Sylva Fischerová
Bizom aneb Služba a mise
Druhé město – Martin Reiner 2016, 129 s.
Po přečtení poslední knihy Sylvy Fischerové vyvstávají zásadní otázky: Služba čemu? Mise kam? Dá se na ně odpovědět: služba psaní a literatuře jako takové; mise neznámá. Vypravěč, jímž je muž ve středním věku, syn lingvisty, řeší zřejmě jakousi krizi, bilancuje svůj život od narození přes rozpadlé vztahy až po nesmyslný výlet do Indie. K tomu všemu nachází podněty v útržcích rozhovorů, v odposlechnutých žvástech, v jakýchsi zbytcích literatury nacházených v okolním světě. Najdeme zde odkazy na Franze Kafku, a to jak explicitní (Bizomův kamarád se jmenuje Josef K.), tak implicitní (například celý úryvek pod nadpisem Před venkovským hostincem). Čtenáři se do rukou dostává jakýsi metatext, jehož hlavním tématem je sám jazyk. Lze jej vnímat jako pokus vyjádřit dnešní přehlcenost informacemi, přelétavost, roztříštěnost. Uvolněná interpunkce jako by místy napodobovala svět rychlé a nedokonalé internetové komunikace. Text ale nenabízí žádnou kritiku takového způsobu dorozumívání. Autorka nechává tento informační balast působit na čtenáře stejně, jako je tomu v reálném světě. Zároveň tato záplava významových nitek a narážek nikam neposouvá ani postavy, ani děj. Dalo by se říct, že se jedná čistě o hru s formou. Text nicméně krásně ubíhá, člověka jaksi těší čtení samo o sobě, bez určitého významu či cíle (bez mise), ale přece s jistým smyslem. Bohužel tato hra, jejíž různé definice v textu potkáváme, není příliš odvážná. Působí spíše chaoticky.
Ondřej Škrabal
Jockum Nordström
Námořník & Pekka
Přeložil Jonáš Thál
Baobab 2015, 104 s.
Barevný tisk na kvalitním papíře, přebal jako přeložený plakát, kvalitní lettering a sympatický překlad se smyslem pro lokalizaci (nechybí ani indulona!) – dětská kniha Námořník & Pekka od švédského výtvarníka Jockuma Nordströma je skvěle vypraveným souborem. Ve třech volně na sebe navazujících obrázkových příbězích autor kombinuje obraz a slovo, kniha tedy má některé rysy komiksu, od klasik žánru se ale odlišuje svou „nerealistickou“, ba experimentální podobou založenou na jakémsi mísení stylů. Naivistické kontury postav doplňují tužkou načrtnuté objekty v pozadí (budovy, nábytek) s perfektně zachycenou perspektivou a k tomu ještě přidané „nepatřičné“ kusy tištěných obrázků či fotografií. Tento kolážovitý charakter knížky s nápadným důrazem na vzor, povrch a strukturu materiálu může, mimochodem, upomenout na některé práce Květy Pacovské. Tři příběhy spojuje kromě postav zvláštní atmosféra blíže neurčeného místa, ve kterém sice všechno není zrovna růžové (auto se může porouchat, triko zašantročit, námořník onemocnět, hráči kulečníku se mohou poprat), ale všechno lze záhy a s úsměvem napravit. Dějové odbočky se na konci každého příběhu vždycky zase spojují, vyprávění tedy působí soudržným dojmem, zároveň však ponechává prostor pro čtenářův údiv. „Do kostela měl namířeno kdekdo. Pekka zahlédl několik známých. Prodavačku z pánské módy. Zubaře. Doktora. Sovu v džínách.“ Nádherná, nevtíravě vtipná, nápaditá kniha.
Michael Alexa
Jakub Rákosník, Radka Šustrová
Rodina v zájmu státu
Nakladatelství Lidové noviny 2016, 282 s.
Historici Jakub Rákosník a Radka Šustrová se ve své monografii zaměřují na historii vztahu československého státu i protektorátní politiky k nukleární rodině. Tento typ rodinného soužití byl podle nich státem kontinuálně protežován a podporován, jakkoliv se lišilo ideologické podhoubí, z něhož jednotlivé koncepce sociální politiky během historie vycházely. Paternalistická péče o rodinu byla přitom často spojena s eugenickými projekty populačního růstu a sociální hygieny, které se rozvíjely i po druhé světové válce. Kniha přitom ukazuje na mnohé rozpory a neúspěchy, které nejrůznější programy péče o rodinu a manželství provázely. Otevírá i témata vývoje rozvodovosti, přístupu k interrupcím, antikoncepce, ženské zaměstnanosti nebo nucené sterilizace romských žen. Autoři se podrobně zabývají také pronatalistickou politikou státu v období takzvané normalizace, jež však vycházela z některých plánovaných reforem let šedesátých. Paradoxně vyznívá fakt, že během okupace došlo nezáměrně k větší pracovní emancipaci žen než během socialistického režimu, který ji oficiálně deklaroval. Monografie je v nahlížení na některá témata průkopnická a je podložena mnoha statistickými údaji. Na druhou stranu autoři nezkoumali perspektivu rodin nebo jednotlivců, kteří nebyli pouhými pasivními objekty státní politiky, a nevěnovali se jejich sociálním strategiím. Pohled zdola by byl pro celkový obraz instituce manželství a rodiny užitečný.
Vojtěch Čurda
Petr Zajíček
Jeskyně České republiky na historických mapách
Academia 2016, 187 s.
Počin nakladatelství Academia Jeskyně České republiky na historických mapách má především estetickou hodnotu. V krabici s retrotypografií najdete kromě relativně útlé knížky soubor reprintů starých map. Kniha je rozdělena do několika částí: úvod se vešel na skromné čtyři strany, následuje chronologicky seřazený soupis map a na konci najdeme ještě krátké pojednání o mapovacích pracích Josefa Jalového a doslov, kterého se samozřejmě nemohl chopit nikdo jiný než odborník na všechno Václav Cílek. Na celé publikaci jsou – kromě samotných reprintů – nejzajímavější příběhy, které se k jednotlivým mapám pojí. Například první přesnější mapu Macochy v roce 1891 vypracoval ředitel reálného gymnázia ve Vídni Richard Trampler, který však do propasti nikdy nesestoupil, protože „fyzické dispozice mu to nedovolovaly“. A tak ji obcházel, přeměřoval a to, na co nedohlédl, si nechal nafotit. Naše znalosti o jednotlivých jeskyních se postupně mění, většinou jsou objevovány další části, k čemuž občas pomůže nejen práce nadšených speleologů, ale také těžba. Anebo náhoda, například když se při hledání kostí „skalní duch“ Václav Sedlák propadl do půvabné Eliščiny jeskyně v komplexu Sloupských jeskyní. Většina map pochází z Moravského krasu, přičemž vysvětlení je jednoduché: Český kras byl prozkoumán víceméně až ve 20. století. Tahle kniha jistě nebude chybět v anketách o nejkrásnější knihu roku ani v knihovničkách milovníků podzemí.
Jiří G. Růžička
Mělčiny
The Shallows
Režie Jaume Collet-Serra, USA, 2016, 87 min.
Premiéra v ČR 11. 8. 2016
Autor nadprůměrného hororu Sirotek Jaume Collet-Serra se posledních několik let věnoval natáčení béčkových akčních thrillerů s Liamem Neesonem. V Mělčinách se vrací k hororovému žánru z jiné strany. Snímek pojednává o mladé ženě, kterou při surfování na pláži napadne žralok a ona se zachrání na malém útesu nedaleko od pobřeží. Na břeh ale doplavat nemůže, protože podmořský predátor je stále někde poblíž pod hladinou. Občasné přirovnávání filmu ke Cuarónově Gravitaci je přehnané – zakládá se prostě jen na tom, že po většinu filmu na plátně vidíme jedinou ženskou postavu, jejíž život je ohrožen. Serrův film je navíc natočen mnohem konvenčněji. Režisér se namísto dlouhých záběrů vyžívá v laciných efektech, jako jsou zpomalované surfařské sekvence nebo trochu samoúčelné vkládání textových zpráv a dalších médií přímo do filmového obrazu (tento postup Serra mnohem lépe použil v thrilleru Non-Stop). Námětem má film blíž k zvířecím survival hororům australského režiséra Andrewa Trauckého Krvavá laguna a Útes smrti. Jenže Traucki je výrazně civilnější a mnohem dovedněji využívá prostředí rozdělené na lidský svět nad hladinou a svět monster pod ní. Mělčiny rozhodně neznamenají návrat slibného žánrového tvůrce, ale spíš celkem rutinní béčko, které dokáže obratně těžit z odkazů na jiné filmy a má atraktivní protagonistku (jak zmiňuje řada komentářů). Nedá se brát příliš vážně, ale zároveň to není úplný absurdní camp ve stylu žraločích filmů, jakým je Sharknado.
Antonín Tesař
Tatrahundert
Galerie U Dobrého pastýře, Brno, 3. 8. – 8. 10. 2016
Svätopluk Mikyta ve svém projektu Tatrahundert pracuje s několika časovými rovinami, jejichž spojnicí jsou Vysoké Tatry. Zde strávil svou dovolenou v roce 1916 uherský důstojník Hembach, jehož skicák Mikyta o sto let později objevil. To uvedlo do pohybu další události. Do Tater se na jaře vypravilo čtrnáct Mikytou oslovených umělců, aby šli „po důstojníkových stopách“. V hotelu v Tatranské Lomnici, kde během druhé světové války pobýval, pak proběhla i první prezentace výstupů umělecké výpravy. Brněnská výstava představuje Hembachovy akvarely a kresby v oddělené místnosti. Současná část sestává ze sekce dokumentační, která ukazuje „fotografické skici“ z letošního pobytu umělců v Tatrách, a ze sekce „výstavní“, v níž je na relativně malé ploše instalováno množství děl vzniklých v reakci na tatranskou zkušenost. Kumulativní způsob instalace, který z obrazů, fotografií a objektů částečně stírá jejich „auru“, kontrastuje s poněkud pietní prezentací historického skicáku, který se docela dobře mohl stát integrální součástí výstavy, a propojit tak minulé a současné nejen ideově, ale i na hmotné rovině. Přes sugesci tajemného příběhu v pozadí, který navíc dává tušit potenciální dramata osudových dějinných událostí, se do centra celého projektu dere monument tatranských hor a pozornost poutá samo dějiště, a ne děj nebo jeho rekvizity. Hybridní projekt Tatrahundert se zdá být spíš výstupem uměleckým než kurátorským, ale možná zde rozlišování těchto rolí ztrácí smysl.
Tereza Jindrová
Jo Nesbø
Syn
CD, OneHotBook 2015
Oblíbený detektiv Harry Hole si vzal na čas dovolenou a jeho autor Jo Nesbø se podle toho musel zařídit. A tak vznikl v roce 2014 osamocený román Syn a hned o rok později i jeho český překlad a audiokniha. K románu je třeba přistupovat bez větších nároků na realističnost prostředí i postav – je to zkrátka hlavně odpočinková četba. Pokud jste ale ochotni akceptovat, že člověk, který byl mnoho let závislý na tvrdých drogách, se během okamžiku promění v elitního zabijáka, můžete si tohle béčkové drama i užít. Anebo ho celé brát jako biblické podobenství, jak to prý Nesbø zamýšlel. Do života hlavního hrdiny Sonnyho Lofthuse vstupujeme až poměrně pozdě a jeho příběh je vyprávěn jako evangelium, z pohledu třetí osoby. Tou je Šimon Kéfas, detektiv těsně před důchodem, jenž býval parťákem Lofthusova otce před jeho zavražděním a posléze se stal tím, kdo je na stopě jeho synovi, jenž bere zákon do svých rukou. Také detektiv si nese následky dřívější závislosti, která dovedla jeho manželství k hořkému konci. Obě hlavní postavy chtějí pácháním dobra očistit samy sebe a zároveň i společnost, zejména zkorumpovanou policii. Kromě detektivní zápletky je tu i dost romantiky – vždyť oba hrdinové potkávají svou osudovou lásku. Audioknihu načetl nepříliš známý herec Petr Kubeš, jehož ne právě dramatický přednes souzní s vnitřním smířením ústředních postav knihy. Nicméně stopáž nahrávky, která čítá šestnáct a půl hodiny, je na odpočinkový poslech pro většinu lidí trochu dlouhá.
Jiří G. Růžička
Kris Kristofferson
Cedar Creek Sessions
2 CD, KK Records, LLC 2016
Country a stáří… Tohle spojení vždy fungovalo spolehlivě, až by se mohlo zdát, že stáří je podmínkou country. Jistě, každý country zpěvák byl jednou mladý, ale úspěch často spočíval právě ve schopnosti mládí zamaskovat (v případě zpěvaček je to ovšem naopak). A jakkoli mnozí ve svých raných letech napsali své největší hity, zpravidla jim cosi scházelo: životní zkušenosti vtisknuté do tváře i hlasu. A tak zatímco v některých oblastech populární hudby zuří ageismus, v country to funguje opačně – stáří se těší úctě až přehnané. Navzdory tomuto nastavení je třeba uznat, že dvojalbum Cedar Creek Sessions letos osmdesátiletého Krise Kristoffersona je skutečná událost, srovnatelná s pozdními deskami Johnnyho Cashe na značce American Recordings. Jenže zatímco se Cash, jehož hitmakerovské schopnosti od sedmdesátých let čím dál víc uvadaly, upnul především na coververze, mezi nimiž nechyběly písně z jiných žánrů (například od U2, Depeche Mode, Nine Inch Nails nebo Nicka Cavea), Kristofferson natočil nové verze vlastních skladeb, jež se mnohdy proslavily v podání jiných interpretů. A ukazuje se, že od svého debutového alba z roku 1970 napsal tolik silných písní, že si coververzemi na sklonku kariéry rozhodně pomáhat nemusí. Hlas se mu sice občas zadrhne, ale těžko říct, jestli je to způsobeno stařeckou nemohoucností, anebo dojetím. Je to jako v textu písně Casey’s Last Ride: „Při odchodu klopýtl a nevěděl, zda příčinou je pivo v jeho žaludku, nebo slzy v jeho očích.“
k!amm