Když dnes potkáte člověka oblečeného v černém, považujete to za módu. Před pár desetiletími byste se ještě soustrastně ptali, kdo v rodině zemřel. Ani katoličtí kněží, řeholníci a řeholnice nemusejí být všichni jen v černém. Pokud tradici dodržují, nedávají tím najevo smutek, ale distanci od barvitosti a barevnosti obyčejného světa okolo. Černá je nebarva, je to tma jako absence světla, které je nutnou podmínkou existence barev. Černá umožňuje odhlédnout od povrchnosti hmotného světa a soustředit se na to podstatné.
Do černé se poslední tři týdny oblékají ti, kdo podporují protesty proti zpřísnění protipotratového zákona v Polsku. Demonstrace se konají i v dalších zemích včetně Česka. Extrémně restriktivní zákon už prošel v polském parlamentu prvním čtením, kdežto opačně zaměřená předloha byla odmítnuta. Pokud by byl zákon v Polsku přijat, stala by se země v našem bezprostředním sousedství, s níž nás pojí relativně snadná vzájemná srozumitelnost jazyka i mnoho historických vazeb, po Vatikánu a Maltě třetím evropským státem, v němž je de iure zakázáno napomáhání potratu s výjimkou situací, kdy je bezprostředně ohrožen život matky. Odhadem až sto tisíc potratů ročně si bohatší ženy zařídí v zahraničí, kdežto chudé ženy vyhledávají drsné zásahy bez lékařské péče, a riskují tak život či zdraví.
Demonstrace v Polsku i jinde organizují i navštěvují především ženy. Žen se totiž zákon týká především. Nenarozené dítě je fyziologickou součástí ženina těla se sdíleným krevním oběhem a jen ona vždy ponese většinu následků narození nechtěného dítěte, případně všechny psychické i zdravotní důsledky potratu. Jako každá otázka, která se dotýká skutečně závažných životních témat, ani tato není černobílá. Nenarozené dítě je zároveň také potenciální lidskou bytostí, i když není (ani po porodu) schopno samostatného života. Dítě každé ženy má otce, bez něhož nemohlo vzniknout. Ten však má v patriarchálních kulturách fakticky svobodu se rozhodnout, zda se k dítěti přihlásí, nebo ne (i paternitní rozsudek jej může donutit nejvýš k právnímu, nikoli skutečnému otcovství). Heslo „moje tělo – moje zodpovědnost – moje svoboda“ lze chápat jako analogii této mužské výsady, a tedy součást svobodné sebeidentifikace ženy jako plnoprávné občanky.
Jakákoli diskuse o potratech většinou snadno sklouzne k souvislostem, které patří na rovinu osobní etické zodpovědnosti, přesto jsou však v moderní společnosti zákonně regulované. A protože jde o téma žen, spor se stejně snadno stočí ke konkrétní hmotné a sexualizované tělesnosti, k níž jsou v naší kultuře ženy přikovány. Když se k ní ale explicitně a demonstrativně přihlásí, například odmítnouli zneviditelnit své menstruační krvácení, dočkají se odsouzení za nechutnost a neslušnost. Obrat k diskursu tělesnosti je ale právě to, co si lidé podporující restriktivní zákony přejí nejvíc. Zakryje totiž zásadní politický rozměr, o který tu jde možná v první řadě: stát zde zákonem nařizuje, aby všichni žili podle ideologie náboženského fundamentalismu. Našeho, křesťansky evropského.
Nový polský zákon je arogantním gestem autoritářské společnosti, namířeným proti už tak značně znevýhodněné polovině občanstva. Podmínky pro legální potrat jsou již nyní v Polsku nastaveny tak přísně, že si to u nás už déle než půl století nedovedeme představit. Nově jde jen o zrušení několika výjimek – oprávněným důvodem k potratu už nebude věk matky pod patnáct let ani otěhotnění v důsledku znásilnění či incestu – a také o ztížení přístupu k reprodukční medicíně, včetně zrušení umělého oplodňování. Podřízení intimity občanů represivní moci se realizuje jako symbolické násilí vůči ženám. V ohrožení tu není nic menšího než svoboda občanské sekulární a liberální společnosti, mužů, žen i jejich dětí.
Ženy, které nemají na výběr a musí chodit v černé (nebo jiné neutralizující barvě), povinně se na veřejnosti zahalovat nebo mít vyholenou hlavu, známe ze společností, v nichž má politickou moc náboženský fundamentalismus, ať jsou to islámské země nebo komunity ortodoxních židů. Po internetu kolují fotografie íránských či afghánských žen ze šedesátých let, kdy měly svobodu oblékat se po evropsku. Upozorňují nás, že svobody – žen i mužů – nikdy nejsou vydobyté natrvalo, je třeba o ně neustále usilovat a zjevně jejich likvidaci nezabrání ani Evropská unie. Jistě, u nás i v mnohých dalších zemích je formálně zaručena rovnoprávnost žen s muži, avšak v praxi je naplňována jen omezeně – ideologický sexismus, pro nějž ženy nejsou tak úplně lidmi, je zoufale hluboko zakořeněný. Nechámeli ale fanatiky jakéhokoli náboženského společenství, byť demokraticky zvolené, aby vnucovali svůj postoj všem občanům a občankám, řítíme se rychle do nesvobody. Tou v tomto případě opravdu není doba státního socialismu, kdy se například naše potratové zákonodárství postupně dostalo na dnešní liberalizovanou úroveň, jejímž důsledkem je výrazný pokles počtu interrupcí. Mimochodem, v Polsku měli ještě před čtyřiadvaceti lety podobný zákon…
Autorka je profesorka dějin umění na UMPRUM.