moc náboženství

Tradiční náboženské systémy hlásící se k proroku Abrahámovi – tedy judaismus, křesťanství a islám – jsme na začátku nového milénia považovali za anachronismy, které se pomalu ukládají k věčnému spánku. Málokdo čekal, že za několik málo let začnou nabírat na politické síle a jejich vliv na světové dění bude růst. Nejde však zdaleka pouze o neustále omílaný islám. I křesťanství jako by se především díky papeži Františkovi probíralo z letargie v pohodlné historické škatulce a rozpravy o jeho budoucnosti, případně o papežově levicovosti pravidelně plní i mainstreamová média. Aby ale bylo jasno: František není žádný marxista, a pokud chcete vědět proč, přečtěte si text Jakuba Horňáčka. Není náhoda, že má sociologie náboženství významnou tradici právě v extrémně sekularizované Francii – Tomáš Dufka představí diskusi o příčinách novodobého islamismu, která nyní rozděluje francouzskou politologickou scénu, a v rozhovoru s Jeanem­-Pierrem Dupuym se dozvíme, jaký je vzájemný poměr násilí a posvátna, i to, proč Francouze pohoršuje přísaha na Bibli. Sekularizovaný svět bez náboženství, který si paradoxně přeje jak levice kráčející v Marxových stopách, tak radikálně pravicoví strážci čistoty krve, nás zatím nečeká. A tak v dnešní době, kdy se zdá, že někdo hodil do soukolí dějin pajcr, se k tradičním náboženstvím upínáme jako k prošlé záruce kdysi soudržné společnosti.