Vynucený konec legendárního londýnského klubu Fabric vzbudil rozhořčené reakce. Hvězdy taneční elektroniky, promotéři i fanoušci hovoří o ohrožení klubové kultury. Bez ohledu na postupující gentrifikaci je ale třeba si uvědomit, že dnešní velké taneční kluby se řídí podobnou logikou jako developeři.
V posledních týdnech rozvířilo dění na klubové scéně oznámení, že oblíbený londýnský superklub Fabric končí. Místní zastupitelstvo ve čtvrti Islington mu neobnovilo licenci pro pořádání hudebních akcí, což zvedlo vlnu nesouhlasu jak ze strany tamějších promotérů, tak i návštěvníků. Jak uvedl Karel Veselý ve svém článku na A2larmu, nejednalo se o jediný klub, který byl v poslední době pod tlakem zvenčí nucen zavřít své brány.
Důležitým aspektem celé kauzy je tlak majitelů nemovitostí a postupující gentrifikace městského prostoru. Lze se přiklonit k názoru, že ve skutečnosti nejde o problém s drogami nebo s hlukem, nýbrž že tyto argumenty jsou jen záminkou k tomu, vystrnadit noční kluby z lukrativních oblastí velkoměsta a nahradit je kancelářemi nebo obchodními prostorami. Nelze ovšem přehlížet ani to, že zábavní průmysl se již dávno řídí dosti podobnou logikou, a je tedy na pováženou, kdo je tady vlastně oběť.
Od free parties k superklubům
V reakci na konec Fabricu i jiných klubů internet doslova zaplavily příspěvky hlavních hráčů hudební branže odmítajících tento trend. Drum’n’bassový veterán Goldie nabídl k roztavení svůj Řád britského impéria, Friction, další významný producent žánru, byl jedním z diskutujících hostů hlavní zpravodajské relace BBC News a elitní periodika jako DJ Mag nebo Mixmag nabádají k podpisu petice za zachování klubu. Britský grimeový producent Mr. Mitch dokonce vyzval čtenáře svého Twitteru k protestní street party, čímž se ovšem zřejmě nechtěně dotkl tématu, vůči kterému je klubový establishment dosti ostražitý: undergroundové minulosti celé klubové taneční scény.
Počátky dnešních superklubů lze vysledovat na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se generace navrátilců z Ibizy a Goa snažila reprodukovat atmosféru free parties na plážích těchto exotických destinací a přenést ji do západoevropských velkoměst. Vznikaly první klubové noci zaměřené na house music a později i na další odvozené žánry a zároveň byly organizovány příležitostné parties v zasquatovaných skladištních halách. Zpočátku se příliš nehledělo ani na honoráře, ani na image, základem každé party byl hlavně silný soundsystém a hypnotická světelná show. Jelikož „acidová“ horečka ve velmi krátké době ovládla celou Velkou Británii, počty návštěvníků rapidně stouply, a tím se zvýšila i možnost vydělat velké peníze na vstupném či na baru.
V roce 1994 přišel Criminal Justice Act, zákon protlačený státními orgány jakožto odpověď na masivní letní open air free party v Castlemortonu, a z něho vyplývající povinnost úřadů udělovat licenci každé taneční party. Tento zákon vyvolal velkou vlnu odporu, avšak s pomocí masivní mediální kampaně založené na morální panice „slušných občanů“ byl celkem bez problémů přijat a začal být vynucován. Je příznačné, jak rychle se někteří promotéři a kluby přeorientovali na novou situaci, a není snad ani třeba příliš zdůrazňovat, že ti, co se přizpůsobili nejrychleji, na explozi elektronické taneční hudby značně vydělali. Není náhoda, že organizátory velkých halových „megaraves“ z doby před zákonem byli z velké části budoucí majitelé superklubů v centrech velkoměst. A také není náhoda, že nemalý vliv na úspěšné schválení zákona měla obchodní skupina Portman Group, sdružující výrobce alkoholických i nealkoholických nápojů, jejichž zisky s nástupem „generace extáze“ výrazně poklesly. Dnes jsou například pivovar Guinness nebo Red Bull neodmyslitelnou součástí legalizovaných parties.
Střet dvou egoismů
Klub Fabric se stejně jako ostatní dnešní superkluby podílel na demontáži těch nejautentičtějších prvků britské elektronické taneční scény. Argumentace postavená na tom, že bude zničena kultura a zadušena inovace, se v tomto kontextu jeví jako vysoce nevěrohodná. Velké tovární haly a masové taneční akce příliš nevybízejí k experimentům – nové žánry se rodily v malých klubech a na hlavní pódia podniků typu Fabric se musely tvrdě probojovávat. Obří reklamní billboardy nemohou nahradit psychedelické plachty s futuristickými motivy a přísné kontroly na vstupu spojené s dresscodem asi rovněž nepatří mezi důvody, kvůli kterým se byli lidé ochotni vláčet i několik hodin, aby mohli propařit celý víkend.
Výše zmíněný Goldie je ostatně přímo ztělesněním pokrytectví celé scény. Kdysi byl velmi důležitým inovátorem žánru jungle a posunul ho směrem k temnějším odstínům dnešního drum’n’bassu, ale zároveň byl jedním z těch, kteří tento styl zbavili soundsystémových prvků a rovnostářského étosu a přiblížili jej zámožnému středostavovskému publiku v načančaných klubech v centrech měst. Zároveň byl jedním z členů „jungle commitee“ neboli neformálního sdružení nejvlivnějších postav žánru, které se pravidelně scházelo, aby určovalo pravidla hry na scéně – například jaký „sound“ bude následující sezónu hitem, v jakém tempu budou skladby složeny nebo kdo si smí kde zahrát. Goldie byl také jedním z těch, kteří zpočátku propagovali jamajskou a rastafariánskou tradici tohoto žánru, když se mu ale naskytla příležitost dojít si do Buckinghamského paláce pro zmíněný Řád britského impéria, všechny deklarované fráze o „boji s Babylónskou věží“ šly stranou. Rovněž se nikdy veřejně nevyjadřoval ke Criminal Justice Act a se svými produkčními partnery se hbitě adaptoval na novou licenční politiku. Stal se součástí mašinérie, jejíž charakteristickým znakem je elitářství, exkluze a komodifikace.
Za této situace je tedy na místě klást si otázku, komu vlastně celá ta emotivní kampaň Save Fabric nahrává. Opravdu jde o boj za zachování kultury, nebo především o snahu udržet si pohádkové výdělky z monstrózních akcí – a tím pádem o střet dvou egoismů? Jedná se o začátek konce taneční scény, nebo spíše o další impuls k tomu, aby se vrátila zpět na zem a promlouvala k celé generaci, a nikoli pouze k jedné sociální třídě? A skutečně je na místě hovořit o omezení svobody, nebo jen byli provozovatelé klubu a promotéři požráni ještě bezohlednější formou kapitalismu, než jaký reprezentují oni sami?
Autor je hudební aktivista.