Nedávno mi jeden chlapík povídal, jak se výrazněji prosadil na trhu s mobilními toaletami. Na velkém tuzemském hudebním festivalu manažer zahraniční hvězdy při obhlídce zázemí zjistil, že každý muzikant sice má svou vlastní vypulírovanou toaletu se jménem, ale tu plastovou, na kterou chodí divácký póvl, takže jestli pořadatel chce, aby jeho hvězdy vystrčily nos z vídeňského hotelu (kde se ubytovaly, protože v Česku není hotel hodný jejich významu), bude muset opatřit mobilní mísy porcelánové. A jelikož štěstí přeje připraveným, měl takové mísy právě ten chlapík, co mi to vypráví. Přivezl je, rozšířil seznam skladeb hrajících během vylučovacích procesů o několik pecek z repertoáru hvězd z vídeňského hotelu a všichni byli moc spokojení. Od té doby měl tenhle festival jistý. A že čert vylučuje vždycky na větší hromadu, dostal se chlapík skrze tenhle kšeft k dalšímu, a tím jsou hudební kempy Richarda Krajča. Sedm víkendů zaručeného výdělku. Z dispozic mu prý není úplně jasné, co se na kempech děje, nicméně na jeho toaletách se tam bude dít to, čemu rozumí. Navíc prý má radost, že odčerpá peníze z Babišovy kapsy, revolucionář jeden! Svatá prostoto!
Taky přesně nevím, co se na kempech děje (moje úzkost snese tak poloprázdné artové kino na kraji řady), nejspíš se na nich multiplikuje a variuje kryštofovský teenagerský arcikýč požehnaný udavačem z Těšína, vím jen, že se staly záminkou ke konfrontaci. Několik hudebníků z jiných kapel se vyfotilo s maketou knihy Mein Kemp s Krajčovým hitlerizujícím portrétem na obálce, protože je zaprodanec Babišova kapitálu, politický oportunista a všude se chlubí svými hospodářskými výsledky. Hitmaker vrací úder tvrzením, že mu kolegové závidí. Mám pocit, že má pravdu. Zaprodanci unižánrových festivalových kolotočů, univerzální oportunisté, kteří si omočí s každým manažerským svinstvem a roztáčejí zoufale prázdný byznys s dvakrát chmeleným europivem, jednorázovými stany, chlapíkovými záchody a báječnou atmosférou lidiček na jedné vlně, prostě jen závidí kolegovi, který se dokázal zaprodat o level výš.
Každá festivalová backstage zaslouží zapálit. Kdo toto místo spiknutí egomaniakálních polobohů žvanících výhradně o kšeftech navštívil, dá mi za pravdu. Rozvalují se po křeslech v domnění, že je nástrojová drezúra vyčleňuje ze závazku prosté tolerance a zdvořilosti. V každém z těch nájemných vrahů je touha prudit z pozice své profesní prestiže celý svět, podmiňovat svou exhibici porcelánovou mísou s repráky a ofrňovat se nad úrovní luxusu v zemích ostbloku. Zatímco během zakládání požáru uvažuješ, zda se tu jedná o vítězství individualismu prostředky stádní manipulace, či naopak jsou tato monstra vysublimována objednávkou stádní tendence, a tedy jde o jeho prohru, projde kolem typický rockový exemplář v nátělníku s anglickým nápisem: „Kdo vyfakuje Davida Kollera?“ Nejlíp si ho vyfakuj sám, říkáš si a zároveň nechápeš, co takovému blbečkovi může na naší hudební ikoně vadit. Neutuchající antikomunismus? To těžko. I tenhle nátělníkový mozek tuší, že by mu soudruzi jeho fesťákové živobytí zatrhli a zavedli by velké festivaly pracujících, kde masy vystupují pro masy, aby se zítra tančilo všude. Doba ale naštěstí od zfanatizovaných mas pokročila k zmarketingovaným stádům. Pryč jsou časy, kdy na Líšeňských mírových slavnostech chodili Alexandrovci močit do lesa s našinci ze Zbrojovky. Hvězdy nadřazeného západního kulturního vzorce nejsou totiž žádní vydrilovaní rudí lampasáci, nýbrž cool zpovykaní hajzlíci, kteří se z Vídně děsí barbarství západních Slovanů.
Nehoří to špatně, říkáš si, vůbec to nehoří špatně…