Podpora kultury a umění z privátních zdrojů se v posledních letech v západoevropských zemích stala trendem. Darů kulturním institucím, nadacím, konkrétním počinům či přímo samotným umělcům postupně přibývá i v Česku. Svědčí o tom ekonomická data, aktuální průzkumy i diskuse s donátory.
Filantropie byla v západní Evropě dlouho vnímána jako archaismus. Už několik let se však zdá, že zažívá jakési obrození a princip daru a umění darovat se stávají předmětem zájmu mnoha lidí. Změnila se i samotná filantropie. Donátoři si zpravidla uvědomují, že zbohatli díky společnosti, a cítí potřebu jí to vrátit. Část svého zisku tak vkládají zpátky do veřejného oběhu. V západní Evropě z toho těží mimo jiné současné umění, které je stále více financováno ze soukromých zdrojů. Přibývá nadací, soukromých muzeí a galerií. Podpora umění se svým způsobem vyplatí – dělá jednotlivcům i společnostem dobrou image a rozvíjí kreativitu.
Přestože v Česku jsme v tomto ohledu ve znatelném skluzu, i zde je možné sledovat vzrůstající ochotu podporovat umění a kulturu. Současně se i kulturní instituce či samotní umělci přestávají spoléhat na státní pokladnu a pomalu se učí, jak o dar požádat. Přibývá také bohatých lidí, kteří v umění vidí trvalou hodnotu vedoucí k pozitivnímu rozvoji společnosti. Živé umění vnímají jako nedílnou součást kultury, jako způsob obohacení svého myšlení či jako formu poznávání sebe i druhých.
Sirup do hořčice
Přesvědčení, že česká kulturní filantropie zaznamenává jistou obrodu, pramení zejména z mých osobních setkání s donátory, kteří přijímají pozvání do diskusního cyklu Art Match, věnovaného právě kulturní filantropii. Tyto debatní večery, jež v pražském hotelu Emblem pořádá nezisková organizace Aspen Institute, mají za cíl propojovat ty, kteří rozvoj kreativity a umění podporují nebo chtějí podporovat, s těmi, kteří se uměním aktivně zabývají.
Jedním z prvních hostů cyklu byl loni v červnu Pavel Smutný, advokát a zakladatel Bohemian Heritage Fund [viz rozhovor na straně 13]. Tato sedm let působící nadace sdružuje mecenáše, kteří společně i jednotlivě podporují řadu kulturních projektů a institucí, zejména v oblasti vážné hudby a divadla. Je zřejmé, že Smutného postoj k dárcovství dalece přesahuje osobní profit. Podpora umění podle něj vede k celkové kultivaci společnosti, a to i v hospodářských vztazích a ekonomice. Smutný se také vehementně staví proti přesvědčení, že kulturu je možné redukovat na zábavu. „Tady se to popletlo v devadesátých letech, kdy se říkalo, že není hudba vážná nebo populární, ale dobrá či špatná. A za dobrou byla považována Leona Machálková. Tahle moudra tady plynula a do sirupu se lila hořčice a do hořčice sirup, až z toho vznikl omyl, že kultura je otázkou statusu a na Pražské jaro se chodí z povinnosti. Přitom je to všechno o povznášejícím pocitu a kultivaci,“ řekl Smutný během diskuse Art Match.
Amerika nikdy nebudeme
Filantropií se v Česku zabývá také Nadace Via, která vydává i tematický časopis, nazvaný Umění darovat. Její loňský průzkum na téma filantropie a dárcovství, připravený ve spolupráci s agenturou STEM, potvrdil Smutného tvrzení, že filantropie se u nás stále rozvíjí. Dle daňových přiznání pošlou jednotlivci na dobrovolné účely ročně 1,5 miliardy korun, firmy další 2,5 miliardy. Celková částka je však nejspíš vyšší, neboť ne všichni tyto výdaje v daňových přiznáních uvádějí. Celkově se může jednat asi o pět až šest miliard korun ročně. Kultura je dle tohoto výzkumu čtvrtým nejčastějším příjemcem darů od takzvané elity. Nejvíce prostředků příslušníci elity dávají na sociální služby, dále obětem živelních pohrom v Česku a potom na krizovou a rozvojovou pomoc v třetím světě.
Přestože je trend dárcovství v Evropě na vzestupu, za vzor jsou nadále považovány Spojené státy. Jak popisuje ředitel Nadace Via Jiří Bárta: „Americké dárcovství představuje 2,2 procenta HDP. Kdyby to také bylo v Česku, dali bychom dohromady 80 miliard korun ročně. Byly by to obrovské peníze. V USA hraje důležitou roli ohromná tradice svépomoci. Než půjdu za státem, institucí nebo obcí, rozhlédnu se nejprve kolem sebe. Celá země takhle vznikla. To je hluboce zakořeněno, stejně jako u nás je hluboce zakořeněné to, že spoléháme na stát, který ostatně od nás vybírá daně. Amerika nikdy nebudeme, nicméně se podívejme, jak u nás roste dárcovství: HDP od roku 2000 do roku 2013 narostlo 1,67krát, průměrná mzda 1,9krát a dárcovství 2,9krát. Nárůst je tedy znatelný.“
V pozici toho, kdo žádá
Mecenášství má mnoho forem. Může jím být dlouhodobé partnerství, dary určené na konkrétní projekty, ale také například dědictví zanechané nějaké nadaci či instituci. V mecenášství a neziskovém sektoru obecně však v Česku často bývá opomíjen profesionální přístup, který je pro úspěšné projekty nezbytný. K profesionalizaci neziskového sektoru dochází pozvolna. Kvalitní umění i byznys na vysoké úrovni v u nás existují, jen je třeba je více a efektivněji propojovat.
Vztah mezi dárcem a obdarovaným ovšem není vždy jednoduchý. Je třeba jej neustále reflektovat a kultivovat z obou stran. Častým předmětem konfliktu bývá fakt, že se mecenáši chtějí zapojovat do procesu tvorby, což je sice přirozené, ale je třeba najít přiměřenou hranici participace, aby mohl umělec ještě stále svobodně tvořit. Pomoci mohou právě různé nadace či galeristé jako prostředníci, kteří pomáhají sbližovat často velmi odlišné představy obou stran.
Lepší komunikace se dnes očekává i od samotných umělců. „Jako umělec jsem často v pozici toho, kdo žádá. S tím, jak stárnu a stávám se díky svým aktivitám známějším, jsou moje vize čím dál nákladnější. K tomu, abych získal nějaké prostředky, ale nestačí přijít s nataženou rukou,“ říká sochař Čestmír Suška. Podle Sušky, který v Řeporyjích u Prahy už několik let pracuje na rozvoji uměleckého centra Bubec, je dnes pojetí umělce velmi složité. Je třeba pochopit, že sami umělci jsou v podstatě často dárci, protože svou prací přímo obohacují společnost. U větších a složitějších projektů je navíc potřeba věnovat nejen svůj čas a talent, ale často i vlastní finanční prostředky. Umělecké dílo se tak zároveň stává i jejich investicí.
Samotnou kapitolou jsou drobné formy dárcovství. V západoevropských zemích je například velmi časté, že vedle vstupného můžete věnovat další dvě libry či eura jako dar muzeu či galerii. Dárcem tak už dnes nemusí být jen bohatý člověk. Koneckonců filantropie je láska k lidem. A dělat něco pro druhé lze vždy, i bez větších finančních prostředků.
Autorka je publicistka a dramaturgyně debatního cyklu o kulturním mecenášství Art Match.