Argonauti severských moří

Někdejší vůdčí osobnost Československé surrealistické skupiny Vratislav Effenberger v úvodu ke své knize Realita a poesie (1969), nazvaném Přístup k dějinám, píše: „Nejde o objektivitu a historickou pravdu samu, nezávislou na dobových podmínkách, nýbrž o to, abychom poznáváním dějinného materiálu rozeznávali především povahu své vlastní doby a současné kulturní problémy, neboť právě konkrétní a vyhraněnou interpretací historických jevů vytváříme své vlastní ideo­vé modely, bez jejichž rozporových vztahů je nepředstavitelná umělecká a kulturní činnost.“ Islandský prozaik, básník a textař Sjón používá surrealismus – v duchu Effenbergerova citátu – jako nástroj, jehož pomocí lze přivést čtenáře ke klasickým příběhům. Skrze několik rovin vyprávění, jejich vzájemné prolínání a ovlivňování umožní znovu zaznít i těm nejklasičtějším příběhům.

V knize Múza z lodi Argó (Argóarflísin, 2005) je vyprávěn mytický příběh o Iásonovi ústy námořníka a člena pochybné šovinistické společnosti na dánské nákladní lodi MS Elizabeth Jung­Olsenová, která se roku 1949 plaví za obchodem do Černého moře. Všichni přítomní, zčásti nespokojení s výsledkem druhé světové války, se upínají k hrdinským příběhům. Sjón tímto způsobem komentuje jev příznačný pro předválečné nacisty a fašisty a zároveň vtahuje čtenáře do děje jakožto někoho, kdo je spoluodpovědný za interpretaci starých mýtů a klasických příběhů. Tento postup před nás klade místo přímočarého čtení řadu otázek. Nenechali jsme se strhnout jakousi ideologizací příběhu? Nepopíráme fašismus tak prvoplánově, že s ním zavrhujeme i témata, která stačil zprznit? Co když jsou naše snahy o zavržení příběhu v literatuře jen ozvěnou jinak správného odsudku fašismu? Proč nás příběh otravuje? Čtenář této knihy má šanci to změnit.

Sjón k fašistickému myšlení odkazuje na mnoha místech – například když se vypravěč ústředního příběhu Valdimar Haraldsson potkává s norským policistou Knudem Hamsunem, který zdůrazňuje, že on „se píše s d“. Haraldsson svůj vědecký přístup k nadřazenosti nordické rasy shrnuje v přednášce s názvem Ryby a kultura, kde tvrdí, že „Seveřané byli vždy statnější než Němci“ (čímž ukazuje, že i Němci jsou pro něj trochu podřadní a byli vlastně předurčeni k neúspěchu), ale také se snaží dokázat, kolik společného mají Seveřané třeba s Japonci. Na závěr proslovu vyzývá k jakémusi celosvětovému spojenectví národů žijících z rybolovu.

Přeslechnutá varování

Haraldssonovo vyprávění, které se blíží strohému deníkovému záznamu a svým jazykem připomíná spíše precizní popis eugenického experimentu, se střídá s vyprávěním Kainea, člena bájné Iásonovy výpravy, jemuž osazenstvo lodi každý večer naslouchá. Tak jako Sjón hledá inspiraci v dějinných událostech i mýtech, Kaineus čerpá své příběhy z kousku dřeva lodi Argó, které si přikládá k uchu. Jeho vyprávění, nesené vlnami květnatého jazyka, jaký se od mytického příběhu očekává, však tíživě kontrastuje s obsahem jeho řeči. Kaineus svou výrazně dynamickou promluvou popisuje snad nejstatičtější etapu Iásonovy výpravy – pobyt Argonautů na ostrově Lémnos, v království žen. Výprava se zde zastavuje a z dobrodruhů se na dobu neurčitou stávají stroje na oplodňování osamělých poddaných královny Hypsipylé. Toto uvíznutí v bezčasí se zrcadlí i na dánské obchodní lodi, která zakotví u jednoho norského ostrova a různé komplikace jí brání v další plavbě. Čas přestal plynout nejen na ostrově Lémnos, ale i na palubě obchodní lodi a ovšem i v mysli Valdimara Haraldssona, který se ani několik let po válce nevzdává myšlenek o nadřazenosti nordické rasy, jen mírně pozměnil diskursivní strategii.

Jediné přerušení Kaineova vyprávění představuje další „příběh v příběhu“, který Argonautům na ostrově přednáší formou básně jedna z žen. Jde o staroseverský mýtus, v němž se pod jmény Sigurda a Gudrun skrývají hrdinové tragického příběhu Iásona a Médey. Nikdo však toto varování nezaslechne, protože nikdo není schopen nahlédnout podobnosti mezi různými mýty, mezi minulostí a budoucností – tak jako cestující na lodi MS Jung­Olsenová neslyší fašistickou dikci Haraldssonovy přednášky Ryby a kultura. Jsme hluší vůči varováním, říká nám Sjón, a proto neustále stojíme na místě, vystaveni neodvratnému úpadku a zániku.

Tříštění starého světa

Pro Sjónovy romány, alespoň pro ty přeložené do češtiny, je motiv rozpadu příznačný. V Měsíčním kameni (2013, česky 2015) se nikdo neraduje ze samostatnosti Islandu – konzervativní a pokrokové názory vstupují do vzájemného konfliktu, v němž ty konzervativní nutně prohrávají. Svět jako by se tříštil, aby se ze střípků mohl poskládat nový. V Synovi stínu (2003, česky 2008) se ve fyzickém rozkladu dívky Abby, pastora Baldura a jeho lišky zrcadlí hodnotový rozpad místní komunity konce 19. století. Po první světové válce se pak rozpadají někdejší velké mocenské celky. Jiné podoby rozkladu způsobuje španělská chřipka nebo rozvrat „tradičního“ manželství. Rozpad a rozklad zachvacuje jak odlehlé ostrovy v severních mořích, tak izolované ostrůvky osobních životů. Můžeme se sice uzavírat, ale dopady těchto změn, které podle Sjóna znamenají vždy přelom a zjevení bohů, si nás najdou i v tom nejlepším úkrytu. Sjónův přístup je nicméně – ač se to zpočátku nezdá – optimistický. Stejně jako ve starých bájích není tento rozvrat konečný. Je jen přeměnou, jednou z Ovidiových metamorfóz, z nichž autor v Múze z lodi Argó otevřeně čerpá.

„Poslední dobou mnoha lidem připadá, jako by nás neplodné a záštiplné spojenectví monoteismu a politiky chtělo násilně přemístit do světa, z něhož bohové museli uprchnout už dávno. Jejich cesta domů z vyhnanství ubíhá jen pomalu, přičemž zastávky na ní nesou jména jako renesance, romantismus, psychoanalýza nebo surrealismus. Teď, na počátku nového tisíciletí, čekáme, až se nám bohové zjeví na nějaké další zastávce,“ říká Sjón v doslovu ke svému románu. Jeho přístup k prozaické tvorbě, který kombinuje osobní i národní dějiny, islandské a antické mýty, dokumentaristiku a surrealismus, lze považovat za jednu z alternativ k opětovné epifanii bohů. Ve Sjónových textech, které se pohybují v křehkých meziprostorech zmiňovaných kombinací, se však nakonec nezjevují ztracení bohové. Zjevuje se v nich člověk. Osamělá, ubližující, chybující bytost, vystavená neustálé proměně.

Autoři jsou publicisté.