Osvobození

V Bratislavě vídám obrovské černobílé fotografie tváří starých lidí s krátkými texty vzpomínek, které guerillově vylepuje iniciativa Partyzáni. Připomíná tak Slovenské národní povstání, které, jak jsem s údivem zjistila, je v dnešní Slovenské republice velmi sporným tématem až do té míry, že se zpochybňuje status státního svátku, který je připomíná.

U nás se podobně zásadní revize závěru druhé světové války dostavila až nyní. Prý to nebylo osvobození, ale jen přechod od německé okupace k okupaci sovětské. Sovětský svaz nám nechtěl přinést svobodu, ale šlo mu jen o rozšíření svého impéria. Rudá armáda bombardovala česká města a její vojáci znásilňovali a loupili. A že počet padlých příslušníků Rudé armády v Československu tisícinásobně převyšuje počet mrtvých amerických vojáků? I na to má nová interpretace jednoznačnou odpověď: bylo tomu tak jen kvůli vojenské doktríně stalinského režimu, jíž byly lidské ztráty lhostejné.

Takové výroky jsou letošní jarní novinkou, přijetí jim ale zaručuje to, že se mohou opřít o pětadvacet let přípravy. „Slavné májové dny“ – včetně Svátku práce – zůstaly volné, ale jejich náplň byla odložena spolu s propagandou minulého režimu. Vzpomínání na padlé rudoarmějce bylo ponecháno v režii ruského velvyslanectví a KSČM a v celostátním rozměru lidové veselice je nahradily „slavnosti svobody“, pořádané v Plzni na památku západních armád. Lokální vzpomínkové akce nad památníčky partyzánů vydržely, ale nějak si nevzpomínám, kdy jsem naposledy viděla stát čestnou stráž (skautů, ne už pionýrů) u stovek pamětních desek, které připomínají padlé z Pražského povstání.

Jakkoli je to pro nás starší stěží snesitelné, protože silný emocionální náboj štěstí z konce války a úlevy z osvobození přetrval několik desetiletí po roce 1945, nelze novou interpretaci jen tak odmítnout. I o světové válce platí, že s plynoucími lety se na světlo vynášejí vždy jiné doklady dávného dění, jednou jsou to šeříky v hlavních tanků a tanec na ulicích mezi barikádami, jindy ukradené hodinky a znásilněné že­ny; jednou jsou hrdiny dvanáctiletí chlapci mezi rudoarmějci a čeští partyzáni, jindy Vlasovova armáda v německých uniformách. Dějiny se píší znovu a znovu, protože minulé události vždy jinak rezonují se stále novým dneškem. Z tohoto hlediska se musíme ptát, co nová interpretace přináší svým zastáncům.

Na rozdíl od Rakouska se sovětská armáda v roce 1945 z československého území stáhla a vrátila se až v roce 1968. Kdo bude přesto tvrdit, že jsme z jedné okupace přešli do druhé, anuluje svobodu rozhodování československých politiků i občanů v letech takzvané třetí republiky (1945–1948). Komunismus je tak mnohem přesvědčivěji připsán vnější síle, zmizí vítězství KSČ v Čechách a na Moravě ve svobodných volbách roku 1946, její převzetí moci v únoru 1948 lze nazývat pučem. Rozdělení na „my­Češi“ a „oni­bolševici“, východní primitivové s brutální vojenskou přesilou, se stává přehledně černobílé. My­Češi jsme zbaveni odpovědnosti za komunismus, který je usvědčen jako anomálie vnucená zvenčí.

Jenže aby se přepisování dějin nestalo při každém politickém obratu orwellovským totalitním vymazáváním paměti, máme v demokratické evropské tradici svobodu historického vědeckého bádání. Jeho role nespočívá ve schopnosti autoritativně objektivního poznání. Historiografie, archivnictví a muzejnictví jen uchovávají informační prameny, k nimž mají vypracovány spolehlivé techniky vědeckého kritického studia. Smyslem této činnosti je, aby každá pluralita mínění mohla vždy znovu být poměřována tím, co o minulých dějích s přiměřenou mírou spolehlivosti víme. Historická interpretace je pak legitimní pouze tehdy, pokud se nerozchází s těmito „historickými fakty“. Právě v těchto dnech vyšel český překlad knihy německé badatelky Christiane Brenner Mezi Východem a Západem (Zwischen Ost und West, 2009), která nám jejich přehled nabízí. Hlavní rysy obrazu poválečného Československa tvoří široká shoda na socialistickém charakteru státu sdílená s ostatní tehdejší Evropou; rozsáhlé zestátnění nejen majetku vyhnaných Němců, ale i dalších velkých podniků a bank; jasná zahraničněpolitická orientace na Sovětský svaz, chápaná jako záruka vyhnání Němců; omezení politické soutěže na pouze čtyři (v Česku) povolené strany a specifická „lidová demokracie“; tisková cenzura.

Reinterpretace dějin jsou legitimní rovněž jen tehdy, pokud neodporují širšímu dějinnému kontextu jednotlivých epizod, který jim teprve dával i dává smysl. Ke kontextu patří především to, že konec války byl v naší části světa dobou extrémů, šíleného chaosu, krajního násilí a masivních nelidskostí. V tomto pohledu trvám na tom, že nemáme právo štítivě ohrnovat nos nad špinavými a nevzdělanými vojáky Rudé armády a odmítat jim prokázat stejnou úctu jako Američanům. Obětovali své životy mimo jiné také proto, aby Češi, kteří ve srovnání s jinými zeměmi přetrvali válku v relativním závětří a jejich průmysl byl oporou německé válečné mašinérie, nebyli cíleně vyhlazeni vzdělanými a kultivovanými nacisty.

Autorka je profesorka dějin umění na VŠUP a FHS UK.