožňuje udržet povědomí o celku. Líčení iritujících lidských vlastností se občas bohužel přetaví v iritující text. Stavba románu je inspirována strukturou kvazikrystalů, látek, které jsou uspořádané v neperiodickém systému; je nicméně těžké ubránit se dojmu, že jde spíš o zajímavou nálepku než o klíč k porozumění textu. Mírně kýčovité vyznění románu o útrpném až trapném životě žen navíc v češtině podtrhuje překlad, který místy zbytečně uhlazuje a sceluje fragmentární a úsečný jazyk originálu.
Eva Marková
Barbora Toman Tylová
Za slovem. Rozhovor s Bohumilou Grögerovou
Akropolis 2015, 88 s.
Knih, rozhovorů, statí či různých dokumentů o životě a díle Bohumily Grögerové již vyšla celá řada. Nyní se k nim přidává další, exkluzivně vypravený svazek devíti krátkých rozhovorů, nazvaný Za slovem, který s „nestorkou české vizuální poezie“ vedla grafická designérka Barbora Toman Tylová. Z charakteru knihy je patrné, že informační hodnota rozhovoru není pro autorku to hlavní: jde především o poctu významné umělkyni, která se těší rovněž akademickému zájmu tazatelky. Devět rozhovorů je protknuto listy přeloženými podle svislé osy. Na vnější, tedy významnější straně těchto „kapes“ jsou fotografie samotné Grögerové nebo míst či předmětů, které s ní souvisejí, zatímco výtvarná díla Tylové jsou pokorně umístěna dovnitř. Člověk je může spatřit, teprve když list rozloží a prohlédne si jeho rubovou stranu. Podobná pokora je zřejmá i z typografického řešení textu. Zvýrazňují-li se totiž v rozhovorech slova některého z aktérů, obyčejně to bývají tazatelova – v tomto případě jsou však otázky tištěny v základním řezu, zatímco odpovědi v tučném. V autorčině pojetí jsou tedy odpovědi důležitější než otázky. Přestože zhruba první třetina knihy působí jako jakési uvedení do životních osudů Bohumily Grögerové (probírají se témata, která byla zpracována už dříve a lépe) a padají otázky i odpovědi známé odjinud, na zbývající části je znát Tylové erudice a novinářská zdatnost, díky nimž je tento poslední rozhovor, který umělkyně poskytla, skutečně cenným dokumentem.
Michael Alexa
Jaromír Mrňka
Svéhlavá periferie
Ústav pro studium totalitních režimů 2015, 216 s.
Mladý historik Jaromír Mrňka se v knize Svéhlavá periferie s podtitulem Každodennost diktatury KSČ na příkladu Šumperska a Zábřežska v letech 1945–1960 zabývá výjimečnou situací v českém pohraničí v době „socialistického experimentu“. Po odsunu německého obyvatelstva a následném dosidlování vylidněného území nabízejí právě regiony na severu Olomouckého kraje možnost sledovat překotně se proměňující společnost, která se formuje z velice různorodých skupin příchozích. Autor se zaměřuje na dějiny každodennosti, životní praxi a jazyk obyvatelstva. Ptá se, jakou funkci na hranici vlasti plnily sdílené hodnoty při stabilizaci státně socialistické diktatury a socialistického projektu jako takového. Sleduje, jak byly vytvářeny obrazy nepřítele, jež měly utužit budovatelský kolektiv, a ukazuje, jak se z ničeho nic v polovině padesátých let vypařily. Obraz nepřítele byl nahrazen „klidem na práci“. Zajištěním spokojeného života a rezignací na utopii se podařilo straně stabilizovat nejen pohraničí, ale i celou společnost. Mrňkův oborový kolega Matěj Spurný v této souvislosti dokonce mluví o první „normalizaci“. Přestože v diskusích nad knihou zaznělo několik výtek týkajících se metodologie a jistých problémů, které přináší autorova snaha skloubit dějiny každodennosti s dějinami regionů, nelze si než přát, aby Ústav pro studium totalitních režimů vydával více studií, jež se nezaměřují na represe a útlaky, ale na fungování společnosti a obyčejné životy před rokem 1989.
Jan Gruber
Zygmunt Bauman, Carlo Bordoni
Stát v krizi
Přeložila Barbora Votavová
Broken Books 2015, 200 s.
Jako bychom nejenom stále častěji naráželi na konkrétní (politické) problémy, ale navíc současnou společenskou situaci označujeme obecně jako krizi – zastupitelské demokracie, liberalismu či konkrétních geopolitických struktur. Kniha Zygmunta Baumana a Carla Bordoniho se snaží jako společný jmenovatel těchto krizí určit přežitou strukturu současných států. Autoři ve vzájemném dialogu vycházejí z definice krize a jejích obecných, převážně filosofických příčin a důsledků. Publikaci tak chybí nejenom konkrétnější zaměření, ale i jasnější struktura či argumentace. Samotná forma knihy-rozhovoru přitom bývá produktivní jen výjimečně, zejména ve chvílích, kdy spolu zúčastnění nesouhlasí. Zde se hlavní spor vede o postmodernu, kterou Bordoni chápe jako negativní, je podle něj „odmítnutím moderních slibů“ a odklonem k individualismu, zatímco Bauman ji naopak vymezuje jako další, „tekutou“ fázi modernity. Českého čtenáře možná překvapí ocenění Václava Havla, který podle Baumana „vyčníval i mezi nejvýznamnějšími politickými postavami současnosti“. Bordoni zase cituje Josefa L. Fišera. Kniha obsahuje obrovské množství zajímavých postřehů a představuje čtivý příspěvek k diskusi o současnosti a budoucnosti (národních) států, přesto zůstává příliš všeobecná a publicistická. Zejména je škoda, že věnuje minimální pozornost ekonomickým souvislostem.
Václav Jánoščík
Cena slávy
La rançon de la gloire
Režie Xavier Beauvois, Francie, 2014, 110 min.
Premiéra v ČR 19. 5. 2016
Ve filmografii Xaviera Beauvoise se už od počátku prolíná profese herce a příležitostného režiséra. Jeho dosud nejznámější režijní počin O bozích a lidech z roku 2010, vyprávějící o skupině křesťanských mnichů v arabské zemi, kteří čelí hrozbě útoku islámských extremistů, získal mezinárodní publicitu díky Velké ceně na festivalu v Cannes. Na DVD u nás vyšla i jeho neméně působivá deziluzivní krimi Komisař o mladíkovi, který s naivními očekáváními nastoupí k policii. Ve všech případech jde o komorní konverzační, výrazně herecké filmy s pomalým tempem, které ale slouží k pozvolnému rozkrývání vztahů mezi postavami a budování kontrastní klidné atmosféry, předcházející náhlým a drastickým dějovým zvratům. Některé kritiky zarazilo, že se ve svém novém počinu Beauvois pustil do komedie, nicméně Cesta slávy ve skutečnosti plynule navazuje na jeho předchozí tvorbu. Skutečnými událostmi volně inspirovaný příběh o dvou imigrantech, kteří „unesou“ rakev s čerstvě pohřbeným Charlie Chaplinem, je také zvolna plynoucí skromný film s několika málo postavami. Je sice vtipný, ale jen příležitostně a nenuceně. Beauvois občas vytváří aluze na Chaplinovy filmy, tím ale snímku spíš škodí, protože jeho konverzační humor má ke klasické slapstickové poetice poměrně daleko. Jeho novinka není sice tak závažná a důmyslně vystavěná jako jeho předchozí dvě díla, ale stále se jedná o nadprůměrnou komedii s výrazně sociálním akcentem.
Antonín Tesař
Vážená paní, krájená mlha
Photogether Gallery, Zlín, 3.–27. 5. 2016
Skupinová intervence studentů Ateliéru sochařství z pražské VŠUP do prostoru bývalého protiatomového bunkru zlínské polikliniky předvedla Photogether Gallery v novém a nevídaném světle. Hlavní místnost, kde se tradičně odehrává zahájení výstav, byla přetvořena v čekárnu, jíž dominoval sokl se spojenými nádobami s bílým a červeným vínem. Zúčastnění se tak mohli napít, než byli vpuštěni dál. Ve výstavním prostoru na návštěvníky čekalo setkání s dívkou spící v houpací síti, na mnoha místech rosol nebo rampa vysoká až ke stropu chodby a intaktně začleňující prvky infrastruktury bunkru. Výstava využívá scénografických postupů a divák je vtažen do hry, aniž by si to uvědomoval. Asi jako když se skupina lidí nevědomky ocitne na podivné konferenci nebo firemní akci. Instalace podněcuje k zapojení všech smyslů a interaktivně reaguje na zaranžované scény. Studenti pracovali s nejrůznějšími vizuálními médii a zvukovými elementy, přičemž jim nešlo o individuální díla, ale o souvislý výstavní celek. Ten odkazuje na současný problém společnosti, která se v zamlženosti a rozplývání informací nedokáže dobře orientovat a odhalovat původní materiály, skupenství a vlastnosti věcí. V této mlze, která by se dala krájet, se ztrácejí prapůvodní lidské schopnosti a přírodní zákonitosti. Technika, kterou si člověk vytvořil jako nástroj k lepší orientaci ve světě, vystoupila na vrchol potravního řetězce.
Karolína Juřicová
Wariot Ideal
Pirát a lékárník
Alfréd ve dvoře, Praha, psáno z představení 11. 5. 2016
Divadelní spolčení Wariot Ideal v letošní sezóně pokračuje v zamýšlené trilogii na téma bratrství, loni slibně rozjeté inscenací GundR, která u masochisticky zaměřeného obecenstva získala svým audiovizuálně destrukčním pojetím značný ohlas. Tentokrát Jan Kalivoda, Vojta Švejda a Jan Dörner sáhli po veršované baladě Roberta Louise Stevensona Pirát a lékárník. Příběh vypráví o dvou braších, kteří jsou zločinci každý po svém. Jeden okrádá lidi na moři zcela bez skrupulí, druhému se podvod a chamtivost daří maskovat společensky přijatelnou rouškou: prodejem léčiv. Bohužel kus je ve výsledku dramaturgicky rozpačitý – jazykem laika řečeno, „nemaká to“. A to přesto – či spíš právě proto –, že se divákům servíruje hodinová různorodá koláž scének a dramatických postupů, v nichž si každý najde to svoje. Já třeba patřičně nosově podanou parodii na Zicha (Není všechno paráda) nebo výstup, v němž se postavy promění v oživlá pimprlata z jarmareční frašky; někdo jiný zase promítané svérázné dřevořezy nebo oblíbené převlékání mužského herce za ženskou postavu. Ve změti střídavě úspěšné komiky si divák začne po chvíli čas krátit úvahami, jestli se hraje pro dětinské dospělé, nebo pro jejich předčasně zestárlé potomky. A to je situace nepříjemná, pokud je mu první kategorie z duše odporná a druhou, k vlastní lítosti a škodě, dávno opustil. Zklamaným šťouralům nezbývá než se těšit, co Warioti připraví do třetice.
Martin Zajíček
PJ Harvey
The Hope Six Demolition Project
CD, Island Records 2016
Na představitelce britského alternativního rocku většina kritiků oceňuje, že se s každým novým albem proměňuje. Nejde přitom jen o žánrové posuny, ale o celkovou stylizaci umělkyně, a tak můžeme položky v její diskografii ilustrovat různými kousky oblečení, make-upy a účesy. Nyní – po vydání desky, jejímž tématem jsou válečné konflikty, humanitární katastrofy a sociální nerovnosti – vypadá PJ Harvey tak trochu jako Patti Smith potom, co pohřbila Allena Ginsberga. Jak někdejší rockové rebelky stárnou, buď před publikem opakují své mládí a stávají se z nich monstra typu Beki Bondage, anebo se smiřují s časem tím, že svůj věk orámují jakousi hippie přirozeností, která už pár generací sluší uměleckému stáří. Ponechme stranou, jestli by současní posluchači za sklem studia, skrze něž mohli PJ Harvey pozorovat přímo při nahrávání nového alba, přece jen radši neviděli někdejší „Joan Crawford na acidu“ či „rockovou Medúzu“ – onu teatrální feministku s rumbakoulemi, přehrávající maskulinní žánrové stereotypy. Problém je totiž obecnějšího rázu: netýká se jen umění psát písničky ani umění provokovat, ale schopnosti hrát si s časem. Komu se podařilo synchronizovat tvorbu a stárnutí tak, aby umocnil svou přesvědčivost? Marianne Faithfull se to povedlo. Debbie Harry ne. PJ Harvey k hudbě přistoupila jako k bohulibé práci a změnila se v zážitkovou reportérku. Její politické angažmá je ovšem ubíjeno folkpopovým manýrismem, který svědčí o tom, že v krizi není jen svět, ale i její umělecká výpověď.
Billy Shake jr.