V českém městečku Mšeno se jednoho horkého večera na konci letošního léta znepokojila policie – na náměstí se shlukl nezvykle velký počet aut. A nejen aut, ale i lidí, mluvících v několika jazycích. To se sem, do místní sokolovny, sjeli zdaleka diváci za představeními mezinárodního zájezdového divadelního souboru NIE (New International Encounter). Program jednodenního festivalu tvořila dvě starší díla: Má dlouhá cesta domů, 2001; Téměř zapomenuté vzpomínky, 2002; a nové dílo, work-in-progress, které mělo premiéru v září v Cambridge pod názvem Konec všeho, co bylo.
Představení skupiny NIE, založené v roce 2001, patřila k vrcholům letošní české divadelní sezony a české želízko v ohni je tu velmi významné. Režisér Alex Byrne je Brit, avšak jádro skupiny tvoří manželé Iva a Kjell Mobergovi, Češka a Nor. Z České republiky pochází i několik dalších členů – herec Ladislav Frej jr., scénická výtvarnice Kateřina Housková, herec Tomáš Měcháček a nová členka, tanečnice a herečka Bára Látalová. A v Čechách se v létě – právě v mšenské sokolovně – připravují nové inscenace. Nicméně, skupina je finančně podporována Británií a Norskem, Česká republika ji nepodporuje nikterak, nepočítáme-li velkorysost malého Mšena, jeho sokolovny a pekáren… A to přesto, že NIE hostovalo již v patnácti zemích s více než čtyřmi sty představeními a získalo řadu cen a nominací. Letošní festival nebyl prvním vystoupením NIE u nás. Obě starší představení se už hrála v Praze (a Hradci Králové), měla úspěch u sice nevelkého, ale zasvěceného okruhu diváků, zůstala však bez odezvy české divadelní kritiky. Chvilku to zde trvá, než se vytvoří kuloárový konsensus.
Avšak hlavní důvod, proč by si NIE zasloužilo pozornost kritické obce, o grantové podpoře nemluvě, je model představení, s jakým NIE přichází, jeho poetika, jeho filosofie, jeho způsob existence mezi diváky a pro ně. Za prvé, repertoár NIE netvoří obvyklá směska populárních melodií – nory, hamleti, rackové, našifurianti, jejípastorkyně, coolbubáci a spol. Repertoár skupiny vzniká, jako by opakoval v ontogenezi fylogenezi dramatického druhu. Vzniká z příběhů, které poskytuje současná realita. Z bizarních a tragických anekdot, které vyplodil kompost dějin našeho století a našeho širého regionu „jiné“ – střední a východní Evropy. Vzniká z nich drama velkého epického dechu, přestože komorního formátu. Jejich styl, poučený na poetice „chudého divadla“ 70. let, se obejde bez scénografických a světelných efektů; jen vynalézavým herectvím buduje velké a neuvěřitelné příběhy malých obyvatel středovýchodní Evropy v kleštích dějin. Proto je to smysluplné divadlo. A proto je to také divadlo velkého smíchu. Příběhy čerpají inscenátoři z novinových zpráv a starých dopisů; ty příběhy se klenou přes desítky let a střídají se v nich čepice a epolety, zůstávají kufry a deštníky, čerň chudobné vznešenosti, khaki zeleň uniforem, rudá vlajka…
V posledních relativně vzrušených debatách na téma postavení a podpora kultury v České republice občas probleskne potěšující konstatování, že máme nejhustší divadelní síť v Evropě. Není čím se chlubit. Divadelníci se v Čechách přemnožili. Přemnožili a zakopali ve svých kamenných hradech a zuřivě je brání před napadením. V zdejším selském chápání se divadlo ztotožňuje s barákem, správou statku, s institucí. Na jejich údržby také jdou největší peníze.
Model kočující mezinárodní divadelní skupiny, její poetika a její bezprostřední kontakt s publikem, témata, v nichž se to publikum zrodilo a v nichž žije, představuje perspektivu obnovení ztracené funkce divadla – totiž být psychickou hygienou společnosti, komunikovat se společností velmi zblízka, tady a teď na sdílená témata a o sdílených traumatech. Tuto funkci přestalo současné divadlo vykonávat. A dále – za situace nové Evropy – vyvstává pro divadlo úkol navzdory známým jazykovým bariérám rozmlouvat s celou širou Evropou. NIE řeší tyto úkoly s vtipem a fantazií.
Několika jazyky nehovoří jenom publikum, ale i herci na scéně. Hra s jazykem je ve stylu NIE to nejpůvabnější. Hraje se zároveň a střídavě česky, francouzsky, rusky, německy, norsky, anglicky, maďarsky, a přes toto babylonské změtení jsou představení plně srozumitelná. Herci přeskakují z jazyka do jazyka, „překládají“ se navzájem – ozřejmují tak příběh a zároveň si vtipně hrají s jeho interpretací. Přeskakují i z role do role a ležérně pracují se zcizovacími momenty. Tak se skrze jazyk, který byl pro divadlo bariérou, náhle divadlo ještě více zdivadelňuje.
Představení Má dlouhá cesta domů se odvinulo z drobné zprávy v tisku o tom, jak slovenský psychiatr v rámci vědecké stáže nových evropských struktur nalezl v blázinci daleko od Moskvy zapomenutého maďarského válečného zajatce (nikdo mu nerozuměl, tak ho šoupli do cvokárny). Tragédie začíná v plechové vaničce, kde se maďarský chasník chystá na schůzku s děvčetem a dělá velké plány do budoucna, leč vzápětí ho brutálně odvane válka, z níž se vrátí domů pomatený, vítán jako hrdina, za více než padesát let. Hrdina však prochází dějinnými šlamastykami krokem klauna (Ladislav Frej) a vítězí jeho prostředky – klaunsky bezděčně postřílí všechny Němce, kteří ho do té doby svinsky pérovali. Dopadne tak jako tak tragicky, protože – stejně klaunsky – jde dějinami z louže do bláta.
Ruská stařenka María Ivánovna Šechněr (ztělesňuje ji křehká francouzská herečka s dívčími dychtivými a neobratnými intonacemi) slaví sté narozeniny; nad rodinným albem vzpomíná na svůj hladový a přetrhávaný život se svým milovaným Noamem, o kterého se ji žárlivé dějiny, převlečené za rudé, bílé, za stalinistické věznitele, Němce… snaží opakovaně připravit (Téměř zapomenuté vzpomínky). Drastické scény se střídají s karikaturními. Představování nápadníka rodině je zničující groteskou s eskamotáží několika čajových hrníčků a podšálků v rukou a pyramidy sušenek v puse, jak rodina dusí nápadníka svou náklonností. Na konci představení je smrt a úsměv.
Putování malé holčičky a jejího plyšového pejska Milana z válečného Berlína do Londýna a zase zpátky je námětem představení Konec všeho, co bylo. Všechno se tu odehrává v jedné skříni s vypadlými skly. Jako sardinky se tu před nacisty skrývají vyděšení lidé, jako v liftu v ní jezdí třaslavě dědeček v hysterické a citově vypjaté atmosféře odjezdu rodiny na nádraží, nakonec v ní vidíme jako v okně kupé usínající tvář s copánky (Iva Moberg). Holčička se na nádraží v Berlíně počůrá: kroutí se nešťastně s pejskem v náručí, přijde postava z chóru a vylije jí vodu ze skleněného nočníku k nohám. Holčička si pak za tatínkovým roztaženým svrchníkem stahuje nešťastně seprané bombarďáčky.
Příběh je nesen i živou hudbou a zpěvem, akordeon Tomáše Měcháčka z ČR a housle Davida Pagana z Anglie zpřítomňují region skrze domácí, sdílené melodie. Oba hudebníci jsou zároveň hereckými protagonisty souboru, jejichž souhrou, aluzivností, zcizováky, jazykovým humorem a dialogem s publikem se vyjevuje a rozvíjí nejvlastnější poetika souboru.
Křeslo, štafle, plechová vanička, prázdný rám, vytlučená skříň, pár hadrů. Něco z Babela, něco ze Singera, něco z kavárenské atmosféry střední Evropy, něco ze studentských divadel 70. let, bosé nohy z avantgardy minulého století, hudba z odjakživa, tragédie k neřešení, lidskost k neutlučení.
Divadelní tvorba skupiny NIE je panevropská, zároveň má hluboké místní kořeny. Představuje model živoucího divadla, jaké potřebuje současná Evropa, divadla spojujícího, bezbariérového, bezprostředního a (!!!) divadla autentických témat.
Velká Evropa potřebuje malá a mrštná divadla s Thespidovou károu.
Autorka je taneční publicistka.