Dotek budoucnosti

Na letošním ročníku Donaufestivalu v rakouské Kremži vystoupila mimo jiné i japonská popová hvězdička Hacune Miku. Sotva dozní potlesk, horliví fanoušci už se řadí do fronty na společnou fotku – s kreslenou postavičkou s dlouhými tyrkysovými copy, promítanou na speciální polopropustnou projekční desku, na níž jako 3D simulace protancovala celý svůj koncert. Pravda je, že technologie, která už dříve zpřítomnila zesnulého rappera Tupaca Shakura, má stále ještě své limity, rejstřík pohybů zpěvačky je poněkud omezený a občas její obraz nabírá tak trochu duchařskou podobu. Mnohem zajímavější než dění na pódiu je nicméně širší kontext zrodu a existence této první skutečné virtuální superstar, která nám možná zvěstuje, jak bude vypadat budoucnost populární hudby.

Miku Miku Dance

Japonský popový průmysl tradičně stojí na hvězdách uměle vyprodukovaných agenturami napojenými na mediální konglomeráty. Každý kariérní krok „aidoru“ (idolu) je pečlivě připraven marketingovým týmem a pro nezávislost umělce zde není místo. Celý systém má nicméně jeden zádrhel – hvězdy stárnou a přestávají být zajímavé pro fanoušky přitahované roztomilostí a mládím. Hacune Miku, která je naprogramovaná tak, aby jí bylo věčně šestnáct let, touto vadou netrpí. Není ovšem úplně unikátní – v dějinách popu se setkáme s řadu animovaných postav od Archies až ke Gorillaz. Hacune Miku navíc není ani první virtuální popstar v japonském šoubyznysu. Tento titul patří Kjóko Date, jež se zrodila v roce 1996. Její existenci předznamenal román Idoru (1996, česky 2010) amerického kyberpunkového spisovatele Williama Gibsona, zasazený právě do Japonska.

Kjóko zabodovala v japonských hitparádách, pak o ni ale fanoušci ztratili zájem. Oproti tomu Hacune Miku oslaví příští rok desáté narozeniny a nikdy nebyla populárnější než v současnosti. Důvodem je zřejmě to, že za ní nestojí jen jeden tvůrce či tým, ale masa internetových uživatelů, kteří společně vytvářejí její hudbu, texty i taneční choreografie. A právě v tom spočívá její potenciál. Vyprodané koncerty, dobytí japonského albového žebříčku, předskakování Lady Gaga nebo hraní v amerických televizních talk shows – to vše představuje jen vrchol ledovce. Hacune Miku žije především na internetu ve statisících fanouškovských videí. V zásadě totiž není ničím jiným než tím, co do ní vloží sami fanoušci.

Co je tedy Hacune Miku? Technicky vzato jde o vocaloid – program na syntézu zpěvu, který na začátku tisíciletí vyvinula korporace Yamaha. Původně měl být hlavně pomocníkem v nahrávacím studiu, jako mnohem lepší nápad se ale ukázalo dát ho do rukou obyčejným uživatelům, kteří s jeho pomocí můžou vytvořit písničku i s klipem. S komerční produkcí softwaru přišla v roce 2004 firma Crypton Future Media. Prodeje vocaloidu ale vázly, dokud se produkt nespojil s kreslenou postavičkou, která mu dala konkrétní tvář. Androidka Hacune Miku se zrodila poslední srpnový den roku 2007 jako v pořadí třetí postava z vocaloidové série. Měří 158 centimetrů, váží 42 kilo a její jméno znamená První hlas z budoucnosti. Nakreslila ji autorka vystupující pod jménem Kei a základy jejího hlasu dodala populární herečka Fudžita Saki.

První rok se jen v Japonsku prodalo čtyřicet tisíc kusů programu a v následujících letech jeho popularita ještě mnohonásobně vzrostla. K masové oblibě Hacune Miku přispělo několik faktorů. Fanoušci vytvořili program Miku Miku Dance, který dosud statickou zpěvačku rozpohyboval a umožnil vytvářet amatérské klipy. Jejich tvůrci je začali hojně uploadovat na Nico Nico Douga, japonský ekvivalent YouTube, a z videa, v němž Miku zpívá finskou lidovku Ievan polkka, se stal internetový mem. Dalšímu rozšíření pomohlo spuštění virtuální komunity Piapro, která propojila tvůrce z různých oborů. „Někdo zde složí a zveřejní písničku, jiní k ní můžou vytvořit ilustrace. Pak se přidá někdo se znalostí 3D nebo 2D animačního softwaru a postavičku rozpohybuje,“ vysvětluje Eidži Hirasawa, hudební skladatel spolupracující s Crypton Future Media. Není potřeba čekat na to, až hvězda vydá nový singl – každý si ho může jednoduše naprogramovat sám. Konzumace rovná se produkce. Fantazii se meze nekladou, malé či větší autorské variace vizáže zpěvačky jsou součástí hry. Společnost Crypton Future Media chrání svůj výrobek autorskou licencí Creative Commons, jež dovoluje šířit projekty s Hacune Miku volně po internetu.

Tajemný val

Na bočních projekčních plátnech festivalové haly v Kremži se odehrává příběh zrození zázračné dívky z jedniček a nul. Postavička zpívá: „Byla jsem tak osamělá a ty jsi mě vzal do svých laskavých rukou. Byla jsem jen digitální informace ve vocaloidu a ty jsi mi dal píseň a duši.“ Vokální linku pocházející z písně Melody… si vypůjčila americká elektronická hudebnice Laurel Halo a vetkala ji do abstraktních beatových ploch, které doprovázejí animaci na pódiu. Vystoupení Still Be Here, které na Donaufestivalu japonský virtuál­ní idol představilo, je výsledkem spolupráce několika tvůrců. O taneční pohyby se postaral choreograf Daren Johnston, vizuální podobu zpěvačky upravil internetový umělec LaTurbo Avedon a animace měl na starosti Martin Sulzer. Tým sestavila pro potřeby podzimní pařížské umělecké přehlídky Metal japonská kurátorka Mari Macutoja. V Kremži sleduje hologram plný sál, oproti záznamům z Japonska však divákům chybějí barevné glowsticky, díky nimž se i z koncertu stává kolektivní dílo. Tady prostě nejsme na j­popovém koncertě, ale na seriózní umělecké přehlídce.

Performance či spíše instalace Still Be Here kombinuje výstupy Hacune Miku s dokumentárními vložkami, v nichž tvůrci vysvětlují svůj přístup k projektu a také specifika japonského uvažování o virtualitě. I oni přitom promlouvají skrze ústa Hacune Miku. Jak se domnívá Hirojuki Ito, ředitel Crypton Future Media, právě ústa jsou klíčem k její popularitě. Jejich pohyby nemusí být nutně realistické, nic takového ani fanoušci nevyžadují. Stejně jako humanoidní roboti nemůže Hacune Miku překročit „tajemný val“, onu neprostupnou hranici mezi člověkem a jeho antropomorfní nápodobou, kterou definoval v sedmdesátých letech japonský robotik Masahiro Mori. Robot podle něj nikdy nedokáže dokonale napodobit všechny nuance lidských pohybů, a proto nemá smysl se o to ani pokoušet. Mimochodem, jistá neohrabanost je vlastní i náctiletým zpěvačkám z j­popových skupin – jejich „stávání se hvězdou“ se pak snáze fandí. „Zdá se mi, že šarm Hacune Miku tkví v nedokonalosti. Když zní strojově, přidává to hlasu jistou osobitost. Kdyby zněla dokonale lidsky, nikdy by nebyla tak atraktivní,“ vysvětluje Hirojuki Ito.

Existuji jen pro tebe

Osobitý přístup japonských fanoušků k jejich idolům se odráží ve fenoménu „moe“ – fetišis­tickém zbožnění objektu posedlosti, v němž je ale obsažena také vzájemná závislost mezi toužícím a předmětem touhy. „Chci, abys mě předělal, zpívám a existuji jen pro tebe,“ deklamuje Hacune Miku v jednom textu a Hirojuki Ito vysvětluje, že virtuální zpěvačka existuje jen díky lásce svých fanoušků. Japonci jsou zvyklí na roztomilé maskoty, kteří jim pomáhají ulevit si od každodenního stresu, a Hacune Miku je navíc ještě určena k volnému použití.

Když loni na jaře vyprodala dva koncerty v newyorské síni Hammerstein Ball­room, ohlásil to deník New York Times titulkem: „Znamená nástup Hacune Miku konec hudby, jak ji známe?“ Strachu části západního publika z robotů a umělých bytostí ovšem Japonci nerozumějí. Pro ně jsou i výdobytky technologické revoluce součástí vesmíru, kterému člověk nikdy nebyl automaticky nadřazen. „Je důležité v ní pořád rozpoznávat sebe sama. Její virtuální entita od nás vlastně nic nevyžaduje. Dnes už můžeme tvořit virtuální mazlíčky, partnery, kamarády a všechno možné z pohodlí svého domova,“ tvrdí o Hacune Miku kurátorka Mari Macutoja. Hirojuki Ito zase varuje před přílišným oddělením virtuál­ního a reálného světa, k němuž svádí komunikační technologie. „Do digitálního světa je proto třeba vpouštět co nejvíce lidského,“ říká a dodává, že Hacune Miku je metafyzický pokus o popření smrtelnosti. Idol, který nikdy neumírá, neodmlouvá a je nám pořád k dispozici. Proto asi název Still Be Here.

„Pojďme si spolu užít digitální svět,“ vyzývá Hacune Miku v posledním videu večera. V závěru se efektně rozpadne na pixely a zmizí ve tmě, pak se ale zase rozsvítí v plné kráse, abychom si s ní mohli udělat selfie. Nazítří zjišťuji, že ve stejný den jako v Kremži vystoupila i v americkém Seattlu, a to před desetitisícovým davem. Je to děsivé, nebo osvobozující? To záleží na úhlu pohledu. Ale ať už jsem ten večer zažil cokoli, měl jsem pocit, že se mě dotkla budoucnost.

Autor je hudební publicista.