Pestrobarevná Heda

Když Henrik Ibsen v roce 1891 poprvé ­uvedl svou hru Heda Gablerová, sklidila ­zdrcující kritiku, a to zejména kvůli hlavní postavě, kte­rá tehdejším divákům i recenzentům připadala zvrácená. Emancipovaností a zároveň znepokojivým zhnusením životem nepříjemně ohlašovala duševní rozpoložení typické pro století dvacáté. Režisér Jan Nebeský hrdinku ve své inscenaci v Divadle v Dlouhé pojal netradičně a kupodivu přitom ani nemusel příliš sahat do textu.

Nebeského Heda nepůsobí jako zrůda, zvrhlí jsou naopak lidé v jejím nejbližším okolí. Sama je víceméně jen pasivní pozorovatelkou, zrcadlem druhých, což zdůrazňuje i scénografické pojetí hry, které spolu s Nebeským navrhla Jana Preková. Scéna je rozdělena na tři samostatné prostory. V pravé části jeviště je transparentním plexisklem oddělen pokojík/koupelna, obývaný právě Hedou. Zadní část je pak dalším plexisklem odděleným prostorem, který je po většinu představení vyhrazený služebné Bertě. Levá, nejrozsáhlejší část je určena ostatním postavám a představuje pokoj v bytě, do něhož se čerství novomanželé, tedy Heda a Jørgen Tesmanovi, nedávno nastěhovali. A pak je tu ještě propadliště, které se během hry snižuje a vytváří nový prostor, v němž je Hedě dovoleno proniknout do světa mužské společnosti, ale čeká v něm na ni i smrt. Zároveň jsou na projekční plátno nad jevištěm promítána vyobrazení lidských prohřešků, doprovázená popisky hned v několika jazycích, snad aby se zdůraznilo, že hřích je lidem vlastní napříč kulturami. Na konci pak skrze plátno proniká do představení i trocha komiksové estetiky.

Zženštilost jako mužnost

O postavách hodně vypovídají jejich kostýmy. Zatímco Heda vystupuje civilně, v tílku, sukni a později v kalhotách, všechny mužské postavy jsou oblečeny výrazně žensky. Obepnuté elastické kalhoty a pestrobarevné sportovní bundy doplňují boty na podpatku a kabelky. Muži jsou těmi, kdo vládnou lehkostí bytí, ale zároveň je charakterizuje i bezuzdná infantilita. Jsou zbaveni tradičně pojímané maskulinity a vrženi do světa plkání, banalit a zbytečnosti. Nejsměšněji působí postava akademika Jørgena Tesmana v podání Jana Vondráčka. Stejně jako ostatní postavy hry ani divák nechápe, proč si Heda z množství nápadníků vybrala právě jeho. Jako by tímto sestupem až na úplné dno existence chtěla zhmotnit důvod svého zhnusení životem. Tesman je v Ibsenově hře bezvýznamným ambiciózním akademickým pracovníkem, jehož největším snem je získat profesuru a největším úspěchem bezesporu právě sňatek s Hedou.

Daleko pragmatičtější je postava doktora Bracka v podání Miroslava Hanuše. Jen z náznaků chápeme, že patří do okruhu mužů, kteří jsou nějak spojeni s Hedinou minulostí, a díky jeho přímočarosti se dozvídáme, že stojí o místo toho třetího v manželském trojúhelníku, že by rád, jak sám říká, „přistoupil do manželského kupé“. Nejvýraznější mužskou postavou je ale rozhodně Eilert Løvborg Roberta Mikluše, pravděpodobně další z bývalých Hediných milenců a zároveň spisovatel­vizionář, který je hrozbou nejen pro Tesmanovo manželství, ale také pro jeho univerzitní kariéru, když se začne ucházet o stejnou pracovní pozici. Løvborga pojal Nebeský asi nejsvérázněji: nechává ho po jevišti pochodovat s kabelkou, z níž si hrdina tu a tam vytáhne kolečko salámu a hltavě – rádoby nenápadně – ho nacpe do pusy. Jeho spisovatelský úspěch je tak notně podkopáván tím, co divák na jevišti vidí. Nebeský významně pracuje s ironickým podtónem, který do hry přináší jak komiku, tak určitý nadhled.

Striptýzové hrátky

V Nebeského inscenaci Hedy Gablerové je mnoho prvků, které musí divák sám dešifrovat a interpretovat. Na první pohled přitom hra, která se opírá o komediální nadání mužských herců a zjevné zesměšnění jejich postav, působí lehkým dojmem. Nebeský svou inscenací vychází vstříc hyperaktivnímu publiku, které si už nevystačí s jedinou „obrazovkou“ a je permanentně rozptýleno množstvím vjemů, jež na něj ze všech stran útočí. Zejména zadní plán se služkou Bertou je určen divákům, jejichž pozornost potřebuje vzpruhu: Marie Turková se během představení převléká z kostýmu služky do kostýmu zdravotní sestřičky nebo jeptišky a předvádí u toho striptýzové tance. Snad by se tahle část scény, plná laciných mužských představ o poddajných ženách, dala chápat jako další prvek zdůrazňující zmiňovanou infantilnost, zároveň však i jako znázornění té neexistující podoby Hedy, která s mužským světem souzní a splňuje požadavky na ženskou roli v patriarchální společnosti. Jisté je, že přes sto let by Hedě v Nebeského podání nikdo netipoval.