Ten boj nikdy neskončil

Vaše spojení s Českem je poměrně intenzivní. Spolupracujete na opeře se skladatelem Ondřejem Adámkem, ve svých přednáškách často zmiňujete autory jako Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl či Bohumil Hrabal. Jak byste popsal svůj vztah k České republice a naší literatuře?

To je něco, o čem hodně přemýšlím, protože mezi mnou a mnohými českými autory existuje velice silné emoční spojení. Řada místních spisovatelů je v islandském literárním prostředí velmi dobře známá a českou literaturu si vysoce ceníme. Koncem sedmdesátých let vyšly v islandštině Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka a od té doby je ta kniha na Islandu velkým hitem. Nejdříve byla nastudována v rozhlase, a když později jeden slavný islandský herec uspořádal veřejné čtení, ulice se doslova vylidnily. Mnoha výbornými překlady je zastoupen také Milan Kundera, jehož islandský překladatel žil dlouho v Paříži, odkud se s ním dobře zná. Zřejmě i díky tomu byl Kundera dvakrát na Islandu. Nezvalova poezie byla přeložena do islandštiny už v padesátých letech skupinou modernistických islandských autorů, kteří takřka ze dne na den proměnili naši literaturu. Nezval na mě obrovsky působil už v průběhu dospívání.

Čím si toto překvapivě silné pouto vysvětlujete?

Myslím, že musíme mít v něčem podobný náhled na věci. Například Hrabal se svými příběhy takzvaných malých lidí pro nás znamená něco, k čemu se dokážeme vztáhnout, jelikož, jak víte, žijeme na té malé skále v severním Atlantiku a musíme se spoléhat na svůj důvtip a víru v sebe samé – a pomáháme si tím, že si vyprávíme příběhy. Myslím, že jsme v tomto velice propojení.

Sepětí s českou kulturou se projevilo také ve vaší účasti na únorové premiéře divadelní adaptace románu Syn stínu, která vznikala v islandsko­české spolupráci. Považujete interpretaci této vaší knihy za zdařilou?

Pokaždé, když dávám souhlas k adaptaci svého díla, musím těm lidem absolutně věřit. Ptám se jich zpravidla jenom na základní koncept. Poslali mi ho e­mailem a já souhlasil. Měli mou důvěru a z výsledku jsem byl nadšený – a zároveň jsem byl vděčný, že si někdo dal tu práci. Bylo to velice odvážné a dobré divadlo.

V mnoha vašich knihách jsou silně přítomné ozvěny nacismu a fašismu ve formě určité viny nebo hanby. Fašismus se přitom v našem regionu znovu vzmáhá…

Je to dost hrozivá situace, která se ovšem zdaleka netýká jen střední Evropy. Ve švédském parlamentu mají velké zastoupení Švédští demokraté, což jsou prakticky neonacisté v obleku. Pravicově populistické strany jsou i v Norsku a Dánsku a také ve Finsku. My na Islandu otevřené krajně pravicové strany nemáme, ale ty hlasy se ozývají i u nás. Myslím, že mé knihy svědčí o tom, že ten boj nikdy neskončil. Brzy po druhé světové válce si lidé uvědomili, že rasismus stále žije a bují. Válka byla vždycky nablízku, i když všichni předstírali, že jsme se už dávno posunuli jinam a že budeme prosperovat a budovat své národy a ideály. V mé poslední knize Múza z lodi Argó vystupuje muž, který se z historie očividně nepoučil a snaží se křísit staré ideje rasové nadřazenosti, jen je odívá do nového hávu. Ozvěna, o které mluvíte, je tedy v mých knihách skutečně přítomná, a to především jako varování a výzva k ostražitosti.

Co můžou dělat ti, kteří si toto napětí uvědomují? Vy jste se v Reykjavíku stal členem Nejlepší strany. Co jste od svého politického angažmá očekával?

Všechno to začalo, když Jón Gnarr dostal po finanční krizi nápad, že se musí stát něco pozitivního a téměř nemožného, abychom lidem ukázali, že můžou změnit svůj osud a že nemusí žít jen v depresi, která po krizi následovala. Věřil jsem jeho úsudku, protože tento komik vždy využíval komedii jako nástroj sociální kritiky. Straně se podařilo dekonstruovat politický diskurs. Lidé byli připraveni volit uskupení, které nepoužívalo tradiční jazyk politiků. Zároveň jsme však vy­­užívali v podstatě populistické metody – byli jsme takovou na hlavu postavenou populistickou stranou. Reykjavík nás volil, přestože kandidáti pocházeli z levicové části kulturního prostředí. Lidé se rozhodli dát důvěru lidem z kultury, kteří, mají­li být úspěšní, musí projevit integritu a pracovat s velmi nízkým rozpočtem. Město v té době téměř zbankrotovalo – a kdo jiný se tedy měl ujmout vlády než lidé, kteří doposud pracovali na nízko­rozpočtových projektech?

A jaká byla vaše role?

Já jsem byl hodně aktivní v průběhu kampaně, ale na kandidátce jsem nakonec nefiguroval, protože jsem se zrovna stěhoval na rok do Berlína. Ale po návratu z Berlína jsem seděl ve výboru pro lidská práva. Povedlo se nám změnit způsob, jakým město funguje, zablokovat mechanismy, které téměř vždycky vedou ke korupci. To byl úspěch a ohromný šok pro politický establishment. Oni pořád očekávali, že Nejlepší strana podlehne korupci, neustále pokukovali po Jónu Gnarrovi a čekali, kdy se z něho stane politik. Jako kdyby se měl proměnit ve vlkodlaka. To se ale nikdy nestalo. Největší překvapení pak bylo, když jsme stranu po prvním volebním období rozpustili, protože jsme koneckonců spíše anarchisté. Vyplynula z toho lekce, že můžete být zvoleni do nějakého úřadu, získat moc, ale také že se té moci můžete vzdát. A to politikům připadá nemožné.

Před lety jste spoluzakládal surrealistickou skupinu Medúsa a dodnes jste vnímán jako surrealista. Jak jde dohromady surrealismus a reálná politika? Mluvili jsme o Nezvalovi, jehož politické angažmá jej od surrealismu odvedlo. Nastává nyní doba pro surrealismus v politice?

Když lidé volili Nejlepší stranu, věděli, co jsme zač a že jde v podstatě o anarcho­surrealistický punk. Tušili ovšem, jakým způsobem přemýšlíme a pracujeme, takže neměli důvod myslet si, že začneme dělat nesmyslné kroky ve vedení města. Mohli očekávat, že budeme inovativní, ale ne to, že bychom vnášeli surrealistické teorie do politiky.

V závěrečné pasáži Múzy z lodi Argó píšete o návratu bohů a o tom, že velká vzepětí lidské kultury – renesance, romantismus, psychoanalýza nebo surrealismus – tvoří jakési zastávky na jejich dlouhé cestě z vyhnanství. Co bude další zastávkou těchto vracejících se bohů?

Když jsem tohle v roce 2005 psal, věřil jsem, že bohové už se vrátili, ale tehdy jsem ještě nechtěl tuhle diskusi otevírat. Myslím, že 11. září 2001 pronikl do světa velký bůh Pan. Byl to určitý průlom do reality. Každý, kdo to sledoval v televizi, získal dojem čehosi neskutečného. To, co se před námi odehrávalo, bylo jako scéna z filmu s Brucem Willisem, byl to určitý posun ve vnímání reality. Právě obecná pochybnost o tom, co je realita a co je fikce, vytvořila skulinu pro velkého boha Pana, aby vnikl do světa. A svět zpanikařil. Opravdu si tedy myslím, že už jsou tady. Bohové jsou gigantické entity, které operují na mnoha úrovních dotýkajících se lidských životů. Nikdy je neuvidíme ani se jich nedotkneme, můžeme jen zakusit jejich snahy. Což je přesně to, čeho jsme svědky u změny klimatu.

Vnímáme tedy jejich snahy v podobě sociálních změn?

Ano. Svět se po 11. září totálně změnil. Všechny ty nevraživosti mezi náboženstvími nebo konflikty založené na náboženství, o kterých jsme si mysleli, že už jsou dávno za námi, jsou strašidelné.

Jedním z témat, která se ve vašich dílech opakovaně objevují, je úpadek, rozpad, dekompozice. Je to stav, který předchází příchodu bohů?

Myslím, že svět se od začátku rozpadal, stejně jako my sami umíráme už od momentu narození. Všechno upadá, a to konstantně. Jediné, co můžeme dělat, je zalepovat díry v protékající střeše, což je ostatně velice evropská myšlenka. Ale z mého pohledu je optimistická, protože to znamená, že aspoň něco děláte a žijete. Fašismus totiž vždycky nabízí jenom jednoduchá řešení: „Prostě je vyženeme“ nebo „Prostě zakážeme muslimům stavět mešity“. O to se snažili i v Reykjavíku. Ale jednoduchá řešení jsou vždycky iluze.

V Reykjavíku se někdo snažil zakázat mešity?

Ano. Během volebního období Nejlepší strany jsme si ale dovolili dát souhlas ke stavbě mešit, což si před námi politici netroufli. Přestože jsme všichni ateisté, řekli jsme si, že když může stavět své svatostánky státní církev nebo třeba pravoslavná církev, proč bychom to měli zakazovat muslimům? Takže jsme to povolili. Postavila se proti tomu určitá skupina lidí a také politická strana, která potom v roce 2014 kandidovala se slibem, že udělá všechno pro to, aby stavbu zakázala.

V České republice jsou islamofobní tendence podporovány nejvyššími státními představiteli včetně současného i minulého prezidenta, což tyto snahy v podstatě legitimizuje.

Je děsivé, když jsou takovéto myšlenky posvěcovány státní mocí. Na berlínské konferenci Writing Down Borders, které jsem se nedávno účastnil, byly vzneseny otázky, co je to islám, kolik uprchlíků může Evropa pojmout či „kolik islámu“ může pojmout. Nějaký muž se na to přímo zeptal jednoho izraelského autora. Je poněkud zvláštní, že se ptal zrovna jeho, a tak trochu se tam dalo vycítit očekávání určité odpovědi. Ale ten spisovatel odpověděl zcela jinak: „Když mi tady budete definovat islám a dokážete mi, že je to jeden velký celek, pak se vám možná pokusím odpovědět. Ale z mého pohledu člověka, který žije na Blízkém východě, je islám velice rozmanitou kulturou, která zahrnuje staletí hudby, filosofie, literatury. Jak ho potom chcete označit za jakousi věc, která nám prostě spadla na hlavu?“ Jestliže tedy fašisté chtějí zakázat islám, museli by se vrátit v čase někam před renesanci. Měli by zamítnout celou matematiku založenou na nule, kterou nám dali Arabové, měli by zavrhnout všechny řecké klasiky, které pro nás arabský svět uchoval. Pokud jsou opravdu připraveni tohle všechno provést, vedou nás zpátky do středověku, do křesťanské teokracie.

Čeští neonacisté teď přestávají mít jasno v tom, odkud a kam vlastně uprchlíky nepouštět – od doby, co jich Německo tolik přijalo.

Přesně. Velice zajímavá otázka je, co budou fašisté dělat, když syrský uprchlík získá německé občanství a překročí hranice. Budou ho pak posuzovat na základě rasy? Literatura v těchto dobách může učinit to, že prostě odmítne nazírat svět jako nekomplikované místo, vidět lidskou existenci jako něco jednoduchého, ale naopak ji bude nahlížet jako velice komplexní záležitost složenou z mnoha hlasů. A to nám dodává takřka primitivní optimismus. Není přece náhoda, že první věc, kterou fašismus atakuje, je právě literatura. Protože z ní má ve skutečnosti největší strach. Samozřejmě přitom využívá i strach ostatních lidí, kterým bylo po finanční krizi neustále vysvětlováno, že se musí šetřit na zdravotní péči, na penzích a podobně. Když potom přišla ještě takzvaná uprchlická krize, spousta z nich už se cítila ohrožená. A teď navíc díky kauze Panama Papers zjistili, že peníze, které měly či mohly jít na řešení finanční krize, skončily někde jinde.

Říkal jste, že na Islandu nejsou krajně pravicové strany. Projevují se tam přesto podobné tendence?

Projevují, i když ne v takové míře. Existuje jedna rozhlasová stanice, kde zaznívají neskutečné věci o imigrantech a lidech jiné rasy. A lidé, kteří tam volají, říkají ještě větší nehoráznosti než samotní moderátoři.

Zdá se, že mnozí si vykládají lidská práva jako právo bát se nebo právo někoho vyhnat či zastřelit.

Ano, jako právo nenávidět. Vždycky je třeba mluvit o svobodě projevu a přitom se zabývat hranicemi nenávistných projevů. Protože svoboda projevu není svoboda nenávistného projevu, v tom je veliký rozdíl. Všechno má své hranice. Když někdo řekne „Zabíjejte gaye“, pak očividně takovou hranici překročil. A tady končí každá diskuse.