Společenský konsensus v kritickém hodnocení naší totalitní minulosti se promítá i do negativního postoje vůči architektuře vzniklé v období komunismu. Veřejností, ale i institucemi, které by měly o historické dědictví pečovat, jsou tak často přehlíženy i mimořádně kvalitní stavby.
V době, kdy klademe velký důraz na péči o historické památky a odsuzujeme barbarské likvidační útoky bojovníků takzvaného Islámského státu na kulturní dědictví Středního východu, je až k neuvěření, jak krátkozraký a povrchní může být náš vztah k architektuře nedávné minulosti.
Období od nástupu komunismu až po sametovou revoluci je v českém prostředí zpravidla považováno za „socialistické temno“. Už z tohoto časového rozsahu ale zákonitě vyplývá potenciální proměnlivost architektonických forem a jejich kvalit.
Komunistické baráky
Proměnlivý byl i samotný režim, a proto bylo vytvořeno jisté operativní schéma: padesátky jsou tvrdé, nekompromisní a kultura zamrzá pod ledovým příkrovem cenzury. V šedesátkách přichází tání a s ním i jaro, ale to severské – tedy intenzivní a krátké. Po šedesátém osmém pak zase začíná padat sníh, a než připluje ledoborec revoluce, zavládne obrovská zima. V tomto nadsazeném příměru jsme schopni nacházet politické a společenské nuance a vyhodnocovat je jako dobré či špatné.
I v některých oblastech kultury činíme rozdíly mezi obdobím padesátých a šedesátých let – například v kinematografii mluvíme o nové vlně, jejíž kreativní hodnoty vyzvedáváme. V poslední dekádě se rozšířil termín bruselský styl, ten má ovšem ve své reflexi snadnější pozici, jelikož byl úspěšně etablovaným celospolečenským fenoménem, který se stal estetickým jazykem doby a podržel se v myslích lidí.
V povědomí široké veřejnosti ale nalezneme jistý nebezpečný schematismus ve vztahu k architektuře. Produkci celého období totality nejčastěji shrnuje jednoduše spojení „komunistická architektura“, a právě architektura je z nějakého zvláštního důvodu stigmatizována dobou svého vzniku mnohem intenzivněji než například film. Je těžké odpovídat na to, proč tomu tak je. Snad proto, že stavba razantněji a příměji ovlivňuje prostředí, v němž žijeme. Zároveň, kromě složky estetické, musí naplňovat i složku funkční, což determinuje samotný ideový návrh. Monumentální socialistické stavby sedmdesátých let se často opravdu nevybíravě zakusovaly do české krajiny. Je namístě vnímat měřítko a není pochyb, že měřítko socialistické výstavby bylo vedeno záměrem vstupovat do prostoru okázale, a to od dob socialistického realismu až do konce let osmdesátých. Tento fakt nahrává tolik rozšířené animozitě vůči architektuře éry komunistické vlády.
Při pohledu na stavbu jsme vcelku snadno schopni rozpoznat, že se jedná o „komunistický barák“. Už to implikuje jasné hodnocení: v komunismu přece nemohlo vzniknout nic dobrého. Země byla izolovaná, masírovaná cenzurou a propagandou a vytržená z proudu modernismu. Ano, to je pravda, ale s odstupem času se ukazuje, že tento pohled, který je navíc u řady lidí rozbolavělý osobní zkušeností, je možné chápat pouze jako jeden z mnoha.
Cenzoři dneška
Povrchní schematismus, který veškerou československou architekturu éry komunismu hází do jednoho pytle, je nebezpečný z hlediska zachování historické pravdy o době, v níž architektura vznikala, a tedy i z hlediska památkové péče. Ta si klade za cíl ochraňovat materiální a duchovní hodnoty minulosti. Jak je to ale s dobou, k níž máme odpor a jejíž hmotné dědictví považujeme za bezcenné? A co když přijdou generace (a ty už nepochybně přicházejí), které spatřují v architektuře období normalizace hodnotný výpovědní potenciál?
Bouráním a přestavbami se vlastně chováme tak trochu jako cenzoři padesátých let.
Podstatné je přitom rozlišovat v kvalitě produkce a pokusit se přetavit ji do kvantity ochrany. Jinak řečeno: chránit co možná nejvíc kvalitních (v ideálním případě ale i průměrnějších) staveb. Jen tak lze zaručit určitou míru objektivity v hodnocení.
Nezajímat se o architekturu nedávné doby znamená ignorovat tok dějin, pomíjet její edukativní rozměr a především prokazovat estetickou omezenost, na niž láteříme právě ve vztahu k dřívějším dobám a jejich asanačnímu barbarství.
Jako příklady nezájmu o kvalitní československé stavby doby komunismu je možné uvést již neexistující obchodní dům Ještěd v Liberci, budovu havířovského nádraží s nejistým osudem a do třetice novou přístavbu Slovenské národní galerie, která dnes konečně prochází rekonstrukcí. Každá ze jmenovaných budov má svá specifika, ale ke všem se váže onen negativní étos „komunistické stavby“.
Obchodní dům Ještěd byl ikonickou stavbou Liberce. Návrh architektů Miroslava Masáka a Karla Hubáčka (SIAL) s důmyslnou adicí hmot i barevnou a materiálovou strukturou zvítězil v architektonické soutěži v roce 1961 a byl zrealizován v letech 1970–1979. Expresivní hmota domu nenudila z žádného úhlu pohledu a vždy nabízela určitou vizuální hříčku. V souvislosti s jeho demolicí v roce 2009 se diskutovalo o jiných realizacích ateliéru SIAL, například o televizním vysílači Ještěd nebo obchodním domě Máj v Praze, které jsou nejen opěvovány, ale i památkově chráněny. Řeklo by se: díky bohu alespoň za ně. Na pozadí paradoxního principu „jednou chránit, podruhé bourat“ se však vyjevuje skutečnost, že ke stavbám z nedávné minulosti si lze dovolit mnoho, třeba i jejich úplnou likvidaci.
Kámen úrazu
To se bohužel ani téměř osm let po asanaci libereckého obchodního domu v české společnosti zásadně nemění. Aktuálním příkladem podobné arogance je situace okolo nádraží v Havířově. I zde se jedná o příklad výsostného Gesamtkunstwerku bruselského stylu. V případě libereckého obchodního domu šlo o bezvýhradný majetek města, u havířovského nádraží jsou vlastníkem České dráhy, přičemž spolupodílníkem při rekonstrukci nádražní budovy by mělo být opět město. Dá se tedy říct, že o stavbách rozhodovali a rozhodují demokraticky zvolení zástupci české společnosti. Smutné. Až po intenzivních intervencích odborné a následně i laické veřejnosti, které umožnily časové pozdržení, se alespoň prozatím podařilo zvrátit plán havířovské nádraží zbourat. Jeho budoucnost to ale nezaručuje.
Posledním zmiňovaným případem mimořádně kvalitní stavby, která se dlouho potýkala s trestuhodným nezájmem, je budova nového traktu Slovenské národní galerie od architekta Vladimíra Dedečka. Podobně jako v případě OD Ještěd vznikl i zde návrh už v době uvolněných šedesátých let, realizace ale proběhla až během normalizace, což objekt v očích veřejnosti stigmatizuje. Pravda je, že návrh čelní přístavby má k původní barokní části Vodních kasáren dosti nevybíravý vztah, tato diskuse je však již bezpředmětná. Stavba od sedmdesátých let na místě stojí a je potřeba se zaměřit na její kvality. Těmi jsou logika prostoru, velkorysost a především to, že záměrně okázale vykřikuje: „Výtvarné umění je důležité a zaslouží si váš zájem!“ V důsledku paradoxně uniká pozornosti budova samotná. Je ostudné, že sbírky Slovenské národní galerie se doposud tísnily v nevyhovujících prostorách, když mohly obývat tento dům. Snad se ale blýská na lepší časy. V letošním roce se započalo s rekonstrukcí celého areálu podle vítězného soutěžního návrhu Martina Kusého a Pavola Paňáka.
Ve všech zmíněných případech můžeme mluvit o vážném selhání institucionální památkové péče, a to na nejvyšších úrovních. A právě zde je potřeba hledat kámen úrazu. Lze pochopit názor většinové společnosti, která vidí za zateplenou fasádou a plastovými okny novou hodnotu, taková je doba. Je ovšem alarmující, když nejpovolanější instituce, jako je Ministerstvo kultury, nebojují o kulturní dědictví. Za jejich rozbředlými postoji lze tušit v lepším případě slabost, v horším zkorumpovanost. Kam se vytratil respekt k dobovým estetickým ideálům, ale i k odborným pohledům na věc? Stydíme se za komunistickou minulost, ale stud je namístě i v naší době – už jenom proto, že jsme nedospěli ke schopnosti rozlišovat mezi kvalitní a průměrnou tvorbou. Stavby normalizační éry si zaslouží o to větší pozornost, že vznikaly v době všudypřítomné státní kontroly a mnoha nesnází, vyvěrajících z izolovanosti země, nedostatečného zásobování kvalitními materiály a podobně. Proto zrealizovat je a dostat do nich navíc nadstandardní estetickou a funkční kvalitu celistvého architektonického díla byl až nadlidský úkol. Rozhodně by nám proto neměly chátrat a mizet před očima.
Autor je historik umění.