Až zavoní koledy štědrovečerní noci
a štěstí zajiskří v stříbrných ozdobách,
povstanu za ty, kteří bez pomoci
zoufale sami ukrajují strach.
Za vás za všechny prosté lidské lidi,
za vás, na které Bůh nečeká,
kteří se rvete s těmi, co nenávidím,
o právo nejsvětější, o Právo člověka.
Až dnes zahrají zvony na půlnoční,
připiju ne už bezmocně svou krev
tisícům Marií, kterým svět řekl – Počni!
a ze zvyku jim taky dal jen chlév.
Hořce bych přál těm, co dnes bez kyje
úsměvem hladí nádheru svých rodin,
prožít, co prožívají naše Marie,
znát předem osud dítěte, jež rodí.
Za vás se modlím, z tichých nejtišší,
kterým svět vidí kůži příliš černě
a nikdy nenazve vás Ježíši
jen proto, že jste zdechli na lucerně.
Za vás, vy drobné dcery žluťásků,
jimž křídla šikmá spálil plamen marný,
že nebyl čas pomyslet na lásku,
když v sedmi letech šly jste do továrny.
Za tebe, který věčně prcháš s vánky,
protože nosík tvůj má jiný tvar
a zatím, co si hraješ s Arabánky,
tátové se vám vraždí za dolar.
Za vás, vy moji nekonečně bílí,
ze všech děr světa, ze všech bědných tříd,
kteří jste se dnes v noci narodili,
aby vás mohli zítra odstřelit.
Tak povstanu, až nocí zahřmí zvony,
s modlitbou, která nezná slovo Bůh.
Se mnou ji budou křičet miliony,
kterým to slovo otrávilo vzduch.
A mocní budou farizejsky Bibli číst
a na spásu mé duše poplach zvonit.
Ale já vím, že lásku rodí nenávist
ke všemu zlému. V tom jsem výš než oni.
Já, básník, nesním. Ne. Nic se mi nezdá.
Já vím a křičím svoji víru tmou:
Nad chlévem světa zase vyjde hvězda!
Jen králové už při tom nebudou!
Báseň vybral Karel Kouba