Dvojí zápisky

druhý zakouší realitu bez příkras. Následující díla ale obě anoncují formu glosáře: u Nedvěda je tematizován přímo v podtitulu, Kroutvor má na mysli „malý trhací blok, kam se zapisují vzkazy, poznámky, nápady. Zkrátka všechno, co by jinak člověk brzy zapomněl“ (s. 9). Zatímco jeho záznamy pocházejí z posledních let, u Nedvěda jsou vymezeny obdobím 1958–98, převážnou většinou jeho produktivního života.

Kroutvorova kniha se skládá ze čtyř částí: Vyplavené dřevo (Driftwood) přináší hlavně sekvence privátních epizod, Rozsypaný čaj (Zápisník) je souborem bonmotů, dojmů, postřehů a nápadů, nejepičtější trhací kalendář (Kramolín) se inspiruje zejména autorovými šumavskými pobyty a poslední Psaníčka jsou dílem fantazijní. Kroutvor se zaměřuje na krásu, která jej obklopuje – cesty, domy, stromy, jezera, ptáci, pokrmy, nápoje, obrazy, knihy, lidé, neopakovatelnost okamžiků, v kterých vstupují do jeho zorného pole a opět tají na jazyku chvíle. Příznačné je autorovo požitkářství, labužnictví, s nímž je přijímá a zmocňuje se jich se zapojením všech smyslů, i kulturu vnímá jako „směs dobrodružství, objevů, neuvěřitelných zážitků, chutí a vůní“ (s. 15). Autorova erudice a orientace se nezapřou, Kroutvor se opírá hlavně o výtvarné vidění, načrtává své texty jako skici, které vpíjejí atmosféru; pečuje o umění nazírat, o korespondenci mezi krajinou a duší, fixuje momenty jejich krátkého spojení. Laděním záznamů rozvíjí slastnou nostalgii, v kramolínské části zaznamenává stálé mizení a odsouvání archaického a archetypálního a ubývání starého světa (reprezentovaného i autorovou láskou pro „šibui“, patinu opotřebovaných, antikvovaných předmětů). Akcentuje harmonizující idylu pomalosti a usebrání. Bohužel na mnoha místech činí glosář jen dojem zásobárny nerozvinutých podnětů, jež samy ještě nic netvoří a nikam neukazují, mnohdy jsou až nepříjemně povšechné, zběžné a banální, autorovo estétské zasvěcenectví, manifestované řadou aluzí a asociací hraničí s okázalou apartností – dobrou třetinu zápisků by soudnější redaktor do knihy vůbec nevpustil. Jakkoli Kroutvor vyvolává „tiché, sotva slyšitelné zvonění v závanech bytí“ (s. 38), někdy přece zavadí o kýč, až to zadrnčí. Jedno přátelské setkání hodnotí slovy: „Páté přes deváté, ale vždy k věci“ (s. 20). Kéž by pro Kroutvorovu místy milou knihu platila ta věta celá.

„Jeho verše vznikají jen zřídka, většinou jako zřejmá reakce na životní situace, v nichž se ocitá“, praví se na obálce o Janu Nedvědovi, někdejším šéfredaktorovi Tváře. První básně z přelomu padesátých a šedesátých let jsou ovlivněny fakturou poezie všedního dne – už tady se projevuje potřeba reflektovat věci a vztahy bez falešné poetizace, deziluzivně je zmrazit a vystavit pocitům marnosti a zklamání – druhým pólem je postoj šklebivě ostrého sarkasmu, úsměšku nad realitou v surovém stavu: „A hrdý buď!/ Vocuď až pocuď“ (s. 23); výtečná báseň Strana a masy je perzifláží dobového vymývání mozků frázemi a hesly. Postupem času (básně jsou řazeny chronologicky) sílí v Nedvědově poezii pocit rezignace, překonávaný pouze jadrnou, triumfující hrubozrností, vypláznutým jazykem na lidi („nemám žádnou touhu se s nimi dorozumět“ – s. 40), eufemisticky řečeno, neboť ve skutečnosti je jeho gesto ještě brutálnější. Kulisy této městské poezie jsou bezútěšně hnusné, lidé připomínají v lepším případě ryby v akváriu a největší radost znamená dobře naplněný džbán piva. Jediná možnost komunikace s odpudivým okolím je provokace či jeho překřičení nadávkou, výrazem opovržení či kletbou. Vyjevuje se tu nezbytný postoj outsidera, který (nepřiznaně) touží po pohlazení od života, ale dostává se mu kopanců; s povzdechem se dívá k nebesům, kde je mu tolik někoho zapotřebí, i když sotva kdy je v něj schopen alespoň na chvíli uvěřit. Nedvěd píše buď volným prozaizovaným veršem či fakturou podobnou hospodské tvořivosti, jeho říkankovité básně mají přídech nesmlouvavé přímočarosti; evokují linii od lidového popěvku přes Gellnera až k poetice undergroundu. I když autor občas záměrně atakuje míru vkusu a zahrává si s laciností, spodní proud jeho veršů zůstává upřímný a přesný – důvěryhodnost tu koneckonců spočívá i v tom, jak málo se jeho veršů urodilo. Ostatně Nedvěd popisuje, jak si stojí se světem i sebou samým nejen na plná ústa, ale i s jemně tónovaným smutkem: „Jen někde v duši/ to zadrhává:/ spálené životy,/ spálená tráva.“ (s. 80)

Autor je literární kritik, pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.