Je to docela běžný případ. Jste dospělý člověk a vaše matka v důchodovém věku ráda povídá a vy byste jí, protože jste navíc i rozumný člověk, rád naslouchal, jenže povídá trochu zdlouhavě, oklikou, popisuje velmi nezáživné věci a trochu se opakuje. A vy, přestože víte, že to není slušné, její promluvy nevnímáte zúplna, jen tak po povrchu kontrolujete, neříkáli něco důležitějšího, jako přes clonu vnímáte hrubé obrysy její promluvy z jediného důvodu, abyste, až se vás zeptá, až položí tzv. kontrolní otázku, byl v obraze a ona nepoznala, že ji neposloucháte. Občas si povšimnete, že s cizími lidmi hovoří vaše matka jinak než s vámi, sděluje jim indiskrétní podrobnosti z vašeho mládí, v horším případě z puberty, otevřené informace o zdravotním stavu, dále detaily ze soužití s vaším otcem a rodinné poměry vůbec, vlastně s cizími lidmi hovoří zajímavějším způsobem. To vás neuráží, jen zaráží, a tak tu a tam věnujete jejím hovorům s druhými pozornost. Před pár dny se to vyplatilo.
Matka stála na schodech a nějakému cizímu pánovi povídala o levicové orientaci jejího děda, mého praděda, zakladatele Komunistické strany v BrněLíšni. O tom jsem věděl, protože jako malému chlapci na prázdninách mi byla opakovaně ukazována bronzová deska osazená na zdi líšeňského konzumu, která tuto jeho zásluhu konstatovala. Čekal jsem, že se matčino vypravování bude odvíjet k okolnostem, které jsem znal, totiž že žena zakladatele, moje prababička, byla bigotní katolička, takže to v domácnosti při žehnání chleba skřípalo, a pomalu jsem odvracel od jejího monologu s cizím pánem pozornost. Vtom jsem zaslechl zmínku: „On to měl i na parte.“ Znovu jsem zbystřil, abych uslyšel to podstatné, co tam vlastně měl, a také jsem to zaslechl: „Proletáři všech zemí, spojte se!“
Tohle zjištění mě ohromilo a zároveň rozčarovalo. Tato žena, moje matka, říkal jsem si vzrušeně, napovídala už obrovské množství nejrůznějších věcí, pohříchu tzv. verbálního balastu, povídala, abych tak řekl, až se hory zelenaly, co jí slina na jazyk přinesla, páté přes deváté, ale informaci tohoto druhu, tzn. informaci velkého významu, o kterou mám vždy eminentní zájem, mi nesdělí, sdělí ji cizímu pánovi v zelené bundičce. Nejraději bych řekl, že je to skandální, ale v souvislosti s přítomnou situací není tento termín vhodný, žádný skandál na schodech se neodehraje, to mi bylo jasné, můžeš být rád, že ses k této kruciální promluvě alespoň natrefil, říkal jsem si, samotného by tě ani nenapadlo pátrat, jakou funerální maximu měl tvůj praděd na parte, raději si nový poznatek vychutnej, nabádal jsem se: kovaný komunista přinutí svou, zčásti jistě jedem katolicismu přiotrávenou rodinu, aby po jeho smrti umístila na smuteční oznámení heslo světového proletariátu. Já jsem mrtvý, jako ateista definitivně, navěky mrtvý, říká toto gesto, ale myšlenka, které jsem zasvětil svůj ukončený život, zde zůstává, nechte si uplakané veršíky s přísliby metafyzického charakteru, ležím tu v rakvi mrtvomrtvý, ale odkazuji vám bojovou zástavu, která zůstává na světě, jejž jsem opustil, to je důležité, ne to, co se stalo se mnou, totiž nic, boj hoří a moje smrt na tom nic nemění.
Než mi začnete házet na hlavu zločiny komunismu, chci vám říct, že tu mluvím jen o své krvi, o linii svých předků, ve které byl nekompromisní muž říkající zpoza hrobu to, co říkal i před ním, a o nečekané rukavici, kterou mi tím hodil. „Co si dám na parte?“ musím se teď ptát. Jako příslušník své generace bych tam měl mít k počůrání vtipné „Proletáři všech zemí, polibte mi prdel“. Jenže já jsem se svou generací v podivném konfliktu priorit. Generace Pelíšků, polib mi prdel? Jo, to by šlo.