Benjamin Black
Černooká blondýnka
Přeložila Martina Knápková
MOBA 2016, 344 s.
Irský spisovatel John Banville pod svým detektivkářským pseudonymem Benjamin Black vyoperoval z Chandlerova nejosobnějšího románu Loučení s Lennoxem životaschopný zárodek a s kroceným rozmazlováním ho nechal dozrát. Podtitul Černooké blondýny zní Geniální Philip Marlowe ožívá – a mohu vás ujistit, že nelže. Banville se tváří jako zábavný a šikovný bělošský jazzman, jenž zlehka napodobuje své krvácející černé předchůdce. Například namíchat Marloweovi uspávadlo do čaje místo do whisky může jen neovladatelně rozverný zločinec či autor. Podobně působí retardační odstavce, v nichž náš „detektiv pro intelektuály“ rozebírá rozdíl mezi prvním a druhým lokem piva nebo si na gauči těsně před vyřešením případu vzpomene na zvláštní slovo palimpsest. Ale nenechme se mýlit, karikaturní a postmoderní roviny textu jsou zanedbatelné a pominutelné. Banville se zaměřil na podstatu chandlerovek, jazyk a obraznost, jež bravurně přehrává a variuje. „Rozhrnul jsem závěs a překročil práh. Vzduch uvnitř byl těžký a hutný a byl cítit jako tlusťoch po dlouhé horké koupeli.“ Celý zásobník zákeřných slov je vypálen pochopitelně do představitele policie – dojde i na sviňuchu, rypouše sloního a řádně rozmáznutou úvahu o zmuchlaných trenýrkách. Mnohý čtenář si jistě vychutná kocovinová sóla. A po dočtení se asi zamyslí, co ten akademický jazzman vlastně provedl s alter egem svatého Raymonda. Banville totiž s vlastním rejstříkem nenápadně dosáhl onoho důvěrně známého účinku: srdce bolí, jak Marlowe ožívá a má se pořád bídně.
Libuše Bělunková
Alena Zemančíková
Příběh v řeči nepřímé
Větrné mlýny 2015, 208 s.
„Jsem nejstarší člen rodu, jediná, kdo ten kraj ještě zná, děravá a chabá paměť, osamělý vypravěč,“ říká Alena Zemančíková v závěru Příběhu v řeči nepřímé a vysvětluje tak, proč vlastně píše: kvůli paměti. V silně autobiografickém vyprávění se sice dočítáme, jak se žilo v pohraničí na přelomu padesátých a šedesátých let, jak probíhaly mimopražské normalizační čistky a jak se od sedmdesátých let proměňovaly Praha a Plzeň, historický román to však není ani omylem. Daleko spíš jde o výpověď o takovém normálním životě se všemi jeho vzestupy i pády: domácím násilím, rozvody, alkoholismem, touhou po uznání, lásce a pochopení. Tomu odpovídá i struktura vyprávění, jež připomíná rozhovor nad kafem a cigaretou, při kterém myšlenky volně plynou, anebo dávné rozprávky při draní peří: útržky hovoru se vrší na sebe a vzájemně se prolínají, příběh se namotává jako vlákno na přeslici a občas se přetrhne či zašmodrchá. Celé je to bytostně ženské, vzpomínky na život se postupně zacyklují a je pozoruhodné, že téměř vůbec nejsme konfrontováni s emocemi (výjimku tvoří snad jen pasáže o vypravěččině bratrovi a závěrečná kapitola). Občas křísne o okraj stránky suchý humor nebo ironický nadhled. Výraznou převahu zde má ratio, rozumová analýza světa, a zřejmě proto je jazyk příběhu skoupý na přívlastky a zdrobněliny. Svou roli hraje také to, že Zemančíková píše o nevyřčeném, o událostech, pocitech a myšlenkách, které si dokonce i v rodině navzájem zamlčujeme – a tak nás zásadní otázky napadají až ve chvíli, když už je není komu položit.
Eva Marková
Eric Voegelin
Politická náboženství
Přeložil Jan Frei
Oikoymenh 2015, 88 s.
Úvahy o tom, že jsou fašismus nebo nacionální socialismus politickými náboženstvími, nejsou nové. Staly se neodmyslitelnou – a zároveň kontroverzní – součástí evropského politického myšlení. Jedním z průkopníků takové teorie je i filosof Eric Voegelin. Nastiňuje ji ve svém krátkém, ale o to vlivnějším svazku Politická náboženství z roku 1938, na kterém nás může zarazit především to, s jakou lehkostí autor nachází napříč lidskými dějinami obdobné formy teologicky fundované vlády. Na pár desítkách stran rozehrává myšlenkovou konstrukci s počátkem u Achnatonových monoteistických reforem a plynule pokračuje přes augustinovské, tomistické a dantovské koncepce až po Hobbesova Leviathana a moderní formy nitrosvětských společenství. Čtenář zde sotva narazí na podrobnou analýzu zkoumaných jevů. Voegelinovou metodou práce je především analogie a vyhledávání určitých historických invariantů. Svůj pojem politického náboženství opírá o takové jevy, jako jsou stratifikace moci v nábožensky legitimizovaných hierarchiích nebo různé podoby sdílené náboženské komunity v podobě křesťanské ekklésia. Voegelinovo čtení je už na první pohled velmi anachronické. Jeho „metodologický eurocentrismus“ na jedné straně odpovídá době svého vzniku, z hlediska dnešního čtenáře nicméně bez svých neevropských protějšků – buddhistické sanghy nebo struktury muslimské ummy – na své někdejší aktuálnosti zásadně ztrácí.
Martin Vrba
Kateřina Krtilová, Kateřina Svatoňová (eds.)
Medienwissenschaft. Východiska a aktuální pozice německé filozofie a teorie médií
Academia 2016, 412 s.
Kateřina Krtilová a Kateřina Svatoňová se dlouhodobě snaží přenášet aktuální impulsy německé mediální teorie do českého akademického prostředí, ve kterém má reflexe médií mnoho perspektiv – od masmediálních studií přes nová média a filmovou vědu až po současné umění. Aktuální kniha Medienwissenschaft nejen informuje o konkrétních teoriích a konceptech, ale také zakládá nový přístup k médiím. Pečlivě vybrané a anotované texty dělí editorky do tří částí, jež se věnují medialitě, pojmu kulturních technik a performativitě médií. Jednotlivé příspěvky prezentují jak aktuální autory, tak některé klasiky (Niklas Luhmann, Friedrich Kittler). Samotná pozice Medienwissenschaft staví jednak na historiografickém či přímo archeologickém přístupu ke zkoumání médií, ale opírá se rovněž o jejich technickou a materiální stránku. Čtenář tak sleduje spjatost německé reflexe médií s filosofií, literární teorií, ale také s dílem Michela Foucaulta, textům to však poskytuje spíše konzervativní než aktuální referenční rámec. Na druhou stranu právě studium médií orientované na performativitu, materialitu a „techniky“ v nejširším slova smyslu přináší humanitním vědám to, co dnes tolik potřebují – obecnější společenskou srozumitelnost, zaměření na aktuální problémy (virtuální prostředí, ekologie), ale také obnovu vztahu k přírodním a technickým disciplínám.
Václav Janoščík
Chronic
Režie Michel Franco, Mexiko 2015, 93 min.
Premiéra v ČR 8. 9. 2016
Mexický film Chronic je v mnoha ohledech klasický latinskoamerický minimalistický festivalový snímek. Má jednoduchou zápletku, založenou na trpělivém pozorování rutinních i význačných momentů ze života jediné, více či méně patologické postavy, žijící v napjatých, frustrujících podmínkách, velmi opatrně dávkuje divákům důležité informace o zobrazované situaci, dotýká se témat zákona a moci a tíživou všednost většiny výjevů vyvažuje několika extrémními scénami. Sledování Davida, ošetřovatele těžce nemocných a umírajících lidí, se ale od této latinskoamerické školy, kam patří filmy jako Parque vía nebo Útočník Pablo Fendrika, lehce odlišuje ve dvou ohledech, které mají co dělat s tělesností. Nejvýraznější okamžiky filmu se odehrávají na začátku a na konci. V jedné z prvních scén David v podání Tima Rotha umývá vyhublé tělo nemocné ženy. Roth se na roli připravoval prací se skutečnými vážně nemocnými lidmi a tato scéna ukazuje odromantizovaný pohled na umírání nejsilněji právě proto, že ji nejde dost dobře předstírat – Roth tu reálně umývá nemocí zničené živoucí lidské tělo. Druhým ústředním momentem je samotný závěr, k němuž řada kritiků měla výhrady. Co se týče jeho místa v celku filmu, jde o samoúčelně šokující výjev, který se snaží zbytečně trumfnout předchozí vyhrocenou, ale uměřeně natočenou scénu. Ale pokud jde o provedení, jedná se o fascinující trik, který je řemeslně nesmírně věrohodně zpracovaný.
Antonín Tesař
Neklidná figura. Exprese v českém sochařství 1880–1914
Galerie hl. m. Prahy, 4. 5. – 25. 9. 2016
Že Josef Václav Myslbek není zrovna váš šálek kávy a při pohledu na Palackého pomník od Suchardy vás nezaplavuje stejné nadšení, jaké prožívali Pražané roku 1912 při jeho odhalení? Nevadí. I tak by vás snad mohla výstava Neklidná figura zaujmout – už třeba jen precizním formálním zpracováním. O výstavní architekturu se postaral Dominik Lang, který dokázal, že i s relativně skromnými prostředky lze vytvořit efektní instalaci. Kurátoři nezapomněli v jednom ze sálů využít ani reminiscenci na dobové výstavy, což je v současnosti poměrně oblíbený trend. Zahrnuty jsou i různě adjustované fotografie a film – materiály, které divákovi pomáhají dotvořit si představu o době vzniku děl, aniž by byl zahlcen neúměrným množstvím archiválií. V jedné z menších místností se nachází tematická dětská dílna, postavená na ilustracích k Erbenově Kytici. Vzniklé kresby jsou na místě prezentovány – dílna tak funguje nikoli jako na okraj odstrčený apendix výstavy, ale jako její integrální součást. Odborná úroveň výstavy je pevně podepřena erudicí profesora Petra Wittlicha a pozitivně můžeme vnímat i spolupráci mezi Galerií hl. m. Prahy a Národní galerií v Praze. Jestliže cílem podle autorů bylo ukázat „příklady, které mohou být stimulující i pro současnost“, je snad jen škoda, že se nepokusili udělat o krok navíc za rámec tradičního uměleckohistorického přístupu a sami neartikulovali konkrétní vztah k dnešku. Například problematika památníků a veřejného prostoru obecně je stále hodna diskuse.
Tereza Jindrová
Peter Karvaš
Sedm svědků
CD, Radioservis 2016
Rozhlasová hra slovenského dramatika Petra Karvaše Sedm svědků vznikla v druhé polovině šedesátých let, a to nejen jako rozhlasová hra v režii Jiřího Horčičky, ale také jako slovenský televizní film, srovnávaný s Kurosawovým Rašomonem, s nímž sdílí podobnou metodu budování příběhu. Sledujeme výslech sedmi lidí, kteří na ulici nečinně přihlíželi vraždě mladé dívky. Co svědek, to jiné hodnocení vlastní nečinnosti. Od hrdé zbabělosti prvního svědka v podání Jaroslava Kepky přes nečinnost ryze pragmatickou, jak ji vysvětluje druhý svědek Radoslava Brzobohatého, až k nihilismu bývalého profesora, kterého namluvil Karel Höger. Pouze svědkyně Dany Medřické dokázala překonat nezúčastněnost a jedině ona je popotahována, jelikož při snaze zavolat policii rozbila vchodové dveře blízkého obchodu, aby se mohla dostat k telefonu. Sedmero postav pak doplňují dva vyšetřovatelé – zkušený a klidný Rudolf Hrušínský a Rudolf Jelínek, začátečník nechápající pasivitu svědků. Hvězdné obsazení ještě doplňují Jaroslav Marvan, Vladimír Brabec a Jan Tříska v rolích dalších přihlížejících. Karvaš hru koncipuje jako střet různých pohledů na jedinou událost a s empatií psychologa se snaží každému postoji přiznat určitou oprávněnost. Vždyť kdyby všichni byli zbabělci jako první svědek, zlo by vlastně neexistovalo… Sedm svědků je další perlou z archivu Českého rozhlasu, malým příspěvkem k atmosféře šedesátých let.
Jiří G. Růžička
The Kills
Ash & Ice
CD, Domino 2016
Vydání pátého alba anglo-americkému indierockovému duu The Kills chvíli trvalo. Nicméně jsme se dočkali. Kytarista Jamie Hince se rozešel se supermodelkou Kate Moss, a tak se nahrávka dá vykládat jako rockerův návrat ze světa módních značek zpátky na scénu takzvaných nezávislých labelů. Byla to kratší cesta, než by se mohlo zdát. Už před svým průnikem do nejvyšších pater bulváru byl britský muzikant, asistující své ženě ve Vogue jako figurína, proslulý elegantním dandismem a tento vkus mu zůstal dodnes. Nezbývá než mu to prominout. Ale abychom nezapomněli, modelka je i zpěvačka Alison Mosshart, které bychom zase měli odpustit její angažmá v bluesrockové superskupině The Dead Weather. Už proto, že nová deska The Kills není vůbec špatná. Vlastně je stejně tak dobrá, jako povrchní. Designově čistá rovnováha mezi životním stylem a módními trendy, mezi emocemi a pozérstvím, dokonce vyvolává jistou nostalgii. Zavádí nás do teenagerovského bezčasí, v němž to vypadá, že se úspěch dostaví společně s novým kusem oblečení. Klip ke skladbě Heart of a Dog obsahuje vše podstatné. Vypadá asi tak, jak by vypadala lifestylová reklama, v níž by se písnička mohla použít. Zpěvačka ve stylu H&M postupně zaujme všechny pózy, které si objektiv vyžaduje, a mezitím v rychlosti napíše i text písně. Apatický kytarista, který má blíž ke Calvinu Kleinovi, jí za slov „I’m loyal, oh, I’m loyal“ věrně sekunduje a nakonec se oba projedou v novém mustangu. Když se vrátí, nečeká je společný večer, ale módní policie.
Billy Shake jr.