Mírová vyjednávání mezi kolumbijskou vládou a povstaleckou skupinou FARC, která po dobu čtyř let probíhala převážně v kubánské Havaně, vypadala jako nadějný příběh, jakých nemá Latinská Amerika nazbyt. V červnu byl stvrzen klid zbraní (viz A2 č. 14/2016) a 26. září byla v kolumbijském přístavu Cartagena de las Indias podepsána závěrečná úmluva. Její součástí byla ovšem podmínka potvrzení plebiscitem, který proběhl 2. října a zcela v rozporu se všeobecným očekáváním v něm těsně zvítězili odpůrci mírové smlouvy (poměrem 50,2 ku 49,8 procenta a za účasti pouhých 37 procent oprávněných voličů). Definitivní tečka za krvavým konfliktem, který se vleče už půlstoletí, byla tedy začerstva umazána. Otázky, které v médiích padají nejčastěji, znějí „Proč vyhrálo Ne?“ a „Co bude dál?“. Významný bogotský týdeník Semana se na ně snaží odpovědět v sérii podrobných článků. V redakčním textu, který v elektronické verzi vyšel 3. října, je kolumbijské „Ne“ spojováno s brexitem: „Je tu mnoho podobností: rozčarování, nejistota ohledně nejbližší budoucnosti a dojem, že hlasování vedené sentimentem a motivované strachem vedlo k rozhodnutí, k němuž se mělo přistupovat racionálně. Mezi další paralely patří rozpaky mezinárodního společenství a polarizace společnosti na jasně vymezené sektory.“ Výrazné je také geografické rozdělení hlasů; byly to ovšem právě periferní oblasti hlouběji poznamenané násilím, jako Amazonie a pacifické pobřeží, které hlasovaly pro potvrzení smluv. Kolumbie se tak ocitá na rozcestí a „složitý průjezd touto křižovatkou bude záviset na tom, s jakou moudrostí a uvážlivostí budou jednat tři hlavní protagonisté: prezident Santos, exprezident Uribe a samotní FARC“. Vyjednávání s guerillou totiž tvořilo klíčovou agendu víceméně centristického prezidenta Santose, kdežto jeho pravicovější předchůdce Uribe proti ní vedl během svého mandátu ozbrojenou kampaň, později se stal hlavním kritikem mírových rozhovorů a nakonec stanul v čele kampaně za odmítnutí úmluv. Proto jej Semana považuje za hlavního vítěze plebiscitu. Uribemu se podařilo – jak už se to u referend stává – proměnit jej v hlasování o aktuální vládě a prezidentovi, kteří se zrovna velké popularitě netěší. Výsledek plebiscitu podle listu sice v žádném případě nepovede k obnovení bojů (což potvrdil i lídr FARC, známý pod přezdívkou Timochenko), oslabí však současnou vládu, důvěru v politické instituce a zachová otázku FARC jako kostlivce ve skříni pro příští volby. Kolumbie tedy takříkajíc propásla svou šanci pohnout se z místa.
Blížící se prezidentské volby ve Spojených státech zaměstnávají také tamní španělskojazyčné deníky, které u obou kandidátů kladou důraz na jejich přístup k Hispáncům a Latinoameričanům, a proto je u nich často patrný příklon ke kandidátce Demokratické strany. Nejčtenější hispánský deník La Opinión, vycházející v Los Angeles, se 27. září při referování o první televizní debatě mezi Hillary Clintonovou a Donaldem Trumpem zaměřil na magnátovy urážlivé výroky z roku 1996, které jeho soupeřka použila jako zbraň. Výslovně přitom zmínila Aliciu Machadovou, modelku narozenou ve Venezuele, jež se tak podle deníku stala „tváří obětí Trumpova sexismu“. Trump tehdy koupil společnost Miss Universe, organizující stejnojmennou soutěž. Důvodem Trumpových urážlivých výroků byla skutečnost, že Machadová, která titul Miss Universe vyhrála, začala přibírat na váze. „Jednu z nejhorších věcí prohlásil o ženě, která se účastnila soutěže krásy (…) nazval ji ,Miss Piggy‘ a potom ,Miss Housekeeping‘, protože byla Hispánka,“ cituje deník Clintonovou, „stala se však americkou občankou a můžete si být jistí, že v listopadu půjde k volbám.“ Jak list dále informuje, Donald Trump si za svým hodnocením stojí: pro televizní kanál Fox News uvedl, že Machadová byla „příšerná soutěžící“ a „když začala masivně přibírat, byl to skutečný problém“. Trump se tak možná připraví o část ženských hlasů. Navíc se proti němu postavily další celebrity, například herečka Diane Guerrero s kampaní Hispánské ženy dokážou zastavit Trumpa. Zda k tomu dojde, bude zřejmé zanedlouho; volební účast osob hispánského původu však bývala v minulosti podprůměrná.
Mexiko si 2. října připomnělo 48. výročí masakru studentů na náměstí Tří kultur, které bylo nejnásilnějším zásahem proti mexickému studentskému hnutí roku 1968. Postříleny zde tehdy byly stovky lidí. Náměstí se při výročí zaplnilo několika tisíci demonstrujících, z nichž mnozí požadovali odstoupení značně nepopulárního prezidenta Enriqua Peñi Nieta, jehož vláda nedokáže čelit vzrůstající míře násilí v zemi. Následujícího dne se v největším španělskojazyčném deníku El País objevila zpráva, že v den výročí spáchal sebevraždu jeden z někdejších studentských vůdců, spisovatel Luis González de Alba, autor knihy Los días y los años (Dny a roky, 1971), považované za jedno z nejlepších vylíčení tehdejších událostí. „Byl to kritik a disident mexické levice, kterou označoval za partajnickou, zkorumpovanou a postrádající skutečně levicový program“, uvedl pro list spisovatelův přítel a kolega Héctor Aguilar Camín. González de Alba byl zároveň novinářem, popularizátorem vědy a LGBT aktivistou, který už v sedmdesátých letech vystupoval na obranu sexuálních menšin. „Jeho smrt upevnila spojitost jeho života a díla,“ dodává Aguilar Camín; „byl to jeden z nejsvobodnějších lidí Mexika. A tohle byl poslední akt jeho divoké svobody.“