Kdo je tady dederon?

Thomas Brussig o sobě tvrdí, že se cítí být do značné míry Čechem. Nejde přitom o autora, který by byl v Česku neznámý. Když přijel do pražského Goethe­Institutu, aby zde uvedl knihu Sudí Hotový. Žalozpěv (Schieds­richter Fertig. Eine Litanei, 2007), svůj zatím poslední text přeložený do češtiny, čekalo na něj scénické čtení z připravované dramatizace této prózy. A nebylo to první přivítání v českém divadelním prostředí. Na premiéru si jej před časem pozvalo i někdejší osazenstvo Divadla Komedie, kde v roce 2009 Kamila Polívková upravila a režírovala jeho román Hrdinové jako my (1995, česky 2000).

Jmenovaná kniha znamenala v Brussigově kariéře průlom. Román o konfidentovi Stasi, který svým penisem zboří Berlínskou zeď, přesně zasáhl jedno z palčivých míst německé historie. Brussigovi noví antihrdinové, respektive vypravěči jsou už z jiného těsta. V novele Sudí Hotový je to světově známý rozhodčí FIFA. Ten na začátku textu vychází z budovy soudu a vede jakýsi vnitřní, a přesto podivně teatrální monolog o svém nenahraditelném poslání. Soud jako instituce jej fascinuje, ale v jeho mysli rozhodně nedosahuje důležitosti a náročnosti práce fotbalového sudího. Dokonce ani chirurg podle Hotového nezvládá to, co on: „Zatímco chirurgové všechny utvrzují v představě, že nejdůležitějším na sále je chirurg, ačkoli je jím samozřejmě ­pa­cient, sudí je pravým tvůrcem hry… žádný sudí si však tuto roli nikdy nevychutná.“ Při bezcílném bloumání okolo budovy soudu se Hotový protlachává k obecným závěrům a svým velkým pravdám. A třebaže mu neschází určitý nadhled a odstup, stále je přesvědčen o své nenahraditelnosti, o nezbytnosti svého povolání. Jakoby mimochodem v této řeči – jakési veřejné obhajobě profese fotbalového rozhodčího – probleskují střípky z jeho osobního života. Výsledkem je již zmíněná divadelnost, až jakási ostentativnost: přímý a explicitní pokus o dialog, který se Hotovému stále nedaří navázat.

Od trenéra k rozhodčímu

Osobní život fotbalového rozhodčího je v textu odsunut na druhé místo. Z Hotového řeči ovšem cítíme, že mu ve skutečnosti schází; o to víc jej ovšem zajímají společenské otázky. Hotový touží po uznání od každého, koho nenávidí. Neustále se vrací k soudnímu sporu, ze kterého právě odešel, ale místo aby nejprve rozebíral, jak jednání dopadlo nebo o čem se vůbec jednalo, stále se hnidopišsky pitvá ve svých procesních možnostech, nejvíce pak v možnosti stát na obou stranách sporu („což není to samé jako být nestranným!“).

Tento žalozpěv či monolog svým způsobem navazuje na Brussigův starší text určený pro divadlo Život až po chlapy (2001, česky 2002), kde naopak sledujeme fotbal z pohledu postaršího trenéra, který nadhled nemá a kterého společnost už – nebo ještě? – nezajímá. Hlavní postavy obou textů nutí ke srovnávání. Sudí Hotový je do značné míry typem egois­tického a ublíženeckého muže, který dnes mimochodem v evropské politice zaujímá čím dál častěji vysoké posty. Je v určitém smys­­lu logickým vývojovým stupněm bezejmenného trenéra Dynama Börde z Života až po chlapy, který se o politické dění nijak nestará; „střílení na hranicích“ ho zajímá, jen když se jedná o fotbalový míč a vápno; nechápe, proč otázky lidských práv zaměstnávají tolik lidí, když smysl dává jedině fotbal.

Rozhodčí Hotový už ale svět kolem sebe chápe (nebo alespoň tvrdí, že chápe) daleko více. Jelikož ale všechno vidí fotbalovou optikou, má pocit, že by o spravedlnosti dovedl jako „dokonale nestranný“ sudí rozhodovat i v reálném světě; a samozřejmě lépe, než se tomu děje doposud. Protože mu však osobní život (a s ním také potřebná názorová konfrontace) uniká, uzavírá se do sebe. Skoro se chce říct, že Sudí Hotový je románem obráceným naruby: velké dějinné události, do nichž sudí podle svého přesvědčení zásadním způsobem zasahuje, se paradoxně odehrávají na pozadí drobné soukromé tragédie.

V zajetí malosti

Monolog fotbalového rozhodčího se velmi blíží rakouským spílačům a jazykovým ekvilibristům, konkrétně svaté subverzivní trojici Bernhard–Jelineková–Handke (jakkoli s tvrzením Joachima Lottmanna na zadní straně obálky, že Bernhard je proti Brussigovi „čajíček“, nelze souhlasit; Brussigův humor je navíc lidovější a přístupnější širšímu okruhu čtenářů). I díky tomu je jeho styl psaní jaksi důvěrně známý. Zmínění rakouští autoři se totiž po svém vypořádávají s malostí a provinčností, což jsou problémy, kterým podle Brussiga čelili a čelí také východní Němci. Ve všech lidech na východní straně zdi zakořenila až podivně sveřepá neochota rozebírat svá traumata a historické („národní“) přešlapy.

Za Brussigovým humorem je tedy cítit určité moralizování. Autor se na své ­postavy ­přitom nedívá s odstupem, ale do každé z nich se vciťuje a přejímá její jazyk. Tam, kde se Brus­sigův vypravěč snaží o nadhled, jsou však jeho soudy velice nekompromisní, až mrazivé – například při vykreslení hajlujících východních Němců, kteří sjednocení po pádu zdi berou jako novou příležitost k budování zakázané říše. Morálně tak Brussig často zastává bezpečně „správný“ názor. Vždy tak ovšem činí s úctyhodným pochopením pro všechna možná lidská selhání. Jako by se v této touze zklidňovat a utěšovat opravdu nakonec odrážel jakýsi český (nebo východo­evropský?) odkaz či spřízněnost. Chceme se vždycky nakonec upínat k tomu lepšímu? Chceme – my Češi nebo lidé vůbec – nakonec všechno brát s humorem?

Důkaz této blízkosti českému naturelu lze ostatně najít i v Brussigově zásahu do filmové tvorby. V roce 1999 napsal scénář k filmu Sonnenallee (Sluneční ulice), který se promítal pod názvem Eastie Boys (Brussig nakonec ještě text upravil a vydal jako novelu pod názvem Na kratším konci ulice) a který u nás bývá často srovnáván s Hřebejkovými Pelíšky, vzniklými v témže roce.

Spálená šance

Proslýchá se, že Thomas Brussig je oblíbeným autorem Angely Merkelové. Ta prý dokonce před fotbalovým mistrovstvím světa rozdávala svou nejoblíbenější knihu – novelu Sudí Hotový – hráčům národního mužstva. Sama Merkelová si prý již dříve pro jistotu pořídila dokonce několik výtisků.

Neubráníme se analogii: Tak jako se Brus­­sig musel prosadit ve sjednoceném Německu jako „ten z východu“, potýkala se i Merkelová kvůli svému původu s částečnou nedůvěrou. Je zřejmé, že jak Thomas Brussig, tak Angela Merkelová mají k Čechům blíž a rozumějí nám lépe, než by se nám mohlo líbit. Jejich náklonnost k „české otázce“ přitom velmi pravděpodobně není jen jakýsi zdvořilostní kompliment. V současném světě a za současné situace jde o vzácnou nabídku k diskusi. V politické rovině ji ovšem česká reprezentace neumí smysluplně využít. Je až trestuhodné, že tato šance vymanit někdejší východní blok ze zvláštní směsice postsocialismu a primitivního kapitalismu stále selhává a středo­­východní Evropa, ač zjevně skrývá velký potenciál, reálně toho do diskuse příliš nenabízí.

Zdá se, že i po tolika letech od slavného pádu Berlínské zdi, který Thomase Brussiga zcela očividně hypnotizuje, zůstáváme oslněni možnostmi svobody stejně jako většina autorových postav, sudího Hotového ­nevyjímaje. Dnes, kdy se v části české společnosti nepochopitelně obnovuje nesmrtelný odpor k Němcům, povstalo ze zapomnění také jedno slovo: dederon. Tedy pojmenování syntetické látky vyráběné v bývalé NDR (německy DDR), které se přeneseně používalo jako pohrdlivé označení pro východoněmecké občany, snoubící v sobě nedostatečnou reflexi nacismu na jedné straně a depresi a buranství reálného socialismu na straně druhé. Dnes toto označení ve skutečnosti daleko více pasuje na nás samotné, potažmo na celý zbytek bývalého východního bloku. Jak dokládají pamětníci, dederonem, ať už si jej představujeme jakkoli, nechce být nikdo. Už proto bychom měli Thomase Brussiga a jemu podobné číst.

Autor je redaktor Psího vína a divadelní režisér.