S Jakubem Demlem si žádný režim nějak nevěděl rady. Dokazuje to i neuvěřitelný fakt, že první demlovská konference se konala až letos v polovině září. Pod názvem Cožpak to jsem chtěl, aby mne zařadili do literatury? se na ní podíleli Ústav pro českou literaturu, Spolek Dobrá čeština, Vysoká škola kreativní komunikace Praha, obec Tasov a její základní škola i římskokatolická farnost a místní spolek Slepíši. Klíčovou zásluhu ovšem musíme přisoudit hlavní organizátorce Daniele Iwashitě a jejím studentům, kteří vytvářeli vlídnou a radostnou atmosféru celé události.
Akce probíhala na různých místech Tasova, ale středobodem byla školní tělocvična se švédskou bednou jako řečnickým pultem. Ve zdejších prostorách většina účastníků i spala – po trampsku ve spacáku na karimatce či žíněnce. Už z toho vyplývá, že se jednalo o konferenci poněkud atypickou, na hony vzdálenou chladné rutině vědecké agendy, v níž často běží jen o čárky do výkazu a další schůdek v realizaci individuální strategie. Tady se všem bez výjimky jednalo o věc samu, všichni přijeli jen kvůli tomu, jehož dílo je zaujalo, vtáhlo a elektrizovalo, což samo propůjčilo setkání zářivou auru. Demlovo charisma si neomylně přitáhlo ty pravé. Ne vědátory, ale čtenáře. V hale se nacházel improvizovaný stánek s knihami, kde byla k mání demliana a příbuzné tituly. Na konferencích bývá podobná nabídka jen pro forma a málokdo sáhne do peněženky. Tady se prodalo tolik knih, že tomu organizátoři nechtěli věřit.
Každou chvíli bylo možno zapříst s někým hovor o obstarávání a shánění knih, o světě antikvariátů a tématech s nimi spojených. Ne náhodou byl mezi vystupujícími i Petr Ladman, předseda Spolku českých bibliofilů, jenž se věnuje demlovským dedikacím, či Demlův editor Jakub Vaníček, maloměstský antikvář. A jedna z výstav se jmenovala Jakuba Demla Sen o knize – sice malá, ale nesmírně hutná a průkazná expozice dokumentující, že skutečně důsledný literární tvůrce nemůže být lhostejný k podobě knihy, neboť dílo pro něj vždy znamená jednolitou celistvost a přirozeně svorné působení obsahu i tvaru. Kniha má být něčím, po čem toužíme, co hladíme očima a laskáme doteky, co se stává bezmála erotickým objektem. Celé Demlovo dílo už pochopitelně nemůže být vydáváno v původní bibliofilské podobě. Buďme však vděčni, že po letech různorodého, chaotického a nedbalého editování se nyní rozjelo kompetentní a odborné zpřístupnění souboru jeho tvorby a korespondence hned na dvou kolejích, v Academii a Dauphinu.
Příspěvky charakterizovala vynikající úroveň, nesená duchem entuziasmu a dlouhodobým vztahem k básníkovi. Citlivě rozděleny do několika okruhů na sebe navazovaly, korespondovaly spolu, vytvářely kruh souvislostí s Demlovými bytostnými blíženci a souputníky – s Durychem, Nezvalem, Klímou, Rilkem, Šaldou, Březinou, Hančem, Hejdou a dalšími. Nezastupitelné místo patřilo pamětnickým reflexím, které Demla zživotňovaly a lidsky přibližovaly a dokazovaly, jak je Tasov Demlovou přítomností stále prosycený. V tom se pro mě stal vrcholem příspěvek Terezy Axmanové, zakladatelky tasovské školy pro nevidomé. „Vy jste si Demla vybrali, ale nám byl přisouzen,“ řekla ve svém strhujícím expozé; představila v něm plastiky svých žáků, kteří modelovali básníka jen na základě vyprávění a textů – výsledek byl dojemně autentický a přesvědčivý, atributy básníka se zde staly kolárek, květiny a kniha. K silným zážitkům se zařadila i prohlídka zahrady Demlovy vily, místa meditativního, křehkého i dokonale komponovaného, svou ladnou promyšleností upomínající na Čapkovu rezidenci ve Strži. Konferenci uzavřel literární večer, do něhož autorky Barbora Čiháková a Jana Fleglová vedle profesionálů citlivě zapojily děti z místní školy.
Demlovská konference se v jistém smyslu konala opravdu pozdě. Ještě před deseti či dvaceti lety by v roli aktérů či nejčestnějších hostů vystupovalo mnoho těch, kteří už tu být nemohli. Za všechny vzpomeňme alespoň Vladimíra Binara, fundamentálního Demlova editora a autora jediné demlovské monografie. Ukázalo se, že pro mnoho lidí Deml stále hodně znamená. Ale může tomu být jinak? Dejme na chviličku slovo samotnému autorovi: „Ani skřivánek není zbytečný, ani polní česnek, ani hadí jed, ani svlačec není zbytečný. Život je řetěz, článek do článku je zaklesnut, ruka se ruce podává, ruka ruku drží, jedna nalevo, druhá napravo, jedna nazpět, druhá dopředu. Jako v řece a jako na moři vlna vlnu stíhá, mudřec vidí ten rytmus a raduje se z jeho hudby a neméně z toho, jak je nepřerušený a zákonitý. Vyřaďte z toho rytmu jediný článek a ucítíte hrůzu prázdnoty, i když nebudete vědět proč.“
Nevím, jestli by se mnou v Tasově přítomní otcové a bohoznalci souhlasili, ale myslím, že ráj znamená být už navždy mezi svými. Během tasovských dnů jsem v tomto ohledu nacházel ve vzduchu stopy blaženosti – do nebe to byl místy už jen kousek.
Autor je literární historik.