Izraelci se učili od Britů

Současná vojenská ofenziva izraelské armády v Pásmu Gazy má údajně zabránit raketovým útokům a oslabit radikální palestinské hnutí Hamás. Není to ale tak, že tomuto hnutí získává další přívržence a sympatizanty?

Hamás byl vždy velmi obratný v propagandě a je schopen přetavit i dílčí úspěchy ve velké vítězství. To je ale obecně výhoda slabších stran v asymetrických konfliktech. Stačí jim zasazovat čas od času pár menších ran daleko silnějšímu protivníkovi a zároveň dlouhodobě prokazovat, že je silnější strana není schopna zničit. Hamás dobře ví, že nemůže Izrael vážněji ohrozit, ale také ví, jakou mu Izrael dopřává publicitu. Za této situace jsou menší ztráty Izraele ve spojení s vlastní umně formulovanou propagandou pro Hamás skutečně velkou posilou.

Hodně se spekuluje o tom, že Hamás za posledních sedm let, kdy vládl v uzavřeném prostoru Gazy, prošel významnou proměnou a že už nejde o stejnou militantní organizaci jako před lety. O jaké změny se má jednat?

Hamás byl v poslední době především v útlumu. Způsobil to částečně pád Mursího režimu a egyptského Muslimského bratrstva po nástupu maršála Sísího. Bratrstvo mělo k Hamásu podstatně blíže než vojenský establishment v dnešním Egyptě, který naopak Muslimské bratry perzekuuje. Další nedávnou komplikací pro Hamás byl rozchod s dlouhodobým spojencem – Asadovým režimem v Sýrii. To, že Izrael obvinil Hamás z únosu tří židovských osadníků, navíc aniž by šlo o jednoznačně prokázanou skutečnost, bylo pro Hamás svým způsobem velkou pomocí a příležitostí opět se zvýraznit jako pilíř palestinského odboje.

Fatah s Hamásem vytvořily po sedmi letech rozbrojů společnou palestinskou vládu národní jednoty. Má toto spojenectví podle vás budoucnost?

To je za současné situace velmi obtížné říct. Vztahy Fatahu s Hamásem jsou dlouhodobě velmi konfliktní a konkurenční a palestinské vlády národní jednoty se už mnohokrát rozpadly. Izraelští politici si toho jsou dobře vědomi a posilování rozepří mezi okupovanými komunitami je příkladem staré a účinné koloniální praktiky „rozděl a panuj“. V té excelovali na Blízkém východě, v Indii i jinde hlavně Britové. Přestože proti Britům řada Izraelců před rokem 1948 bojovala podobnými technikami, jako to činí dnešní palestinští radikálové, Izraelci se mnoho věcí od Britů naučili. Stavění separačních zdí a plotů, bourání obydlí jako trest, tvrdé výslechy – s tím vším přišli britští „experti na terorismus“, hlavně sir Charles Tegart. Geografické oddělení Gazy a Západního břehu je navíc pro strategii „rozděl a panuj“ přímo ideální. Ani společný osud tak často nedokáže znepřátelené palestinské frakce dát dohromady.

V minulosti se hodně měnily názory izraelských úřadů na Organizaci pro osvobození Palestiny. Ta byla zprvu považována také za teroristickou organizaci, dnes je však Fatah, který k ní patří, hlavním hráčem mírových jednání na palestinské straně. Není na čase se o podobný posun pokusit i v případě militantního Hamásu a vtáhnout ho do případných izraelsko­palestinských mírových jednání?

Osobně si myslím, že ani Fatah, ani Hamás už toho Palestincům příliš dobrého nepřinesou, a doufám, že vznikne nějaká konstruktivnější politická alternativa. Zároveň se však obávám, aby nebyla ještě horší, například formátu organizace Islámský stát v Iráku a Levantě (ISIL). Izraelský premiér Netanjahu ovšem tvrdí, a to dokonce do očí generálnímu tajemníkovi OSN, že al­Káida, Hamás, ISIL a další jsou prakticky jedno a totéž. Buď nemá dostatek informací, o čemž pochybuji, nebo zkrátka záměrně neříká pravdu. Proti ISIL se může i současný Hamás někdy jevit jen jako příležitostný střelecký spolek vousatých strýců.

Právě Netanjahu dnes možným izraelsko­palestinským jednáním nepřeje, čehož je nejlepším dokladem současná pozemní operace v Gaze. Zažíváme další kolo radikalizace izraelské politiky?

V Izraeli je situace svým způsobem ještě složitější než v Palestině. Tamní politický systém je jedním z nejrozdrobenějších na světě. Dva dlouhodobé pilíře izraelské politiky jsou na scestí: Strana práce se stává bezbarvou a neschopnou a Likud se radikalizuje, což sice mnoha jeho voličům – nezřídka ruskojazyčného původu – imponuje, avšak vede to Izrael nebezpečným směrem. Také Izrael tudíž potřebuje politickou alternativu, přičemž se ukazuje, že formace typu strany Kadima jsou jen dočasným a značně nedotaženým záchvěvem.

Postoj Spojených států amerických k nové palestinské vládě je zatím spíše zdrženlivý, byť ne odmítavý. Současně ale Barack Obama i John Kerry otevřeně podpořili vojenskou intervenci v Gaze, kterou neváhají po vzoru Netanjahua označit za obranu. Co to vypovídá o vztahu USA k Hamásu?

Spojené státy jsou obětí své vlastní politiky mnohonásobných standardů, kterou na Blízkém východě uplatňovaly po dekády. Obama i Kerry jsou vysoce inteligentní politici, kterým musí být jasné, že jim jejich izraelští spojenci na Blízkém východě už mnohokrát přerostli přes hlavu. Ale i když si mohou myslet „A“, ve skutečnosti musí s ohledem na své voliče a nátlakové skupiny často říkat spíše „B“.

Řešení izraelsko­palestinského konfliktu je často spatřováno ve stažení Izraelců ze Západního břehu Jordánu a z Gazy, v následném vytvoření Palestinského státu a dosažení kompromisu v otázce Jeruzaléma. Souhlasíte s podobným scénářem, nebo vás napadá ještě jiná možnost?

Ještě je tu dnes už takřka utopická možnost společného židovsko­arabského státu, případně o něco reálnější formy federace či kantonální konfederace. Je tu ale problém neustálého posilování nacionalismu, který je založen do značné míry na nepřátelství vůči druhé straně. Současné konflikty to jen posilují. Stačí sledovat dnešní nesnášenlivost v Palestině i v Izraeli. Pokud by se lidé na Blízkém východě byli schopni posunout v politickém uvažování od nacionalismu 19. století k integrační fázi, bylo by to jen dobře. Některé blízkovýchodní společnosti se ale ještě nedostaly dokonce ani od kmenového chápání politiky k nacionalismu. Podobný problém byl ostatně i na Balkáně. Lidé na Blízkém východě si zkrátka neodžili řadu historických zkušeností, které mají země Západu za sebou. Podívejme se na Evropu třicátých a čtyřicátých let a na současnost. Přes všechny neduhy integrace můžeme vidět obrovský pozitivní rozdíl. Proč by jednou do podobné fáze nemohl dospět Blízký východ?