Klauniáda beckettovská a learovská

Nové představení Black Black Woods (Černo­černý les) zatáhne diváky do temného lesa vztahu mezi synem a otcem. Představují se v něm v roli Syna Rosťa Novák mladší a v roli Otce Rosťa Novák starší. Pod režií a choreografií jsou podepsáni Jozef Fruček a Linda Kapetanea (Rootlessroot Comp.). Na procházku temným pohádkovým lesem nás kdysi, v začátcích nového cirkusu, vzal i Daniel Gulko (cirkus Cahin­Caha) ve své inscenaci ­Grimm (2002) a ukázal tím směr: nový cirkus může otvírat i třinácté komnaty, hrábnout do podvědomí. V aktuální klauniádě Black Black Woods se představuje černý les ponorných stránek lidské psýché, které mohou vycenit vlčí tesáky i v lůně rodinné intimity.

Udření klauni

Rosťa Novák mladší, principál Cirku La Putyka a zakladatel novocirkusového a multifunkčního prostoru Jatka78, vybudovaného uprostřed ruchu holešovické tržnice, má silné divadelní vidění, což naposledy předvedl jako režisér ve strhujícím cirkusovém varieté Roots (Kořeny, 2016). Je však také rád na jevišti jako performer. On a jeho otec Rosťa Novák starší mají v Black Black Woods jeviště pro sebe. Dva v sobě uzavření, ošuntělí klauni, kteří od začátku vyvíjejí absurdní činnosti a rozehrávají hry dominance a submisivity, okamžitě vnesou na jeviště beckettovskou atmosféru, a to nejen v okamžicích, kdy si nasadí černé klaunské nosy. Nad černou klauniádou se nečekaně v pozadí rozzáří nebeské kůry orchestru. Ten obraz je působivý ve své vznášivé zamlženosti a decentním přísvitu. Hudba Vassilise Mantzoukise však přilévá olej do ohně.

Když jde o pánskou jízdu, dostane se ke slovu siláctví. Pořez Rosťa mladší na sebe strhává břemena, nakládá si dost. Hmoždí se s hmotou šedé hlíny, jejíž kusance přenáší z jedné hromady na jinou za cenu obrovského a absurdního úsilí. Také to zabere čas. Přenese tu úctyhodnou hmotu všechnu. (Ale pak se s ní do konce představení už nic nestane, leda že tam občas odpočívá trochu netečně, trochu majestátně Otec. Zůstane tu volná dramaturgická valence a není jediná.) Otec výkony sleduje, syna vychovává. Jsou tu i těžké desky na tahání, těžké koule na vzpírání a silácký tanec s nimi, a naposled je tu ke zvedání i Otec. Pasáž, v níž Rosťa mladší nosí hodnou dobu v náručí živou váhu Rosti staršího, je zajisté nejen namáhavá, ale je i vzrušující etudou proměn emocí – jednou to nesení vypadá jako fáze zápasu, jindy jako něha.

Lear na penzi

Siláctví má v genech i režisér Jozef Fruček – v nedávné performanci Endless ­Composition (Nekonečná kompozice, 2014) se vysiloval pod těžkými trámy. Musíme myslet nejen na vandekeybusovskou filiaci, která je u tohoto bývalého tanečníka souboru Ultima Vez přirozená, nýbrž i na Středoevropana Josepha Nadje a jeho venkovsky zakotvené siláctví. Nadj a Fruček definují, co je pro střední Evropu mužský tanec. Fruček vystavuje, ba obnažuje také mužskou svalovinu, mužskou hmotu vůbec. Rozpínavá hmotnost mladšího muže dostává dominantní i submisivní odstín, vše je ambivalentní, dominance a submisivita je mezi synem a otcem klouzavá. V tomto rámci bude vystavena i nahota starce, stařecká svalovina; syn sám stáhne tátovi kalhoty… Tak hluboko do nejtemnějšího lesa došli, držíce se za zpocené ruce, Fruček s Novákem mladším a starším.

Nejméně se ke slovu dostane slovo. Nakonec přece, ne však kvůli smyslu slov samých, nýbrž pro materiál řeči. Jedním z expresivních vrcholů představení je rozlícený stařecký monolog Rosti staršího. Je pevnými uzly svázán ze slov, patosu, afektu, znění hlasu. Je silácký i emotivně odstíněný. Rosťa Novák starší v tomto představení vyrostl na Leara – na beckettovského Leara v intencích absurdního dramatu.

Vzniklo představení, které upřímně rozvinulo jak téma obtížného, bolestného vztahu otců a synů, tak svébytný režijní styl Jozefa Fručka, který rád strká prsty do ran světa. Obě strany se plně vyslovily, nikdo nemusel nikomu ustupovat a emoce a výrazové prostředky byly vyšponovány k prasknutí. Svůj aktuální neurvalý režijně­výtvarný styl, který zde uplatnil, rozvíjí Fruček už nějakou dobu – v inscenacích From the side of a woman, from the side of a man (Z hlediska ženy, z hlediska muže, 2013) a W Memorabilia: Phaedra’s Laboratory (Ženské pamětihodnosti. Z Faidřiny dílny, 2014). Vyznačuje se expresivně drsným gestem, schopností bolestivě zasáhnout diváky, hudebními atakami, magií krve, grafismem a symbolikou písma – jímž zanechává jakési vzkazy či mementa napsaná na částech scény.

V nesporně výrazném, originálním a zneklidňujícím představení byly bohužel zanedbány dramaturgické valence. Zůstaly z velké části nevyužity, neusouvztažněny a nerozvinuty. Není přece jen košer zneužívat licence otevřených struktur tance a klauniády více, než je zdrávo.

Autorka je taneční publicistka.