Projekt klastru Černá louka vznikl díky kandidatuře Ostravy na Evropské hlavní město kultury 2015. Bude uskutečněn i bez evropských peněz?
Ve chvíli, kdy bylo jasné, že se Evropským hlavním městem kultury v roce 2015 stane Plzeň (spolu s belgickým Monsem), zavládlo v konkurenční Ostravě velké zklamání. Následné reakce byly směsí bojovného povzbuzování, že i tak se započaté projekty podaří dokončit, a zoufání, že Ostrava dál zůstává na okraji zájmu mocných, kteří jí sebrali příležitost zbavit se stigmatu města těžkého průmyslu, kde jakákoliv kultura působí nepatřičně.
Soutěž o prestiž
V soutěži šlo ze všeho nejvíc o prestiž, a právě o tu podceňovaná Ostrava stála, což je z velkoryse pojaté přípravy znát. Město se odhodlalo k akci, která je u nás málo vídaná: vyhlásilo mezinárodní urbanistickou ideovou soutěž na revitalizaci bývalého brownfieldu Černá louka (dnes Výstaviště), sevřeného mezi historické centrum a řeku Ostravici. Dvacetihektarový areál dále sousedí s územím bývalé koksovny Karolina (budoucí nová městská čtvrť, o niž se po zrušení výsledků architektonické soutěže vedou dlouhé spory) a industriálním komplexem, takzvanou Dolní oblastí Vítkovic (od roku 2002 národní kulturní památkou, na jejíž rekonverzi pracuje AP Atelier Josefa Pleskota). Celé toto rozvojové území je výjimečné, žádné jiné město u nás tak rozlehlými nezastavěnými plochami v centru nedisponuje.
K přímé účasti v soutěži bylo vyzváno pět světových studií, mezi nimi OMA, SANAA, Herzog & de Meuron (tato hvězdná studia se většinou soutěží neúčastní a ani v tomto případě tomu nebylo jinak, organizátoři tedy obeslali další slavná jména ze seznamu náhradníků). Vypisovatelé dali architektům dostatečnou volnost a vyhlásili, že se zaměří na to, jak se Černou louku podařilo napojit na okolní strukturu města a na kvalitu veřejného prostoru. Přihlášení dostali seznam budov, se kterými mají počítat: galerie typu Kunsthalle, koncertní dům, centrum moderní hudby, kreativní inkubátor kombinovaný se školou managementu umění a komplex waldorfských škol. Jejich konkrétní podoba má ale teprve vzejít z dílčích architektonických soutěží. V půlce června vybrala porota v čele s architektem Pleskotem ze sedmdesáti odevzdaných prací návrh nizozemského ateliéru Maxwan, který všechny objekty seřadil do jedné linie tvaru podkovy. Prostor mezi nimi Pleskot popsal jako „vizi příjemné pobytové ,industriální‘ zahrady, kterou asi mohou vymyslet pouze Holanďané, dost extravagantní evropští zahradníci“. Možná rizika vidí v nedostatku kreativity realizátorů zahrady (pokud ji tedy nebudou dělat přímo autoři).
Kulturní klastr
Ideou projektu je propojení uměleckých aktivit, vzdělávání a ekonomických zájmů a vytvoření u nás zatím nevyzkoušeného modelu kulturního klastru. Kulturní klastry, zázemí pro rozvoj takzvaného kreativního průmyslu, jsou fenoménem posledních deseti, patnácti let. Nahrazují projekty obřích muzeí (Guggenheimovo muzeum v Bilbau) multifunkčními areály spolupracujících „jednotek“ (klastrů), jak je tomu například ve vídeňském MuseumsQuartier nebo v novém master plánu pro berlínský Museumsinsel (náplní klastru nemusí být kultura, ale třeba věda – viz MIT v Bostonu). Vznik „kulturních čtvrtí“ podporuje růst zaměstnanosti v kreativních odvětvích. Zboží i služby mají stále individualističtější charakter, žádné podnikání se neobejde bez marketingových strategií a ty zase bez estetického rozměru a práce se symboly. Hardwarem klastru jsou kulturní, vzdělávací a výzkumné instituce (podporované často z veřejných i soukromých peněz), softwarem pak produkční, kurátorské, grafické a jiné „služby“. Živý ruch podporují kavárny, bary, kluby, zázemí pro volnočasové aktivity.
Úskalí takových míst plyne z faktu, že nevznikají z přirozené poptávky, ale program „kultura“ je zvolen ad hoc jako nové využití revitalizovaných (dříve často industriálních) lokalit. Může se tak stát, že vznikne kulturní ghetto, které se časem vyčerpá nebo se změní v turistickou zónu. Podobným scénářům má v případě Černé louky předejít plánované bydlení a školy. Představitelé města chtějí náročný plán dotáhnout do konce (odborná veřejnost je skeptičtější), i když bez titulu to prý půjde pomaleji. Doufají v pozitivní změnu image od industriálního k postindustriálnímu městu, které přiláká nové návštěvníky, investory, zároveň posílí regionální identitu a zabrání odlivu vzdělanců. Domorodci někdy popisují Ostravu ne jako město, ale spíš jako shluk jednotlivých míst, ke kterým mívají ambivalentní vztah. Prvorepublikové paláce střídá panorama vítkovických vysokých pecí, kopce z hald, sgrafita a jónské sloupy utopické Poruby… Jak napsal Jan Balabán: „Diskontinuita osvobozuje myšlení lidí z pout zažitých stereotypů a na takových místech vznikají věci skutečně nové a neobvyklé.“
Autorka je historička umění.