Neklidný klid na periferii

Dějištěm románu Už máš spát (Aludnod kellene, 2014) maďarské prozaičky Tibor Noé Kiss je osada na venkově, přesněji zprivatizovaný státní statek. V osadě živoří „živé předměty“ – jak autorka nazývá obyvatele této díry – a noční hlídač Pista Tatár potutelně pozoruje jejich neúspěšné pokusy odejít: „Nikdo jim nebránil. On sám měl kontrolovat cizí lidi, kteří do osady přijíždějí, ne ty, kdo odtud odcházejí.“ Téměř každý, kdo se odhodlá aspoň trochu vzdálit, se na křižovatce za osadou zase otočí zpět.

Gravitační pole neštěstí

Právě sociální tematika spojuje výrazné prózy, které v Maďarsku vyšly v posledním desetiletí. Za všechny uveďme román Szilárda Borbélye Nemajetní (2013, české vydání se chystá na letošní rok), knihu Krisztiny Tóthové Akvárium (2013, česky 2014) nebo některé prózy Ference Barnáse a Lászlóa Szilasiho (ukázka na straně 22). Sondy do periférie venkova se ale v maďarské literatuře objevovaly i dříve. Můžeme se vrátit například k prózám psaným v osmdesátých letech minulého století, především k Okrsku Sinistra (1992, česky 2008) od Ádáma Bodora či k Satanskému tangu (1985, česky 2003) od Lászlóa Krasznahorkaiho, anebo ještě dále do minulosti ke klasické sociografické próze Gyuly Illyése Lidé z pusty (1936, česky 1957).

Sociální prózy se zpravidla vyznačují paradoxem spočívajícím v nevyjasněnosti příčin a následků. Čtenář si nutně musí položit otázku, zda jsou postavy svým prostředím formovány a drženy v zajetí, anebo zda to jsou naopak vyprahlé duše samy, jež modelují prostředí k obrazu svému. Touha odejít pryč je zde vždy vyvážena specifickou gravitační silou uzavřeného světa, který své obyvatele pohlcuje jako jakási černá díra. Za zdánlivou nehybností situace proto tušíme zvyšující se pnutí. Nad tématy výše uvedených knih přitom čtenář může snadno nabýt dojmu, že se zde v důsledku fascinace nihilismem dostává do zajetí celá současná maďarská literární tvorba. Právem se můžeme obávat, že do gravitačního pole nešťastného, společností vyloučeného místa, do oné černé díry, spadne také každý z těch, kdo si knihu přečtou. Je to četba, která ne­nabízí přímou cestu ven, spíše vytváří mapu a zkoumá znamení, podle nichž se můžeme orientovat na území, jimž jsme se dosud vyhýbali.

Jak vykročit?

Při čtení románu Už máš spát jsem si přesto znovu kladl otázku, jak tedy vykročit a na první křižovatce se neotočit zpět. Zvláštní cestou, která leží zcela mimo fikční svět románu, a přece je s knihou spřízněná, je životopis autorky a příběh jejího vztahu k rodičům, pocházejícím z periferie. Mladý Tibor Kiss vyniká ve fotbale, vypracuje se dokonce na středového obránce juniorského výběru legendárního budapešťského klubu Ferenc­­város, ale nakonec se tato kariéra ukazuje jako slepá ulička. Novou cestu hledá na univerzitě a během studií v Pětikostelí začíná psát první texty a organizovat literární pořady. Vedle toho trénuje ve fotbale skupinku kluků z periferie. Začíná znovu hledat svoji identitu a nachází ji v ženské roli, zjišťuje, že je ženou. Lze předpokládat, že proměna fotbalisty ve spisovatelku vůbec nebyla snadná – a už vůbec ne v prostředí, o němž se dalo tušit (a záhy se to potvrdilo), že nesnáší jinakost. Něco z těchto zkušeností vkládá spisovatelka Tibor Noé Kiss i do svého románu o vyloučené osadě. Spisovatelčin otec, jemuž má kniha být věnována, pozvání na křest knížky pochopitelně odmítne: „Nečekej, že přijdu a ještě ti snad budu gratulovat!“

Bez katarze

S ohledem na zmíněnou otcovu reakci můžeme vykládat i vypravěčské hledisko románu Už máš spát. Na jedné straně čtenář snadno uvěří, že vyprávění věrně reprodukuje daný svět konkrétní osady, na straně druhé v knize nacházíme smířlivé gesto. Vypravěč tu vystupuje v celkem tradiční roli – zprostředkovává čtenáři určitou permanentní situaci. Krátké věty bez emocí vytvářejí odstup od živých i neživých předmětů vyprávění, přitom si ale čtenář může v duchu vizualizovat jednotlivé postavy jako na fotografiích maturitního tabla a po libosti se může i s někým ztotožnit. Ačkoliv ke ztotožnění s některou z postav nám autorka vlastně mnoho příležitostí nedává. Nepomáhá v tom ani způsob vyprávění, neboť z fragmentů anekdotického charakteru si celistvý příběh neutvoříme, ani kdybychom o to velmi usilovali. Přesto nějaký děj evidentně probíhá. Jako by se pomalu skládalo cosi, co se nakonec změní v řetězec příčin. A jakkoliv ony příčiny zůstávají zastřené, důsledky jsou zcela jednoznačné a tragické.

Vyprávění zůstává bez katarze, protože katarze je možná jen tam, kde se stala křivda. Místo toho nám text pomáhá pochopit něco jiného – odkrývá kontury autorského vypravěče, jehož totožnost je zároveň nabídnutým interpretačním modelem. Jako čtenáři zjišťujeme, že od tohoto příběhu nelze čekat vykoupení. Ano, do toho světa se lze vcítit, ale nemůžete v něm najít to, co hledáte. Musíte si dát záležet, abyste tento svět důkladně poznali, nesmíte ho ale brát příliš vážně.

Jsme tedy v osadě, kde se shledáváme sami se sebou. Už jsme pochopili, že odstup od toho všeho – bez naděje na katarzi – je možný. A jen díky tomu se z oné osady můžeme pomaloučku vzdálit. Díky knize máme k dispozici popis diagnózy a dobrá diagnóza je už součástí léčby. Cvičení v sebepoznání nám pomůže zaujmout určitý odstup, a tak začarovaná křižovatka ztrácí svou moc a gravitační pole černé díry přestává působit. I když nemáme co do činění s veselou knížkou a jakkoli její pointa není součástí samotného vyprávění, jedná se o prózu, která má výrazný terapeutický aspekt. A na příběhu o autorce se mi líbí, že otec na křest její knihy nakonec přece jen dorazil.

Autor je překladatel a esejista.

Z maďarštiny přeložila Marta Pató.