Ta (jiná) řeč

ImPulsTanz, reprezentativní přehlídka současného tance, vkročil do 25. ročníku; zahrnuje přes třicet položek hlavního programu, dvanáct experimentálních představení mladých choreografů i novou, velkoryse dotovanou evropskou cenu – Prix Jardin d’Europe. O jejím udělení rozhodla skupina mladých evropských kritiků. Pro ně tu byl i nový workshop – Critical Endeavor – pod vedením uznávaných mezinárodních tanečních publicistů; příspěvky mladých otiskoval známý list Standart. Tradicí je síť dílen pro profesionály i laickou veřejnost (kolem stovky vyučujících, vesměs známých jmen, často hvězd) a řada dalších doprovodných programů. Nechali se tu vidět a slyšet spolkový prezident, předseda sněmovny, ambasadoři. Neboť, ať se to komu hodí nebo ne, svět stojí na prahu zásadní revoluce, kdy bude Tělo učiněno Slovem. Vrcholná díla letos nabídla řadu nových způsobů domluvy.

Nositelé jazyků hodnot a osudů

Představení „bahok“ v provedení Akram Khan Company & National Ballet de China zahájilo sérii choreografických hvězd. Brit indického původu Akram Khan, pro jehož tvorbu je příznačné využívání prvků indického klasického tance, se dal tentokrát jinudy, když uskutečnil svou „poslední premiéru“ ve spolupráci s tanečníky Čínského národního baletu. Odlišovaly je stylové rozdíly škol, ze kterých vzešli, společná jim byla krajní virtuozita, především nápadná rychlost otoček a schopnost expandovat raketově do prostoru, přeletět po podlaze pádem a skluzem rozlehlou scénu Kunsthalle v Tanz-Quartier. Tématem inscenace, jejíž titul znamená v překladu „nositel“, jsou potíže s dorozuměním ve světě babylonského změtení jazyků. V abstraktním prostoru, připomínajícím letištní halu, se tedy dobírají tanečníci k vzájemné domluvě řečí těla, a nejen domluvě, nýbrž i svébytné výměně rozličných citových a kulturních hodnot, jichž jsou nositeli.

Na díle Zeitung spolupracoval s jednou z nejznámějších současných choreografek Annou Teresou de Keersmaeker & Rosas belgický klavírista Alain Franco; byl hudebním dramaturgem a účastníkem scénického obrazu – za klavírním křídlem. Třeskutou konfrontací děl J. S. Bacha s díly A. Schönberga a A. Weberna vystihl i podstatu choreografické řeči A. T. de Keersmaeker, kterou jsou v zásadě matematické permutace a variace, jakkoli je jejich taneční provedení lehké a nenucené jako nezacílený běh. Tanečníci vchlístávají po jednom, po dvou či ve skupinách na rozlehlou scénu jako individualistické stružky či náhle uhranuti společným osudem se na ní houpou jako oceánem na kře ledové. Tančí své velmi osobní, někdy z logiky vymknuté, nicméně k perfekcionismu dovedené výpovědi. Inscenace je na dnešní zvyklosti neobyčejně dlouhá a kapitoly tance se během doby skládají do románu bez děje s plastickými portréty postav – tanečníků; ti jsou nám náhle stejně důvěrně a hluboce známí jako románové postavy, jedineční, nezaměnitelní. Dostali jsme informaci o jejich osobnostech a údělu ve vysokém rozlišení v alternativní řeči.

Nesrovnatelné dialekty pohybu

Z Belgie přišlo i výstřední představení Grace Ellen Barkey & Need Company – The Porcelain Project. Tanečníci v něm byli oblečení zčásti do šmajchlovních saténů, zčásti do nahoty a zčásti do bělostných porcelánových fragmentů misek, váz a kalíšků, které tvořily hrotitá porcelánová prsíčka, porcelánové nátepníčky, porcelánové nosy, rohy, ba i penisy. Tanečníci se k sobě milostně přibližovali ve své lidské i porcelánové křehkosti; občas to křuplo a nějaký ten nos vzal za své. Porcelánové objekty a úlomky stály a visely na forbíně a po celém bílém jevišti, cinkaly a tříštily se. Pod saténovými nadrchanými trenýrkami, sukněmi na obručích a plášti z jakéhosi fantaskního praštěného středověku se ukrývali tvorové nadržení jako psi, uslintaní jako komiksoví histrióni i zase dekadentně krásní jako nahá madam Butterfly. Choreografka Grace Ellen Barkey se hned tak něčeho nezalekne.

Menske znamená člověčenstvo, jehož poměrně temné psychodrama rozvíjí v interdisciplinárním představení v Praze oblíbený choreograf Wim Vandekeybus & Ultima Vez. Více než v jiných dílech se zde opřel o slovo. Mimoběžné naturalistické monology existenciálně ztracených postav, pronášené v různých jazycích (otitulkované v německém i anglickém překladu), jsou však jen přítěží tanečním pasážím. Dynamika a styl tance nezapřou skvělou značku Ultima Vez; avšak běda, mezi aktuálním tanečním jazykem inscenace a obstarožními intonačními klišé pronášených monologů zeje propast více než půl století, rozumí se v neprospěch scénické řeči. Přejímat nekriticky z činoherního divadla jeho odumřelé výhonky očividně není cestou, jak sémantizovat tanec.

Této chyby se nedopustila hvězdná kanadská choreografka Marie Chouinard ve svém novém díle Orpheus and Eurydice. Jako již ve své předešlé tvorbě rozprostírá před diváky obraz vzniku řeči z podstaty těla. Tělo řeč vysakuje, vypařuje, vystřikuje jako jakoukoli jinou tělesnou šťávu. Chouinard provádí velmi sexy výzkum v terénu. Šedé kožešinové čapky a nákotníčky, lesklé zlaté rolničky, zlatá víčka, zlaté mističky na prsou mužů i žen, zlaté bederní roušky na nahých hypersenzitivních tělech tanečníků přenášejí známý mýtus někam na Aljašku. I luna stoupající po horizontu je chlupatá. Scéna je bílá jako nepopsaný papír. Zvuky se z úst derou fyzicky, tanečníci si je z úst vytahují a celé tělo je na tom orgiastickém aktu zrození řeči účastno; je to autentická, prvobytná řeč padající ve zvukových kaskádách, barbarských a velmi osobních. Někdy se zhmotní ve velkou zlatou rolničku, kterou tanečnice vyloví z kalhotek a pak spolkne ústy; jindy zastrčí tu zlatou lesklou kuličku do kalhotek a ona jí vyplave na jazyk. Průvodu tanečníků lezou z úst černí hádci a svíjejí se ve vzduchu. Marie Chouinard demonstrovala, jak se Tělo stává Slovem, a připomněla nám univerzální jazyk těla, k němuž se můžeme utéct ve stavu nouze.

Autorka je taneční publicistka.