Ti, kteří mají za to, že socialismus by nejlépe zařídil nějaký osvícený vládce shora, nepočítají s možností, že „shora“ by mohlo znamenat z vesmíru. Podle britského spisovatele Chiny Miévillea by však bylo lepší, kdybychom si pavučiny z vlastního domu vymetli před návštěvou vesmírných hostů sami.
Touha setkat se s „vyššími formami života“ je jen dalším projevem nadšení pro socialismus, který přijde shora – v tomto případě skutečně shora.
Vesmírný závod je zpátky a Británie je připravena zaujmout mezi hvězdami místo, které jí právem náleží. Půlstoletí poté, co vláda zastavila Blue Streak [Modrý záblesk, „streak“ ovšem znamená třeba i běhat nahý na veřejnosti – pozn. překl.], skutečně takto absurdně nazvaný raketový program, Britské národní vesmírné centrum – něco na způsob NASA s větším množstvím čaje a méně penězi – ohlásilo sérii jednání s cílem znovu prověřit možnost vyslat Brita do vesmíru. Ministr pro vědu Malcolm Wicks popsal vesmírné mise jako „velkolepé dobrodružství milénia“.
Britové na Venuši
Možná si říkáte, že to není mnoho, ale po desítkách let nezájmu jde o učiněnou revoluci. Určitě to potrvá jen chviličku, než se Union Jack hrdě a oprávněně zatřepotá na chladné šedi měsíce, na rudých pláních Marsu, na vroucích, vetřelci zamořených bažinách Venuše. Jak je teď už jasné, každá diskuse o britském vesmírném programu se nutně zvrhne ve šprťouchlata. My a v mrazu vakua? Británii vyřadí z provozu lehký poprašek sněhu.
Díky privatizaci představuje cesta vlakem z Londýna do Birminghamu tak spletitou houštinu vzájemně se vylučujících pravidel, výluk a výhodných nabídek, že je snazší jít pěšky. Údržba metra je přenechána firmě Metronet, jejíž výsledky jsou tak bídné, že i úřední arbitr přes „soukromoveřejné vztahy“ dostává záchvaty vzteku. Takovou „vizi dopravy“ má vláda a její korporátní kamarádíčci, kteří si teď vzali do hlavy, že dostanou raketu mezi hvězdy. Nevěřil bych jim ani to, že dotlačí kolečko do kůlny.
Levice k vesmírným programům tradičně přistupovala jako k militaristickému plýtvání penězi. Nejnaléhavějšího vrcholu v tomto ohledu dosahuje píseň z roku 1969 s názvem Whitey on the Moon, původně od The Last Poets, slavně přezpívaná Gilem Scott-Heronem: „Jak to, že já nemám žádný prachy,/ když je běloch na Měsíci?/ Víš, mám právě tak akorát/ bělocha na Měsíci./ Myslím, že pošlu účty od doktora/ letecky expresně bělochovi na Měsíc.“
I v těchto hubených letech, kdy raketoplány létají na bezvýznamné výlety, činí roční vyúčtování NASA nějakých patnáct miliard dolarů, přičemž není těžké vymyslet pro takový objem peněz lepší využití. Ale musím se k něčemu přiznat. Ani přes to všechno se nemůžu donutit k tomu, abych byl proti výzkumu vesmíru.
Ve skutečnosti sice vláda spustí nějaký program tak snadno korumpovatelný, že se stane katastrofou. To ale není důvod bránit se vesmírným programům z principu, ale naopak usilovat, aby se dělaly správně. A při všem obdivu, který chovám k The Last Poets, válečné náklady zastiňují v měřítku řádů jakékoli náklady vesmírného výzkumu. Pokud už se tedy pouštíme do přehodnocování priorit, problémem není běloch na Měsíci, ale Amík v Iráku.
Levicoví scifisté
Nemůžu si pomoct: jsem fanoušek vědecké fantastiky. Skutečnost, že chceme objevovat vesmír, vypovídá o lidských bytostech něco vzrušujícího. Mám za to, že na vesmírných lodích je cosi úžasného. A navíc si myslím, že na mimozemšťanech je něco nevýslovně superskvělého, a byl bych nesmírně nadšený, kdybych se s nimi potkal.
Někdy levičáci zacházejí ještě dál. Přibližně v době, kdy byl složen Whitey on the Moon, vydal Juan Posadas, vlivný argentinský trockista, svůj pamflet Flying Saucers (Létající talíře, 1968). Podle něj existence UFO dokázala, že technicky, a tedy i sociálně rozvinutější společnosti, které mohou být samozřejmě pouze společnostmi socialistickými, tam někde existují. „Musíme vyzvat bytosti z jiných planet, aby zasáhly a spojily se s obyvateli Země v úsilí o překonání bídy.“
Zbytek levice počastoval Posadase hlasitým výsměchem. Nicméně, jelikož mezi soudruhy není dost fanoušků scifi, neporozuměli, v čem se Posadas mýlí. Problém nespočívá v tom, že věřil v existenci mimozemšťanů, ba ani že je považoval za vůči nám nadřazené. Problém tkví v tom, že dospěl k chybným politickým závěrům.
Návštěvníci, ještě počkejte
Americký marxista Hal Draper slavně popsal „dvě duše“ socialismu – jednak demokratickou tradici socialismu zdola, jednak elitistickou koncepci socialismu shora. Jak dokládá citace výše, Posadas nejen že návštěvníky z létajících talířů vítal, ale dokonce požadoval jejich zásah ve prospěch utlačovaných mas na Zemi. Co je to ale jiného než socialismus seslaný shora? Z pořádně vzdáleného shora?
A můžeme zajít ještě dále. My socialističtí fandové scifi se nemůžeme přinutit k tomu, abychom se postavili proti vesmírným programům, ale na rozdíl od Posadase – a to je ve scifi komunitě výjimečné – zcela jistě nechceme, aby nás mimozemšťané navštívili. Protože být předveden před vyšší formu života, zatímco se svět zmítá v odporném, potupném chaosu kapitalismu, by bylo prostě příliš trapné. Jako když se neočekávaní hosté zničehonic zastaví na skleničku právě ve chvíli, kdy je dům vzhůru nohama.
Až nás mimozemšťané navštíví, půjde o převratnou událost a my na ni chceme být připraveni. Dát všechno do pořádku, vymést pavučiny historie z pokojů, nachystat jednohubky, načechrat polštáře sociální spravedlnosti, abychom mohli nabídnout skutečnou pohostinnost a působit pořádkumilovně.
Socialistický postoj vůči mimozemské návštěvě se podobá postoji svatého Augustina k čistotě a zdrženlivosti: všichni jsme pro, ale teď ještě ne.
Autor je spisovatel.
Z anglického originálu, publikovaného pod názvem The Struggle for Intergalactic Socialism v Socialist Review (č. 313/2007), přeložila Marta Martinová.