Kateřina Piňosová
Vnitřní cestopis
Dybbuk 2015, 144 s.
Texty Kateřiny Piňosové se skládají z deníkových záznamů, citátů a zápisů snů. Tematicky odrážejí zejména autorčiny pobyty v Mexiku a Severní Americe, věnují se ale především způsobu, jak se vnější zážitky vtiskávají do nitra, jak vstupují do psychiky, jak je přijímá a konfrontuje imaginace surrealistky. Pobývání v exotickém prostředí ji vtahuje do světa mytologie. Knihou se vine otázka, co je vlastně pro člověka intimní – v Mexiku lidem intimní komunikace nebrání v tom, aby si v sobě ponechávali osobní prostor. Skutečnost je zde nazírána jako nekonečná pluralita kultur, artikulovaná v rituálech, tancích a příbězích, jež vytvářejí jedinečnou totožnost a osvobozují. Významnou součástí knihy jsou autorčiny ilustrace, spojující fantazii s citem pro jasné barvy a linie a připomínající klasické umění nativních národů. Piňosová vyjadřuje i víru v „univerzální geometrii“, kterou lze rozpoznat v krajině i ve folkloru. Ale každá cesta vždy začíná a končí uvnitř. Pronikavé vidění a intenzivní soustředění umožňují autorce dosáhnout toho, aby vize a setkání přicházely samy – potom i stromy, jež se jí nepodařilo vyhledat a spatřit, pocítí v sobě. Fyzické tělo je tedy místem experimentů, které vedou k setření rozdílů mezi snem a realitou a k identifikaci se skrytým potenciálem. Čtenář najde v nové knize Piňosové málo etnografie, ale mnoho tvrdě získaného vnitřního poznání.
Jiří Zizler
Poviedka 2015
KK Bagala 2015, 127 s.
„Slovenská próza trpí podobnými neduhy jako ta česká,“ psalo se v posledním loňském čísle A2. Zatímco však v Česku zavedená a relevantní literární soutěž o nejlepší povídku neexistuje, Slovensko má v tomto bodě přece jen navrch. Soutěž Poviedka vyhlašuje nakladatelství KK Bagala od roku 1996, loni tedy šlo již o 19. ročník. V předešlých letech uspěli dnes už zavedení autoři jako Balla, Monika Kompaníková nebo Silvester Lavrík. Porota posledního ročníku, které předsedal Marek Vadas, hodnotila celkem 123 textů, prý výrazně méně než v minulých letech, což jí dávalo naději, že se nebude muset brodit přílišným množstvím balastu, k němuž patřívá většina zaslaných textů. „Nešetrilo sa sexom, občas s náznakmi porna a sadizmu. Autorom však pritom chýbala potrebná remeselná zručnosť a často aj základy štylistiky,“ píše v předmluvě Vadas. Mezi sedmi oceněnými a publikovanými povídkami s výrazným odstupem zvítězila Mužská geometria Radovana Potočára (narozen 1993), celkem vynalézavá sekvence více či méně trapných situací na dobrovolnické stáži v Maroku. Ani v ní se nešetří sexem, je ovšem nahlížen z odstupu – povídka je mimo jiné kritikou machistické posedlosti přímými liniemi a pravými úhly penisů, které si světáčtí evropští „dobrovolníci“ přijeli do Afriky vyvětrat. Zahraniční zkušenost byla určující pro značnou část slovenských prozaiků včetně samotného Vadase, a tak není příliš divu, že se vítězná povídka odehrává mimo Slovensko.
Michal Špína
Jaroslav Flegr
Evoluční tání aneb O původu rodů
Academia 2015, 402 s.
Kniha Evoluční tání aneb O původu rodů dokládá, že Jaroslav Flegr není jen špičkovým vědcem, ale též velmi zručným popularizátorem svého oboru – v českém prostředí jev výjimečný. Autor teorie zamrzlé plasticity navazuje na svou starší knihu Zamrzlá evoluce aneb Je to jinak, pane Darwin a dále ji prohlubuje. Ani formálně se nová publikace příliš neliší – čtenář se opět shledá s oblíbenými dovysvětlujícími boxíky a užije si autorovo ironické vtipkování. Hned v prologu nalezneme popis člena Českého klubu skeptiků Sisyfos: „Za žádných okolností nepochybuje o pravdivosti poznatků, které mu kdysi sdělila paní učitelka.“ A že se to tu mimoškolními poznatky jen hemží, ostatně jako v každé knize, která je ve svém oboru průkopnická. Flegrova teorie je vůči lidstvu nemilosrdná: člověk je evolučně zamrzlý druh, který má to nejlepší za sebou, a ani obávané umělé zásahy do lidské genetiky s tím mnoho nenadělají. Zvyšování „kvality“ nějakého vybraného znaku organismu totiž vede k narušování fyziologického optima, v němž jedinec dosahuje maximální biologické zdatnosti. Důsledek je nasnadě: snížení rychlosti rozmnožování populace. Druhy, které jsou evolučně starší, jsou navíc přizpůsobeny podmínkám, které panovaly v době jejich vzniku, a ve změněných podmínkách současných se musí pro udržení svého optima snažit mnohem víc než druhy evolučně mladší. Zkrátka už jen čekáme, až se naše životní prostředí změní natolik, že vymřeme. Zatím pro to děláme vše, co je v našich silách.
Marta Martinová
Robert M. Hazen
Příběh Země
Přeložil Lukáš Dušek
Academia 2015, 298 s.
Publikace profesora věd o Zemi Roberta M. Hazena je v tom nejlepším smyslu popularizační knihou pro každého, kdo se chce dozvědět, jak vznikla naše „planeta změn“ a jaké procesy vedly k tomu, že na ní vznikl život. Tento příběh je odvyprávěn od samého začátku, tedy od Velkého třesku před 13,7 miliardy let až po současnost a obsahuje i celkem pesimistické prognózy toho, co se bude se Zemí dít v budoucnosti. Jedenáct kapitol nám přibližuje okamžiky, které hrály zásadní roli ve vývoji naší planety: dramatický vznik Měsíce, první čedičové kůry, utvoření oceánů, zrod zelené planety. Dozvíme se, proč meteory fungují jako sonda do historie vesmíru, kdy měl den pouhých šest hodin, proč se Měsíc vzdaluje od Země rychlostí 3,91 cm za rok a co se bude dít, až se úplně vymaní z dosahu zemské gravitace. Je to podmanivý příběh, v němž sice autor pracuje s nejnovějšími poznatky fyziky, geologie, chemie i biologie (přičemž mnohé se odlišuje od toho, co jsme se učili ve škole), ale zároveň je svou názorností vhodný i pro naprosté laiky. Během četby zjistíme, že na vznik prostředí, v němž se daří životu, působí spousta zdánlivých detailů a velkou roli přitom hrají náhody a různé anomálie. Uvědomíme si nejen, jak pomíjivou kapitolou je v historii neživé přírody naše samolibá antropocentrická civilizace, ale i to, že z bezohledného plenění Země a likvidace jejího křehkého bohatství může vzejít jen jeden vítěz – ten, který je stabilní a přirozený. A přirozený ve vesmíru znamená neživý.
Jan Gebrt
Sázka na nejistotu
The Big Short
Režie Adam McKay, USA, 2015, 130 min.
Premiéra v ČR 7. 1. 2016
Sázka na nejistotu se někdy přirovnává k filmu Martina Scorseseho Vlk z Wall Street. Snímek sledující osudy několika skutečných osob z finančnických kruhů, které dokázaly předvídat finanční krizi z let 2007 a 2008 a rozhodly se na tom vydělat, má skutečně srovnatelně dravé tempo a libuje si v podobně excentrických a teatrálních postavách. Ale zatímco ve Scorseseho filmu všechny tyto excesy sloužily jako ztvárnění a zároveň ironický komentář kultu osobnosti, který kolem sebe vybudoval jeho hrdina Jordan Belford, Sázka na nejistotu není jen dalším z portrétů znepokojivých asociálních nerdů, kteří za svůj život nakumulovali nepředstavitelně velký kapitál. Film využívá různé neobvyklé vyprávěcí strategie, jako promluvy postav na kameru, bizarní ilustrační příklady (složité finančnické úkony a pojmy tu vysvětlují celebrity ve vaně nebo v herně v Las Vegas), voiceovery, dokumentární fotografie nebo citáty psané přímo do obrazu. Vzniká tak syntetická doku-fikce, která přebírá prvky hraného filmu, reality show a dokumentu. Tento formát umožňuje tvůrcům velmi hutné, ale zároveň přehledné, srozumitelné a efektní podávání velkého množství informací divákům. Sázka na nejistotu není tak podvratná jako Vlk z Wall Street, spíš jde o deziluzivní, ale v zásadě poctivé ztvárnění okolností, které vedly k finanční krizi, podané řemeslně mimořádně zručným a funkčním způsobem, podpořeným hereckými výkony řady hollywoodských hvězd, mezi nimiž vyniká zejména Christian Bale.
Antonín Tesař
Ztracená forma. Sochařství vs. tradice
Galerie NTK, Praha, 15. 12. 2015 – 27. 1. 2016
Výstava Ztracená forma dává do souvislosti dva tvůrčí obory: architekturu a sochařství. První tvoří v podstatě rámec výstavy, druhý její obsah. Jako ztracenou formu kurátor Milan Mikuláštík prezentuje klasický kánon, který je na výstavě připomenut vzácným výtiskem spisu O architektuře od renesančního myslitele Leona Battisty Albertiho. Kniha, pocházející z roku 1565, je zapůjčena z Historického fondu Národní technické knihovny, takže jejím vystavením kurátor vhodně vyzdvihuje vazbu mezi galerií a institucí, na jejíž půdě sídlí. Výstava se snaží dokázat, že i „v době, kdy se důležitým principem tvorby stalo distancované sledování módních trendů“, najdeme mezi českými umělci takové, kteří se neodcizili klasické tradici, ale naopak ji svébytně přetvářejí. Objekty Tomáše Hlaviny v přízemí mají evokovat sloup (nosný prvek celé výstavy), naopak skupina váz Patrika Čably v patře připomíná dekorativní čučky zdobící vršky staveb (v Čablově podání jsou ale vytvořeny z nalezených předmětů a neuměleckých materiálů). S klasickým tématem Davida, Atlanta nebo Romula a Rema se setkáme u soch Matouše Lipuse a Anny Hulačové. Lipus upoutá zdánlivě nepatřičnou polychromií a artbrutovou estetikou, Hulačová zase jednou ze soch odkazuje na spojení klasického kánonu s totalitní mocí. Melancholický epilog výstavy tvoří video designérky Venduly Radostové, zachycující rozpad porcelánových figur. Výstava je vstřícná k veřejnosti, přitom nepostrádá moment poučení ani uměleckou kvalitu.
Tereza Jindrová
Handa Gote Research & Development
Erben: Sny
Alfréd ve dvoře, Praha, premiéra 8. 12. 2015
A zase ti Handa Gote… Tentokrát se pustili do období šibřinek, fašanku, ostatků, voraček, zkrátka do masopustu, začínajícího Třemi králi a končícího před Velikonocemi, a k jeho bizarní poetice přibrali pár snů Karla Jaromíra Erbena, věrného fanouška lidové tvořivosti, a jeho romantických souputníků. Jako vždy u tohoto souboru je ale inspirace více než volná a výsledek spíš než hold národním tradicím, po nichž se v poslední době volá tak úpěnlivě, připomíná noční bloudění mezi vitrínami etnografického muzea pod vlivem psychotropních látek. Archeologický odkryv minulosti skupina Handa Gote provádí zručně, ale nelítostně a do výsledné výzkumné studie si vybírá jen to, co se jí hodí. Opět se dostanou ke slovu historické předměty a nástroje s nejasným účelem a významem, videoprojekce úhledných rukopisů vrhaná přes scénu, zase dojde na psaní křídou na černou tabuli (taky už pomalu anachronismus), tentokrát v podobě nápisu „K + M + B“ Erbenova (a Sabinova) snového roku 1835, což se zvrtne v dlouhatánskou řadu let vypisovaných až k chybějícímu roku nula. Nechybí ani láska k panně B., svatba, nemoc a posléze smrt manželky, podivné kroje a hábity nebo máry, které jsou zároveň hodovním stolem. A jak to tak bývá, po osahávání, vzývání, přebírání a cupování symbolů a relikvií zůstane na jevišti jen nehorázný bordel. Pravá Píseň Luciferova, ztělesněné bludy, oživlá poezie. Slovy Zrádce národa: „Čili snad život celý toliko snem jest?“
Martin Zajíček
Lišaj
Szara
MC, Genot Centre / Tape-ty 2015
Lišajova hudba je, i když ne třeba záměrně, jako stvořená pro médium kazety. Ne že by zněla lo-fi (to už je skoro nemožné), ale každá skladba jako by se velmi pomalu vynořovala a po jasně znatelném klimaxu zase pokorně mizela do primárního šumu pásky. Že přitom obstojí i v živé podobě vedle inovátorů jako Demdike Stare, je dobrý důkaz toho, jak moc je pro Lišaje důležité tvarování zvuku. Leitmotivem i metodou EP Szara je jeho potlačování, ať už ho víc cítíme v typicky utlumeném, doslova odkrajovaném rytmu nebo v mezeře, která zeje mezi tím, co autor na desku nahrál a nazpíval, a tím, co dovoluje, abychom skutečně slyšeli. Jsou to útržky vět o těle v krajině a duchové nahrávek pořízených v lokalitě Helská kosa, písečném cípu na severním pobřeží Polska, který je sám pozůstatkem někdejších ostrovů. To vše zní v hukotu, který má mnoho různorodých vrstev a jemuž Lišaj říká „tunel mezi šumem a vlastním hlasem“. Původní naivní fascinace „blackmetalovou přírodou“ se v něm smíchala s King Night od Salem a zarezonovala s pokaženým mrazákem v Tescu. Výsledkem je nepochybně jedna z nejosobitějších nahrávek místní kazetové scény. Za pozornost stojí i vizualizace k titulní skladbě od fotografa Šimona Levitnera a Lišajův předchozí projekt Les, vydaný na labelu Tape-ty.
Ondřej Parus