Karikatura je divný obrázek. Musí v ní být tolik odkazů k dobové a místní konvenční vizualitě, aby každý na první pohled poznal, čeho se týká. Většinou je to realistické zobrazení, ale ve stejné míře jde o narážky na svět obrazů, ve kterém zrovna žijeme. Navíc v karikatuře musí být tolik a takového zkreslení, aby se divák smál. Karikaturu jako obrazový žánr totiž charakterizuje reakce diváka na obraz, jeho smích. Ten není tak nevinně osvobozující, jak se prezentuje. Zobrazené je v karikatuře podáno takovým způsobem, abychom viděli, jak je to směšné, a užili si tudíž chvilku nadřazenosti nad tím, co si nárokuje autoritu, kterou normálně uznáváme, anebo se jí bojíme. Většinou jde především o posměch a výsměch, jehož intenzita závisí i na tom, jak mocná autorita se karikuje.
Žánr karikatury vznikl v evropském umění v 15. století a k jeho prvním projevům patřily tištěné politické letáky. Navázal na prastarou tradici obrazů monster, tedy deformovaných hybridních bytostí, u nichž absence přirozené formy prozrazuje, že se vymykají řádu bytí a stvoření. Vlastním polem karikatury se staly tištěné noviny moderní industriální společnosti, ve Francii a Anglii už od druhé poloviny 18. století. Nešlo jen o to, že pravidelná dávka uvolňujícího posměchu výborně podporovala jejich prodej. Další důvod obliby spočívá v tom, že karikatura je velmi účinným nástrojem politického boje. Jako každý vizuální obraz se totiž dokáže do emocionální paměti vtisknout hlouběji než slova.
Když sto let zobrazujeme v masově šířených karikaturách Žida jako křivého zmetka nebo odporně obézního boháče s ohromným nosem, připadne pak většině celkem samozřejmé, že na základě přeměření nosů a lebek začne stát určovat, kdo kazí lidskou společnost a jako nelidský má být prostě zlikvidován. K základním nástrojům karikatury patří krutá hra se stereotypní reprezentací, v jejímž důsledku ti druzí ztrácejí lidskou formu. Využití národních, rasových a třídních stereotypů napomáhá snadné srozumitelnosti. Zároveň ale otevírá temné hlubiny emocionálního podvědomí, vyvolává jeho masové projekce a zakotvuje identifikační znaky nepřítele v mysli každého jednotlivce.
V karikatuře se tak uchovaly některé silné principy moci obrazu, které evropská kultura v novověku, a razantněji v moderní době, vykázala pryč z takzvaného krásného umění. Uchovaly se ale v podobě pokřivené komerčními a mocenskopolitickými cíli, jejichž je novinová karikatura nástrojem. Z ambiciózní možnosti celostního vizuálního poznání v protikladu k analytičnosti textu se v politické karikatuře stává utváření obrazu nepřítele jako nelidské deformace. Také ve sporu, jehož rozbuškou byly karikatury, pozorujeme nebezpečnou tendenci „myslet obrazem“. Emoce pak převládají nad verbální racionalitou a vypadá to, jako by témata, která jen leží vedle sebe, měla logiku důkazu.
Rozpad evropského kulturního a sociálního konsensu a společenské soudržnosti, vyvolaný postupem neoliberálního kapitalismu. Historické vzpomínky na vojenskou expanzi islámu do Evropy. Instrumentalizace náboženství k uchvácení autoritářské moci. Náboženský fanatismus psychicky disponovaných jednotlivců. Široká dostupnost komunikačních technologií, jejichž sociální fungování zatím pořádně nechápeme, i technicky sofistikovaných nástrojů zabíjení. Tradiční náboženské hodnoty mimoevropských národů. Krize optimistické vize multikulturalismu a krize optimistické vize evropské jednoty. Posun od osvobozujícího smíchu k výsměchu druhému. A k završení toho všeho komerčně podmíněné podřizování mediálního prostoru obrazům namísto textů… To vše nelze vyřešit vytvořením jednoho obrazu nepřítele, odhalením jediného viníka, jediného důvodu krize.
O archaickém i středověkém obraze se vědělo, že má velkou moc, a proto bylo jeho vytváření vždy pod dohledem autorit. V moderní době se kompletní zodpovědnost za obraz přenesla na toho, kdo ho umí udělat a komu říkáme umělec. Moderní společnost mu poskytla chráněný prostor „umělecké svobody“, kde se toho smí víc než mimo ohrádku. Naprostá většina umělců si přitom neuvědomuje velikost své zodpovědnosti, protože jsou vychováváni v iluzi, že jejich umělecká tvorba s politikou a společností přímo nesouvisí. V případě politické karikatury je ovšem absurdnost takové úvahy zřetelná. Stejně jako nejde o humor, nejde ani o umění. Působí tu nebezpečný mechanismus, který využívá politickou travestii archaické magie obrazu k primitivní, ale účinné dehumanizaci nepřítele.
Zásadní hodnota evropské kultury, kterou musíme hájit, je svobodná distance od absolutní autority náboženského dogmatu. Touto svobodou však nemůže být nezodpovědnost. Svoboda druhých je přece neoddělitelnou součástí svobody naší.
Autorka je profesorka dějin umění na VŠUP a FHS UK.