Bez nenávisti by nebylo Trumpa

Rozdělená společnost po amerických prezidentských volbách

Vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách je třeba vnímat v souvislosti s nenávistí, která byla hnacím motorem jeho předvolení kampaně. A to i za předpokladu, že nový prezident své předvolební sliby nepromění v realitu.

Výmluvným obrázkem začíná poslední ze série reportáží Anywhere but Washington (Jinde než ve Washingtonu), při jejichž natáčení novinář Paul Lewis z britského deníku The Guardian cestoval několika americkými státy, aby si vyslechl názory lidí na prezidentské volby. Čtyři nadšené postarší příznivkyně Donalda Trumpa, které se právě dozvěděly o jeho vítězství a o prohře Hillary Clintonové, skandují s blaženými úsměvy: „Za mříže s ní! Za mříže s ní!“ Extatická nenávist ke Clintonové zde přímo motivuje upřímnou radost z Trumpova prezidentství. Trump bez nenávisti jako by nebyl.

 

Pouhá slova

„Dejme mu šanci,“ apeluje na „všechny, kdo si váží demokratických hodnot“ Nicholas Kristof, reportér z New York Times a jeden z mnoha hlasů žádajících nespokojenou veřejnost, aby dala Trumpovi možnost začít jako prezident s „čistým štítem“ a ukázat, že otřesnou rétoriku jeho kampaně tvořila „pouhá slova“ a nyní s ním lze vést rozumnou řeč.

Nezisková organizace Southern ­Powerty Law Center zkoumala už letos v dubnu dopad prezidentské kampaně na americké školy a zaznamenala zvýšený strach a úzkost mezi žáky z etnických menšin a rapidní nárůst případů šikany a zastrašování z rasových, náboženských a národnostních důvodů. Ona „pouhá slova“ tedy měla reálné důsledky. Neuběhl ani týden od voleb a tatáž organizace napočítala po celé zemi více než dvě stě zločinů z nenávisti. Její předseda Richard Cohen řekl: „Neonacisté oslavují Trumpovo vítězství a mnozí lidé to reálně pociťují.“

Vlna antisemitského, rasistického, sexistického a homofobního násilí prý však Trumpa překvapila a v pořadu 60 Minutes jeho projevy odmítl. Jenže to nestačí – vzhledem k tomu, na čem Trump svou kampaň postavil. To, že retweetoval příspěvky neonacistů nebo vymyšlené statistiky o zločinnosti Afroameričanů, že ilustroval „křivost“ Clintonové židovskou hvězdou nebo že položil rovnítko mezi Mexičany a zločince, se zkrátka muselo projevit. A také se to projevilo – třeba tím, že na jeho mítincích zazníval pozdrav „Sieg Heil“ a že mu nyní tleská Ku Klux Klan. V pořadu Trump navíc na otázku, zda své rétoriky lituje, odpovíděl: „Ne. Vyhrál jsem.“

 

Nepřestat se divit

Zdá se, že Trump buď není schopný sebereflexe, nebo ji odmítá. Jeho role v radikalizaci části společnosti je však nepopiratelná a média by na ni měla poukazovat, nikoli ji banalizovat, aby mu poskytla „čistý štít“. Podle ruské novinářky a LGBT aktivistky Marii Alexandrovny Gessenové je Trump typický autokrat, a je tedy potřeba se k němu takto stavět. Důležité je podle ní zůstat v šoku, nepřestat se divit, že někdo jako Trump bude nyní obývat Bílý dům. Známá americká moderátorka Oprah Winfreyová sice cítí jistou naději, když vedle sebe vidí v Oválné pracovně sedět Trumpa s Obamou, nesmíme však zapomínat, že dosud se Trump projevoval jako člověk omezeného intelektu, rasista, sexista, chronický lhář, podvodník, který nerozumí zahraniční politice (donedávna nevěděl, kdo jsou Kurdové), popírá existenci globálního oteplování a obhajuje mučení. To vše navíc během kampaně potvrdil.

Trumpovi se nicméně podařilo prodat pří­­běh. Na početnou skupinu lidí působil dojmem, že rozumí jejich problémům, protože dokázal artikulovat jejich ekonomické a sociální strádání. V jeho příběhu jsou Američané oběťmi vnějších sil – imigrantů, menšin, uprchlíků a liberálního establishmentu, který jimi po­­hrdá. Na druhou stranu podle webu FiveThirtyEight.com činil v době primárek medián příjmu domácností Trumpových voličů 72 tisíc dolarů, zatímco u voličů Clintonové a Sanderse to bylo zhruba 61 tisíc. Celonárodní medián se pohybuje kolem 56 tisíc dolarů. Povolební průzkumy rovněž ukázaly, že Trump se těšil podpoře napříč všemi příjmovými skupinami. Navíc Hispánci a Afroameričané s nízkým příjmem převážně volili Clintonovou.

Trumpa tedy zdaleka nevolili jen chudí trpící pocitem, že jim byla Amerika ukradena. Kandidáta, jehož největším volebním tahákem byla zeď na hranici s Mexikem, volili hlavně běloši, kterým se nezamlouvá demografický vývoj ve Spojených státech. Je pro ně ztělesněnou brzdou progresivních trendů, kterými se cítí být ohroženi. Rok a půl dlouhou kampaň poháněla především nenávist. Trump nenabídl nic pozitivního, pouze vystupňoval strach, paniku a depresi lidí, kteří se nyní necítí být v Americe v bezpečí (proto se také těší tak velké podpoře v Česku, zemi trpící antiimigrantskou hysterií).

Všichni dnes mluví o rozdělené Americe, která musí nalézat společnou řeč. Zásadní rozpor je ale v tom, že jedna strana, ač to třeba otevřeně nepřizná, si myslí, že určitá skupina lidí je podřadná. Podle přesvědčení „alternativní pravice“, internetového hnutí inklinujícího k neonacismu a hlasitě fandícího Trumpovi, si „rasy“ nejsou rovné. Proč ale s lidmi, kteří s podobnými názory sympatizují, nacházet společnou řeč? Je téměř jisté, že za iracionální rasismus, sexismus nebo xenofobii se nyní spousta lidí přestane stydět. Důležité však je se této nové situaci bránit. A podobný postoj by měla zaujmout média k Trumpovi.

Autor je publicista a překladatel.