eskA2látor 3

Když nastane podzim a vám je kolem čtyřiceti, může se lehce stát, že podlehnete sentimentu, kterým byste si rádi připomněli zvláštní melancholii počátku devadesátek. Odtud už je krůček k tomu, abyste si za nehorázný peníz koupili lístek na velekoncert té vůbec nejsmutnější kapely. Nemíříte ale už jako v roce 1990 do Sportovní haly, nýbrž do mnohem větší O2 Areny, před níž to vypadá jako na začátku mistrovství světa v hokeji. A protože se netopíte v záplavě černě oděných fanoušků s natupírovanými vlasy a zmalovaným obličejem, rychlým pohledem na lístek se pro jistotu přesvědčíte, že jste tu správně. Skutečnost, že bezpečnostními rámy vedle vás zrovna prolézá kníže Karel Schwarzenberg, vám na jistotě nepřidá, stejně jako obří znak Sparta, jenž vás vítá hnedle za vstupem. Lidský proud se začíná dělit podle toho, zda chce pivo, colu nebo kuřecí nugety, a splínu povážlivě přibývá – žádná fronta totiž nevede k popelníku. Zasednete tedy na místo, jež vám naleží, a klouzavým pohledem po obří hale sledujete, v co se proměnila alternativní devadesátá léta. Vypadá to na obtloustlého úředníka s úřednicí, kteří se nestihli převléknout z pracovního. Naštěstí přichází milosrdná tma a na pódiu se objevuje oplácaná chodící reklama na všechna antidepresiva světa. Z kluka je dědek s natupírovaným rozcuchem a namalovanýma očima. Patrnou snahu v ničem se neměnit oceňujete, asi i proto, že má tak hořký výsledek. Když pak zazní zpěv, chvíli vám trvá, než pochopíte, že zatímco tělo zestárlo, hlas zůstal kupodivu stejně mladistvý i naléhavý. A to je krásné i smutné zároveň, takže nakonec přece jen máte, co jste chtěli.