Zamilovat se do scénáře

Sociálně laděný snímek Zákon trhu vám loni vynesl hereckou trofej v Cannes. Čím vás scénář Stéphana Brizého upoutal? Lákal vás na Zákonu trhu onen angažovaný tón a realismus příběhu?

Kdybych myslel na politiku, bylo by to pro mě coby herce špatné. Mě strhne – nebo umoří – v první řadě příběh. Důležité je, zda ucítím, že se chci o postavě dozvědět víc a proniknout do jejího světa, její situace. Thierry v tomto filmu je „reálný“ chlapík, takových žije ve Francii pět milionů, ve Španělsku deset. Kdybyste jeho příběh viděli v deset večer ve zpravodajství v televizi, moderátor vám jen ve dvou minutách stručně popíše jeho situa­ci a Thierry si postěžuje, jak bojuje o místo na trhu práce, nato přijdou titulky a všechen ten frmol reklam – a jdete si sníst večeři… Natočení filmu o jeho životě, koncentrovaný, hluboký ponor do osobního světa této postavy vám ukáže mnohem víc. Prostřednictvím tohoto malého příběhu chudáka, který přišel o slušnou práci a poté den za dnem čeká na novou příležitost, již musí kvůli rodině přijmout za svou, ukazujeme velký příběh, který je platný pro celou Evropu, je velkou silou Stéphanova filmu a přesně to mě na takové roli láká. Politické téma si divák v příběhu najde sám; já věřím, že je dostatečně chytrý a nemusí mu být nic explicitně podsouváno. Je to běžný příběh, který se bohužel v současné společenské situaci odehrává denně.

Dotklo se vás setkání s touto postavou osobně?

Ano, vždyť jsem na nějaký čas propůjčil Thierry­­mu své vlastní vědomí, své tělo – obličej, oči, hlas. Byl jsem návštěva v jeho „domě“, tak jako by on mohl kdykoli přijít k nám domů a já bych ho přivítal. Já žiju podobně – nejsem žádná herecká big star, mám ženu a starám se o děti, žádná limuzína s kouřovými okny, žádní bodyguardi, žádná protekce… Když musím na festivalu bydlet v luxusním hotelu, nejím kaviár a šampaňské celý den, a kdybych měl šanci, vyrazím do ulic a snažím se vidět normální život. Je to důležitá otázka kompromisu, se kterou zápolíme všichni denně: zda se podřídit možnostem, jež pro vás někdo zařídil, nebo utéct, odmítnout, být svobodný. I přesto, že tím ohrožujete své blízké, pro které se musíte snažit žít a vydělat trochu peněz. A s touto otázkou nebojují pouze lidé na okraji jako Thierry, klade si ji i milionář, který se rozhoduje, zda má strávit víkend na tomto ostrůvku, nebo raději navštívit příbuzné na druhém konci země. Rozhodování a poměřování možností je bolavý osobní problém a každý má jen jiné dimenze, ve kterých otázku řeší a snaží se tyto bariéry lámat.

Detaily Thierryho příběhu jsou vystavěny na několika extrémech – absolvuje pracovní pohovor přes Skype, poslouchá nekompromisní zhodnocení výstupu svými kolegy u stolu, doma má handicapovaného syna. Následně získá „špehovací“ pozici hlídače v supermarketu – podobně jako hlavní postava v Černém Petrovi Miloše Formana… S čím jste, po herecké či třeba etické stránce, nejvíc zápasil?

Všechny překážky beru jako reálné podmínky, se kterými se postava denně setkává a které pro ni nejsou nic nového, protože je zná celý život, nebo aspoň delší čas. Ve filmu vidíme, jak se Thierry snaží jednat s ředitelem školy ohledně svého syna. Manželku chce potěšit, tak s ní chodí na taneční kursy… Je to jednoduché. A já to dokážu pochopit. Nejsem příliš psychologický herec a některé limitní otázky si nekladu, pokud se mě někdo nezeptá. Pracuju vlastně primitivním, iracionálním způsobem, a co je potřeba roli nabídnout, to udělám, protože jí věřím.

Hereckou trofej v Cannes jste si odnesl po takřka čtyřiceti letech kariéry – vnímáte to jako celoživotní (d)ocenění vaší práce?

Ne, nepřemýšlím o tom, jestli je to satisfakce nebo jestli je volba dostatečně objektivní. Proč to přišlo až nyní… Nikdy jsem neprahl po nějakých cenách. Mám jen jeden, soukromý cíl: zůstat jediným pánem v mé vlastní vesničce – a tou je moje rodina, můj prostor, můj život. Nemíním se někam cpát a pak trpět, když se budu vracet. Nejsem jako jiní francouzští herci, kteří sní o Americe, vždyť být Francouzem v hollywoodském filmu stále jen znamená, že jste cizincem, který do tohoto prostředí reálně nepatří a jemuž nikdy neuvěříte, že je to chlápek z Brooklynu nebo New Jersey. I kdybych to zkusil, znamenalo by to především ztracený čas – tři, pět let shánění kontaktů a kontraktů se studiem, což se vůbec nemusí podařit, a nakonec se vyčerpaný budete muset vrátit domů s prázdnýma rukama. A tam už na vás nikdo nečeká. Au revoir! Byl jsi pryč a my už tě nepotřebujeme…

Tyto dveře se můžou otevřít právě po Cannes…

Pokud se ptáte, zda to pro mě něco změní – nikoli. Stále jsem pánem své vlastní farmy a jen občas natáčím filmy, jako dřív. Jako herec nemám čas plánovat – kam můžu v kariéře jít dál a podobné globální otázky… Jistě, cena v Cannes je tím nejvyšším mezníkem, kterého můžete dosáhnout, je to nejprestižnější a nejkrásnější trofej planety, protože o ní rozhodne svobodná porota a ti nejlepší filmaři a umělci v ní. Je to lepší než Oscar, který je obalený nekonečnými povinnostmi propagačních akcí a vnucování se, je to jako nabízení zboží a podbízení se, kdekoli můžete. To mě nikdy nezajímalo. Já myslím ­pouze na aktuální, nejbližší problém, a tím je moje postava v příštím filmu, který natáčím za čtyři měsíce.

Jaký vztah máte k divadelnímu herectví? I Zákon trhu je z větší části postaven na delších, nepřerušovaných scénách, ve kterých kontinuita herecké akce či dialogu napomáhá až dokumentárnímu ladění snímku. Opakovaly se scény při natáčení často?

Naopak, většina scén byla pečlivě připravena a natočena na jediný záběr, nešlo o několik verzí jako v americkém filmu. Proto to pro mě nemá moc společného s divadlem, protože tu de facto žádné opakování neexistovalo. Šli jsme scénu po scéně, chronologicky. A já divadlo nehraju – jen v začátcích jsem dva roky studoval divadelní fakultu, ale to hlavně kvůli holkám a přátelům, abych zabil čas… Pak si mě vytáhl první režisér a šel jsem krok za krokem k větším a větším rolím ve filmu.

Rozsah žánrů a typů rolí je ve vaší filmografii v poslední době široký: vedle civilního, velmi minimalistického Zákonu trhu, natáčeného ve spolupráci s neherci, jste letos na Berlinale uvedl Deník komorné v režii Benoîta Jacquota – tedy kostýmní adaptaci z francouzského venkova 19. století. Jde pro vás o odlišný svět, jinou formu?

To je opět otázka rozhodování a nemám s ní problém. Všichni režiséři, se kterými jsem spolupracoval, byli výteční a já jsem se do jejich scénářů zamiloval – může to být historický film v podivném, těžkém kostýmu i reálný příběh ze současnosti. Když vás okouzlí žena, také nejste schopen racionálně uvažovat, zda by náhodou nebylo lepší teď, po předchozí tmavovlásce, mít raději plavovlasou a vysokou – prostě jdete a strávíte s ní krásný večer. To se mi podařilo se všemi režiséry, s nimiž jsem na rande šel.

Čím se liší spolupráce s Jacquotem třeba od stylu práce Claire Denisové, která proslula velmi kouzelnou, senzualistickou kinematografií a s níž jste natočil dva filmy?

Claire pracuje odlišně, po svém – vedla mě pocity a intuicí, ale je to její práce a její filmy, ne moje! Já pracuji, musím říct, stále stejně. Oba scénáře – V pátek večer a Parchanti spí dobře – byly každopádně velmi silné a věděl jsem hned, že do toho jdu a že to chci při natáčení prožít naplno. To se mi nestalo s jinými slavnými tvůrci, jejichž scénáře mi byly doporučeny, ale byly to nesmysly – prostě se mi nelíbily, tak jsem řekl agentovi „Non!“. A on mi oponoval, že to je režisér tamtoho skvělého filmu, který dostal tamtu zásadní cenu, a že bych to měl vzít… Ale já jsem nebyl v „tamtom“ filmu! A ten nový scénář pro mě nic neznamená… Víte, já se neřídím jmény filmařů, neběžím za cenami, a kdyby to bylo – kvůli mé rodině – nutné, nebudu se rozmýšlet a deset metrů před cílem se zlatou medailí raději zastavím. A pak začnu zase od začátku. Jsem svobodný člověk – a jen někdy natáčím filmy.