Kudy z neoliberální pasti?

Musíme jednat, o tom není pochyb. Existují však otázky, na které neumíme dobře odpovědět. Jak bychom měli reagovat? A na koho nebo na co? Pokud nás takové otázky napadají, znamená to, že je tu zásadní problém. Ještě před nedávnem byla společnost strukturována pomocí minimálně čtyř odlišných polí – politického, náboženského, ekonomického a kulturního, přičemž pole náboženské a politické dominovalo. Dnes se zdá, že tyto sféry vlivu vymizely. Politici jsou materiálem pro komiky, o náboženství se vyplatí pomlčet a každý je dnes umělec. Zbývá pouze poslední dominantní diskurs: ekonomický. V současnosti žijeme v neoliberální společnosti, v níž všechno a každý byl redukován na komoditu. Navíc se tento krutý čin spojil s představou takzvané meritokracie, mýtem selfmademana – zda uspějete nebo ne, závisí čistě na vás a nejdůležitějším kritériem úspěchu jsou peníze a zisk. Poselství dneška zní: Dokud je to výnosné.

Tento neoliberální diskurs se neomezuje pouze na ekonomickou sféru, ale je všudypřítomný v celé společnosti v oblastech, jako jsou zdravotnictví, vzdělávání, výzkum nebo média. Jeho vliv sahá však ještě dál. Neoliberalismus se do naší identity začlenil takovým způsobem, že se mu podařilo stát se neviditelným. Odtud pramení myšlenka, že se nacházíme na konci dějin, že jsme dosáhli bodu, v němž můžeme zdánlivě vyloučit veškeré další ideologie, protože neoliberalismus znovu oprášil myšlenku „podstaty člověka“. „Takoví prostě lidé jsou,“ říká, „od přírody sobečtí a zkažení.“ Vždy se budou starat o svůj vlastní prospěch a uspokojení, vždy budou setrvávat s ostatními v ne­­ustávajícím boji – jde přece o přežití nejživotaschopnějších a sobeckých genů, že? Kdokoli si myslí opak, je označen za naivního a hloupého. „Vrať se na zem,“ zní ironická rada. Stejnou ironii můžeme najít v takzvané reálpolitice, která vytváří skutečnost, a přitom předstírá, že z této skutečnosti pramení. Podobným způsobem byla minulá realita zničena tak, že se doslova stala pro mladší generace nepředstavitelnou. Heslo Margaret Thatcherové „Nic jako společnost neexistuje“ se během posledních třiceti let stalo překvapivě přesvědčivou skutečností. Je důležité si uvědomit, že nejdůležitější výsledek neoliberalismu je naše realita.

Sociálně­-ekonomická katastrofa

Přitom je neoliberalismus neetický, z ekonomického hlediska je selháním, na sociální úrovni je katastrofou a na psychologické úrovni je naprosto nebezpečný. Je selháním na ekonomické úrovni, ačkoli to je přesně ta oblast, kde fungovat měl. Nejsem ekonom. Ale sjednocený a volný trh nás měl zásobit lepšími výrobky a službami, které měly být i levnější, a ve skutečnosti se stal přesný opak. Mnohé výzkumy ukazují, že rovnostářštější ekonomika je nejen produktivnější, ale také výkonnější. Porýnský hospodářský model je naprosto nadřazený modelu anglosaskému a druhý jmenovaný je příčinou ohromného nárůstu sociál­ní nerovnosti.

To nás přivádí k druhému bodu mé analýzy: neoliberální katastrofa probíhající na sociální úrovni. Vezměme například Velkou Británii – tamější hladina příjmových nerovností vzrostla v posledních třiceti letech tak dramaticky, že střední třída prakticky mizí. Sociologický výzkum Richarda Wilkinsona a Kate Picketové ukazuje, že existuje zřetelná korelace mezi úrovní příjmové nerovnosti na jedné straně a v podstatě všemi důležitými psychosociálními kritérii zdraví na straně druhé. Čím větší je v určité v oblasti příjmová nerovnost, tím více se vyskytuje duševních poruch, těhotenství dospívajících, vzrůstá dětská úmrtnost, agresivita, kriminalita, užívání drog a léků a klesá průměrný věk dožití, zhoršuje se fyzické zdraví, výsledky vzdělávání, klesá sociální mobilita. Navíc tyto výsledky odpovídají všem vrstvám populace a nejsou omezeny jen na nižší třídy.

To nejhorší z nás

Neoliberalismus je nesmírně nebezpečný i z hlediska psychologie. Vyvolává v lidech to nejhorší a zároveň potlačuje to nejlepší. Nejprve se tento vliv omezoval na pracoviště, ale nyní prostoupil vzdělávací systém, kde určuje budoucí identitu. Finanční boje mezi evropskými zeměmi ilustrují, jaký dopad má neoliberální meritokracie na lidi. Solidarita se stává drahocenným luxusem a musí ustupovat dočasným koalicím, v nichž je hlavním cílem „dostat z toho co nejvíc“ na úkor ostatních. Hluboké sociální vazby s kolegy jsou prakticky vyloučeny, protože chybí téměř jakékoli emocionální zapojení do vlastní práce, natož sepětí s firmou nebo organizací. Šikana bývala problémem, který se objevoval pouze na školách, ale nyní je plně přítomna na pracovištích. Je typickým symptomem impotence, při níž jsou frustrace přenášeny na slabší členy. Hluboko uvnitř najdeme strach, od úzkosti ze selhání až po sociální strach z příliš děsivých druhých.

Podle sociologa práce Richarda Sennetta pokles autonomie a rostoucí závislost na vnějších faktorech a také stále proměnlivější nároky jsou příčinou infantilizace mezi zaměstnanci. Dospělí podléhají dětinským záchvatům vzteku, žárlí kvůli nicotnostem, říkají milosrdné lži, nevyhýbají se podvádění a hýčkají si směšné pocity nadutosti a mstivosti. Je to nevyhnutelný výsledek systému, který nedovoluje nezávislé uvažování a práci. Když s někým zacházíte jako s dítětem, existuje dost velká šance, že se tato osoba začne jako dítě chovat.

Ještě důležitější je vnitřní podkopávání sebeúcty. Jak zaznívá od Hegela po Lacana, úroveň sebeúcty se odvíjí od uznání, kterého se nám dostává. Sennett v práci The Corrosion of Character (Koroze charakteru, 1998) vyslovuje stejné přesvědčení, když nechává moderního zaměstnance klást si otázku: „Kdo mě potřebuje?“ Pro zvyšující se počet lidí odpověď zní: „Nikdo.“ Jsou součástí rostoucí skupiny lidského odpadu. Pokud motto společnosti zní „Každý může být úspěšný, když se do toho pustí“, znamená to, že čím dál tím víc lidí zakouší pocity ponížení, viny a studu.

Náš vzdělávací systém v tom hraje klíčovou roli. Ještě před nedávnem bylo vzdělání ceněno hlavně kvůli své sociální hodnotě. Účelem bylo dodávat vysoce vzdělané občany schopné kritického myšlení, kteří díky svému osobnímu rozvoji mohli přispět ke zlepšení společnosti. Tato filosofie dnes zní neuvěřitelně hloupě a staromódně. Univerzity, ty jednoduché továrny na vědění, jež mají formovat vysoce a specializovaně kvalifikované studenty, kteří mohou být přesunuti přímo do konkrétního průmyslového odvětví? Aby toto usnadnili, dodali jistí významní manažeři a politici během krize roku 2011 velmi konkrétní návrhy: zvýšit registrační poplatek pro všechny obory, které nejsou přímo napojeny na firemní sektor a jejichž cílem není vytváření zisku. V případě, že se někdo nechce přizpůsobit, a přesto se rozhodne přihlásit do nevýdělečného „výcviku“, měl by být penalizován kratší dobou podpory nebo zrušením veškerých výhod. Třešničkou na dortu byl návrh testovat schopnosti dětí, aby mohly být okamžitě zařazeny do správného hospodářského odvětví.

Nástroj indoktrinace

Co se stalo s naší kritičností? Moje odpověď zní, že tento způsob myšlení je nyní součástí naší identity – neoliberální reality show nejenže předepisuje každodennost, ale také podobu vzdělávání. Nevědomky uvažujeme neoliberálně a předáváme to dál svým dětem. Proč jsme potom tak pobouřeni, když evropský výzkum (zpráva ICCS) naznačuje, že naši studenti vykazují velmi špatné demokratické a společenské postoje? Dáváme přednost tomu nepřiznat si, že přesně takové jsou následky našeho na kompetence orientovaného vzdělávání. Jedno z poučení 20. století zní, že každá diktatura se chytá příležitosti použít vzdělání jako nástroj k indoktrinaci dětí myšlenkami, které znemožní jejich rozvoj v kritické, nezávisle uvažující lidi. Lidem není potřeba říkat, co si mají myslet, jakýkoli druh indoktrinace je ztrátou svobody a zvlášť vzdělávání by tomu nemělo být podřízeno. Model kompetencí našel úrodnou půdu v tomto pedagogickém vakuu. Původní záměry byly ušlechtilé: potřebujeme učit dovednosti, které budou důležité v pracovním životě. Za krátkou dobu jsme si ale všimli důležitého obratu od praktických dovedností (například jazykových) k osobnostním charakteristikám (flexibilita) a nakonec k osobnosti jako takové (člověk jako manažer vlastního života). Spojení s neoliberalismem se vyjevuje v obvyklých frázích jako „vědění je lidský kapitál“, „dovednosti vytvářejí kapitál, který musí být udržován a rozvíjen“, „studium je dlouhodobá investice“ a podobně. Úkolem je sebeřízení a podnikavost (entrepreneurship). Mladí lidé mají sami sebe chápat jako firmu, v níž vědění a dovednosti slouží ekonomickému zájmu a zvyšují tržní hodnotu. Nemělo by nás potom překvapovat, když jejich první otázka je: „A co z toho budu mít?“ Plakat pak nad sobectvím a materialismem mladých je přinejmenším trošku pokrytecké. Tato nová identita – člověk jako podnikatel (entrepreneur) – adoruje úspěch jako nový životní cíl.

Společnost lúzrů

V tomto kontextu zní otázka, co dělá život dobrým, vysloveně trapně. Dobrý život? Novou normou je výkonnost, cílem je materiální zisk a ctností je s ním spojená chamtivost. V této linii argumentace není etický rozdíl mezi bankéři, kteří lidi vědomě přemlouvají ke koupení „toxických“ aktiv, britskými poslanci, kteří podávají zfalšované zprávy o výdajích, a mladými lidmi, kteří rabují londýnské obchody s heslem „Když na to nemáš, vezmi si to“. Ecce homo, takový je člověk, takhle byl stvořen.

Nevyhnutelným rubem je narůstající skupina lidí pociťujících, že selhali, a to dokonce už ve věku deseti let. Lúzr! To je dnes nejobvyklejší nadávka na základní škole. Někteří z těchto lúzrů se bouří, ale z většiny se stávají sociálně úzkostné, autistické a depresí trpící osoby, které obvykle hledají útěchu v hyperspotřebě. Už se dokonce volá po „časné detekci“ – už jen to slovo – a hlavní argument zní, že intervence u batolat je ekonomicky výhodnější. V novinách čteme titulky typu, že sebevraždy stojí Nizozemce průměrně šest set milionů eur ročně a že by to mohlo pro ekonomiku představovat zásadní hrozbu. Jak nemocná musí být společnost, která vyjadřuje sebevraždu v hospodářských číslech? Jaký stupeň slepoty je po nás vyžadován, abychom si neuvědomovali, že věci jsou přesně obráceně: míra, do níž je čistě ekonomikou poháněná společnost ještě snesitelná, může být vyjádřena počtem ztroskotanců páchajících sebevraždu.

To mi umožňuje vrátit se k mým dvěma úvodním otázkám. Jak bychom měli reagovat, na co nebo na koho? Polsko­britský sociolog Zygmunt Bauman šikovně shrnuje paradox naší doby: „Nikdy jsme nebyli tak svobodní. Nikdy jsme se necítili tak bezmocní.“ Jsme svobodní ve smyslu, že můžeme kašlat na náboženství (ovšem pozor s islámem a židovstvím), sexuálně se od nás čeká, že zkusíme skoro všechno, co bylo dříve zakázáno, a můžeme se stát stoupencem politického hnutí, jakého jen chceme. Proč? Protože na ničem z toho už nezáleží. Kromě ekonomiky, hlupáčci!

Proti komu máme bojovat nebo na co reagovat, je velmi nejasné. Každý si stěžuje na „systém“, ale nikdo neví, co to znamená, a odtud pramení naše bezmocnost a následné „nesmyslné“ násilí. Stávky v minulém století mohly mít nějaký dopad, protože měly jasného nepřítele: majitele. Ti byli nahrazeni ratingovými agenturami, burzami a schůzemi akcionářů. Z psychoanalytického hlediska není současná stávka ničím jiným než sebepoškozováním. Stejně jako u pacienta, který ztratil veškerou chuť do života a řeže do svého vlastního těla. Stejně se chovala i nezaměstnaná vzdělaná mládež na francouzských předměstích, když ničila své vlastní čtvrti. Zítra se vše vrátí do normálu, až na to, že se pacient stane ještě víc pacientem.

Úsporností proti neoliberalismu

Klíčovou otázkou je, jak se s tímto anonymním systémem vypořádáme? Existuje kouzelné slovo „austerity“, jehož význam může být vyložen velmi odlišně. Používat „austerity“ ve smyslu zachránit ekonomiku, tedy udržet neoliberalismus naživu, by bylo projevem hlouposti a neetického uvažování. Použít „úspornost“ ke změně systému na druhé straně vyžaduje odvahu a porozumění. Nejprve se na tento návrh podívejme z ekonomického hlediska, na makrosociální úrovni. Mnoho odborníků se shoduje v nezbytných opatřeních, která by měla být přijata: Spořitelny by měly být zcela odděleny od investičních bank. Daň z příjmu by měla být tak nízká, jak je to jen možné, daň z investic a spekulací by měla být naopak co nejvyšší. Je nutné snížit příjmové nerovnosti a ujistit se, že korporace fungují transparentně. Ze své perspektivy a zkušenosti bych rád dodal následující: Učiňme ze vzdělávání znovu „Bildung“, zaměřme jej cíleně znovu na etiku, předávejme jej prostřednictvím učitelů, kteří mají autoritu, a zapomeňme na démona konkurence tak rychle, jak je to jen možné. Učiňme zdravotnictví nezávislým na světě zisku. Obnovme veřejný prostor a investujme všechno do podpory skutečných sociálních sítí.

Toto rozhodnutí musí být provedeno na politické úrovni, a pokud možno v celoevropském měřítku. Výše zmínění odborníci také hovoří o prohnilém politickém systému, který je neschopný činit rozhodnutí a hledá spásu jinde. Žádné „jinde“ neexistuje. Tohle je to, s čím musíme pracovat. Současné šedé myši potřebují naléhavě vyměnit politickými stranami z celého barevného spektra, z nichž každá usiluje o prosazení své konkrétní ideologie v demokratické soutěži s jinými ideologiemi. Akciový trh nemá co dělat v politice a ekonomika musí být a vždy zůstane podřízena společnosti, a ne naopak. Úsporná opatření jsou nezbytná, to je jasné. Na Západě si žijeme vysoko nad poměry, ale z úsporných opatření musí mít prospěch společenství, nikoli ekonomika.

Maniodepresivní trh

Nyní si pojďme promluvit o individuální úrovni. Výše uvedená řešení se zdají být proveditelná, protože odrážejí vnitřní přesvědčení: druhý je na vině, já jsem jen oběť. Čili: druhý (imigrant, nezaměstnaný, chamtivý bankéř, nemilosrdný manažer) se musí změnit, pak bude všechno zase lepší. Bohužel tento luxus jasného nepřítele dnes nemáme (bez ohledu na to, že určitá politická strana si může nějakého najít a bude mít zaručený úspěch). Ve chvíli, kdy nám chybí nepřítel, budeme kolem sebe divoce mlátit a nakonec se pouze v depresi schoulíme někde do koutka. Toto chování odráží stav akciového trhu, který buď stoupá, jako kdyby trpěl ADHD, hyperaktivitou s poruchou pozornosti, nebo se hroutí v depresi. Bipolární porucha – čili maniodepresivní psychóza – se k neoliberalismu dokonale hodí. V obou případech jsme přesvědčeni, že příčinou je něco mimo nás, že existuje kouzelná pilulka nebo možná nový „Führer“, který nás vyléčí a zachrání od zlého, aniž by hýbl prstem. Nejen že se to nestane, ale dělali bychom tak totéž, z čeho obviňujeme naše politiky.

Všichni jsme se stali neoliberály. Nepřítel dlí v našem myšlení a chování – a právě tam musíme učinit potřebné kroky ke změně. Důležitým prvním krokem je opustit cynismus, jímž moje generace v současnosti trpí. Je to cynismus, s nímž snadno přistoupíme na neoliberální konstrukci jako výlučnou pravdu. Jistě, sobectví, soutěživost, agresivita, to všechno jsou lidské vlastnosti. Banalita zla je realitou. Ale altruismus, vůle spolupracovat, solidarita – banalita dobra – jsou lidské vlastnosti úplně stejnou měrou. Je to naše prostředí, co určuje, jaké znaky převládnou, a jsme to my, kdo rozhoduje, jak bude naše prostředí vypadat.

Existuje dostatečné množství důkazů, že se cítíme lépe, když pro druhé něco znamenáme a dostává se nám uznání a ocenění za to, co děláme. Takové pocity štěstí jsou v příkrém rozporu s typickou náladou dneška, depresivní hedoné, depresivním potěšením (pojem „depressive pleasure“ pochází od teoretika kultury Marka Fishera). Člověk trpící depresí bývá deprimován svou bezmocností: není nic, co můžu udělat, nic nepomáhá, je to chyba mých genů, mého nešťastného dětství. Do jisté míry to bývá pravda, ale zároveň takové přesvědčení zabraňuje změně. Pacient s depresí se může ze svého stavu dostat pouze tehdy, když má moc se rozhodovat a nese na bedrech určitou míru odpovědnosti. Totéž lze aplikovat na deprimované konzumenty, jimiž jsme se v poslední době všichni stali. Namísto konzumentů se musíme stát opět občany. Pokud chceme, aby politika sloužila veřejnému zájmu, pak musíme prosazovat veřejný zájem namísto našich osobních preferencí. A to také vyžaduje přísné odříkání, které by mělo být doprovázeno vývojem nového typu etiky, protože návrat k minulému je nejen nemožný, ale také nežádoucí.

Jak vést dobrý život

Na závěr bych chtěl zdůraznit právě tuto myšlenku, inspirovanou posledními přednáškami Michela Foucaulta. Etika založená na klíčovém konceptu péče o sebe může být tím nejlepším doplňkem současné individualizace. Ve světle výše řečeného musí toto prohlášení znít velmi podivně. Nejsou snad individualizace a vyhrocená starost o sebe přesně těmi koncepty, jejichž vinou jsme se do aktuál­ní situace dostali? Tento typ reakce dokládá, na jaké úrovni nás neoliberalismus přesvědčil, že péče o sebe zastupuje pouze soukromý zájem, a proto musí být automaticky ve sporu se soukromými zájmy druhých. Takové pojetí je skutečně přesným opakem pravého významu péče o sebe, protože opomíjí dvě ústřední otázky: Co pro mne znamená „dobrý život“? A jak mohu tento „dobrý život“ vytvořit ve vztahu k druhým? Na tyto otázky existuje spousta různých odpovědí, nicméně každý etický systém bude obsahovat jeden ústřední prvek: dobrý život a jeho utváření ve vztahu k druhým musí být založeny na sebeovládání.

To je ovšem v naprostém protikladu k současnému oslavování neomezené spotřeby a závazku růstu. Péče o sebe nevyhnutelně vede k umírněnosti a odvaze osvobodit se z otročení vlastnímu tělu nebo otročení druhému a také od soudobého požadavku depresivního požitku. Na této úrovni „odříkání“ znamená usilovat o dobrý život. Taková péče o sebe vede k informovanému občanství a je provázaná s péčí o ostatní. To zase zajišťuje pocit smysluplnosti, který může být sdílen s ostatními, což může směřovat k nějakému druhu pozapomenutého kolektivního odporu. Kolektivní hnutí občanské neposlušnosti zaměřené proti neetickým pravidlům se ukáže být mnohem účinnější než generální stávka, která může současný systém pouze posílit.

Autor je psychoanalytik a klinický psycholog.

Z anglické verze textu Austerity – in support of neoliberalism or to fight against it, publikovaného 1. 2. 2012 zpravodajským portálem DeWereldMorgen.be, přeložila Marta Martinová. Redakčně kráceno.