Lidé už dávno odešli

Předčasná smrt ukončila dráhu amerického básníka Richarda Caddela (1949 –2003), známého u nás už jednou sbírkou – Slova straky / Magpie Words, 2002. Vědomí terminálního stavu, v němž je subjekt „ten kdo vchází do temnoty“, prostupuje celé dílo – okolo ubývá všeho, a nejvíce života; temnotu prosvěcuje přítomnost blízké bytosti, svět se zvláštním způsobem stává intimnějším.

Caddelovy básně jsou hluboké skici člověka v kosmu, vstupujícího do věčnosti. „Máme jen sami/ sebe, vzpomínky, dýcháme/ každý zvlášť“. Právě v tuto chvíli, kdy vše hrozí zaplavit mlčení a nakonec ticho, se zvyšuje básníkova senzitivita pro zvuky, projevy a důkazy života, pro různé formy řeči, kterými o sobě lidé, věci, zvířata a příroda dávají vědět a volají po komunikaci. Recepce a reprodukce zvuků jsou součástí skoro každé básně. Zvuky se rozpouštějí v měsíčním světle, věci se odrážejí ve zvucích, zvuky existují jen pro živé – v sugestivním obrazu ukazuje Caddel, jak se míjejí lidé a ptáci, dva různoběžné vesmíry, jež se sebou navzájem nepočítají. Bilingvní vydání umožňuje zprostředkovat hudebnost dlouhých tónů, s kterými básník pracuje, ačkoliv ví, že „žádné slovo ten zvuk nepostihne“. Temnota zároveň vyvolává úzkost, ukrývá se v ní a záhy z ní vystoupí nebytí, stín smrti, ale zároveň je v ní cosi magického, obtéká básníka, přelévá se a metamorfuje, srší z ní blesky, které ozařují nečekaným poznáním: „voda nás všechny utváří, naši hvězdnou podstatu“.

Autor destiluje nejjemnější nálady, které dohromady utvářejí obraz rozhraní vteřiny a nekonečna, času a bezčasí, usiluje změnit uplývání v trvalost, s tíhou blížící se chvíle, kdy nezbude než říci „Lidé/ už/ dávno/ odešli“ a on bude na všechno sám. Nejsilnějším pocitem z Caddelovy závěrečné knihy je samozřejmá blízkost tajemství, obnaženého skalpelem úzkosti – tady a teď do něj ještě vstoupit celý nemůže, dotýká se jen jeho předzvěsti, ale v okamžicích doteku na slovech přestává záležet a i ze slov se pomalu stává ticho, ticho podstatného.

Autor je literární kritik.