V Bratislavě vídám obrovské černobílé fotografie tváří starých lidí s krátkými texty vzpomínek, které guerillově vylepuje iniciativa Partyzáni. Připomíná tak Slovenské národní povstání, které, jak jsem s údivem zjistila, je v dnešní Slovenské republice velmi sporným tématem až do té míry, že se zpochybňuje status státního svátku, který je připomíná.
U nás se podobně zásadní revize závěru druhé světové války dostavila až nyní. Prý to nebylo osvobození, ale jen přechod od německé okupace k okupaci sovětské. Sovětský svaz nám nechtěl přinést svobodu, ale šlo mu jen o rozšíření svého impéria. Rudá armáda bombardovala česká města a její vojáci znásilňovali a loupili. A že počet padlých příslušníků Rudé armády v Československu tisícinásobně převyšuje počet mrtvých amerických vojáků? I na to má nová interpretace jednoznačnou odpověď: bylo tomu tak jen kvůli vojenské doktríně stalinského režimu, jíž byly lidské ztráty lhostejné.
Takové výroky jsou letošní jarní novinkou, přijetí jim ale zaručuje to, že se mohou opřít o pětadvacet let přípravy. „Slavné májové dny“ – včetně Svátku práce – zůstaly volné, ale jejich náplň byla odložena spolu s propagandou minulého režimu. Vzpomínání na padlé rudoarmějce bylo ponecháno v režii ruského velvyslanectví a KSČM a v celostátním rozměru lidové veselice je nahradily „slavnosti svobody“, pořádané v Plzni na památku západních armád. Lokální vzpomínkové akce nad památníčky partyzánů vydržely, ale nějak si nevzpomínám, kdy jsem naposledy viděla stát čestnou stráž (skautů, ne už pionýrů) u stovek pamětních desek, které připomínají padlé z Pražského povstání.
Jakkoli je to pro nás starší stěží snesitelné, protože silný emocionální náboj štěstí z konce války a úlevy z osvobození přetrval několik desetiletí po roce 1945, nelze novou interpretaci jen tak odmítnout. I o světové válce platí, že s plynoucími lety se na světlo vynášejí vždy jiné doklady dávného dění, jednou jsou to šeříky v hlavních tanků a tanec na ulicích mezi barikádami, jindy ukradené hodinky a znásilněné ženy; jednou jsou hrdiny dvanáctiletí chlapci mezi rudoarmějci a čeští partyzáni, jindy Vlasovova armáda v německých uniformách. Dějiny se píší znovu a znovu, protože minulé události vždy jinak rezonují se stále novým dneškem. Z tohoto hlediska se musíme ptát, co nová interpretace přináší svým zastáncům.
Na rozdíl od Rakouska se sovětská armáda v roce 1945 z československého území stáhla a vrátila se až v roce 1968. Kdo bude přesto tvrdit, že jsme z jedné okupace přešli do druhé, anuluje svobodu rozhodování československých politiků i občanů v letech takzvané třetí republiky (1945–1948). Komunismus je tak mnohem přesvědčivěji připsán vnější síle, zmizí vítězství KSČ v Čechách a na Moravě ve svobodných volbách roku 1946, její převzetí moci v únoru 1948 lze nazývat pučem. Rozdělení na „myČeši“ a „onibolševici“, východní primitivové s brutální vojenskou přesilou, se stává přehledně černobílé. MyČeši jsme zbaveni odpovědnosti za komunismus, který je usvědčen jako anomálie vnucená zvenčí.
Jenže aby se přepisování dějin nestalo při každém politickém obratu orwellovským totalitním vymazáváním paměti, máme v demokratické evropské tradici svobodu historického vědeckého bádání. Jeho role nespočívá ve schopnosti autoritativně objektivního poznání. Historiografie, archivnictví a muzejnictví jen uchovávají informační prameny, k nimž mají vypracovány spolehlivé techniky vědeckého kritického studia. Smyslem této činnosti je, aby každá pluralita mínění mohla vždy znovu být poměřována tím, co o minulých dějích s přiměřenou mírou spolehlivosti víme. Historická interpretace je pak legitimní pouze tehdy, pokud se nerozchází s těmito „historickými fakty“. Právě v těchto dnech vyšel český překlad knihy německé badatelky Christiane Brenner Mezi Východem a Západem (Zwischen Ost und West, 2009), která nám jejich přehled nabízí. Hlavní rysy obrazu poválečného Československa tvoří široká shoda na socialistickém charakteru státu sdílená s ostatní tehdejší Evropou; rozsáhlé zestátnění nejen majetku vyhnaných Němců, ale i dalších velkých podniků a bank; jasná zahraničněpolitická orientace na Sovětský svaz, chápaná jako záruka vyhnání Němců; omezení politické soutěže na pouze čtyři (v Česku) povolené strany a specifická „lidová demokracie“; tisková cenzura.
Reinterpretace dějin jsou legitimní rovněž jen tehdy, pokud neodporují širšímu dějinnému kontextu jednotlivých epizod, který jim teprve dával i dává smysl. Ke kontextu patří především to, že konec války byl v naší části světa dobou extrémů, šíleného chaosu, krajního násilí a masivních nelidskostí. V tomto pohledu trvám na tom, že nemáme právo štítivě ohrnovat nos nad špinavými a nevzdělanými vojáky Rudé armády a odmítat jim prokázat stejnou úctu jako Američanům. Obětovali své životy mimo jiné také proto, aby Češi, kteří ve srovnání s jinými zeměmi přetrvali válku v relativním závětří a jejich průmysl byl oporou německé válečné mašinérie, nebyli cíleně vyhlazeni vzdělanými a kultivovanými nacisty.
Autorka je profesorka dějin umění na VŠUP a FHS UK.