Asanace je stavební úprava zdravotně závadných městských čtvrtí (a Havlova hra). Projdeteli některé asanované město, uvidíte, že tenhle hygienickourbanistický akt zahrnuje hlavně vnitřní demolici a slohovou nivelizaci. Do ulice pseudohistorická fasáda, do dvora lampasácká bytovka, uvnitř pohodlí. Může se vám zdát, že asanace je principem naší národní existence. Odpovídal by tomu i řetěz deratizací jiných národů, menšin a v poslední době i těch, o kterých říkáme, že se mají přizpůsobit, aniž víme čemu. Když to vyčistíme dokonale, obrátíme hněv proti hrozivým fantomům za hranicemi. Knedlíkové hlavy vědí svoje. Hlavně o svých tradicích ústících v rakovinu tlustého střeva, alkoholismus a přijatou debilitu, o všech těch lipových ratolestech a z bednění obrozených mozků vylezlých Přemyslech Oráčích, derivovaných do motivů lunet ukradených z evropské mytologie, o všech supermarketech a benzínkách, ze kterých udělali orientační body v hnusokrajině svých hnusoživotů: „Pojedeš okolo Alberta, pak k Šelce a zatočíš u Hornbachu, jo tam, co je peklo, a v něm se budeš navěky smažit.“ Vyškvařeným sádlem si pak Němci natřou panty na bráně do Valhaly. A jelikož budeš během škvaření zaživa nejspíš zároveň zase žrát, nebude to Germánům skřípat snad nikdy.
Srdce mi vždycky poskočí, když vidím jinou barvu kůže než českou, něco jiného než věčně otrávené ksichty uvnitř smějících se bestií, vegetujících ve stavu inverzním na tváři lehkému smíchu, hlubokému v srdci žalu. „Čechové jsou národ věrný,“ píše v jedné ze slok přiblblé dedikace Mácha, takže o Češích má pravdu Heydrich. Ochotni zkonzumovat cokoliv na základě ceny a nechat chcípnout na základě čehokoliv kohokoliv, nešetří kritikou a výsměchem odpovědnosti, empatii a hrdosti. Vždycky se můžeme děsit, co z našich krajanů vypadne, ve frontě, v Chorvatsku, při exkurzi v Osvětimi, na divadelním představení bezdomovců, pokaždé nějaká variace nenávisti a samolibosti. Od všeho vyššího asanované charaktery, muzikanti se zlatýma ručičkama, dobré rady nad zlaté české mámy. Za všechno můžou cikáni – že je v Žatci málo hospod, že je všude vietnamská večerka, že všude trčí naše lakomost.
Srdce mi vždycky poskočí, když vidím něco velkorysejšího než renomované a zavedené obludy české kultury a umění. Recyklátory, animátory a veksláky. Zoufalé lháře mediální prestiže s vemenem věčné dojnice, kteří vyhrožují paragrafy a žádají omluvy, když o nich napíšete holou pravdu. Opožděné masturbátory trendů, oživující buranství obdivu k zápaďácké džínovině, nafoukané naivy v apoštolátu modernity upřímně netušící, že to moderní je vždycky už pasé, a z hlediska umění vždycky pasé, že víc vydělá kurva, která nedává úplně všem, že jejich cesta k úspěchu není měřítkem věcí, že systém od gymplu do hrobu v jedné partě pohřbívá především jejich uměleckou naději, kterou nevzkřísí ani urážky těch, kdo odmítají donekonečna obdivně osahávat každý jejich výkal, smolené a řetězené v součinnosti s pochlebujícími nohsledy jejich kariéry na Facebooku.
Srdce mi vždycky poskočí, když pomine čtyřdenní karanténa, rozuměj: opadne pocit vnitřního hnusu a potřísnění z každé konfrontace s naším kulturně renomovaným prostředím. Rád bych dával jen někomu, ale někdy to holt, kvůli složenkám, nepohlídám… Proto už raději teď na pseudohistorické fasádě obrácené do ulice otevřu okno vlně oprávněného hněvu těch, které jsem právě cíleně urazil, a vypustím ji ven oknem na lampasácké straně do vnitrobloku, kde s ní budu magicky pracovat. To si přeberte, jak chcete, poněvadž je dobře, když nemáte svoje jisté a všechno pod kontrolou.