Umění boje bez boje

Ve slavné scéně z filmu Drak přichází (Enter the Dragon, 1973) se agresivní mistr bojového umění, který šikanoval posádku a osazenstvo lodi, na níž skupina provozovatelů kung­fu cestuje na klání, ptá pana Liho (­Bruce Lee): „Jaký je tvůj styl?“ Je přitom jasné, že chce rozpoutat bitku. Li odpoví: „Můj styl? Dalo by se mu říkat umění boje bez boje.“ Tato neobvyklá a nečekaná odpověď překvapí jeho vyzyvatele, který se dožaduje, aby mu Li něco z tohoto umění předvedl. Li se nedokáže vyhnout konfrontaci, a tak demonstruje naprosto banální a pragmatickou ukázku „boje bez boje“. Prohlásí, že když doveslují na nedaleký ostrov, budou mít víc místa na zápas, a tím přesvědčí svého protivníka, aby nastoupil do malého člunu uprostřed nebezpečně zvlněného moře. Následně člun odváže, předá provaz posádce, kterou jeho protivník předtím šikanoval, a nechá ji, ať potrápí nyní bezmocného surovce. Li tak ukazuje, co „boj bez boje“ znamená v tom nejdoslovnějším smyslu.

Přes tuto banální demonstraci každý divák ví, že fráze „umění boje bez boje“ ve skutečnosti postihuje něco obecnějšího, něco enigmatického, „hlubokého“ a pronikavého. S velkým očekáváním tušíme, že za tímto tajuplným orientálním uměním je víc než pár laciných triků. Víme to, protože ve filmu Drak přichází je určitá mystika Liho shao­linského umění všudypřítomná. Už první scéna, která představuje Liho a jeho techniku, naznačuje, že bojová umění jsou něco víc než jen pouhý zápasnický styl. Úvodní scéna zachycuje pasáž zápasu v shaolinském chrámu, která je jakýmsi rituálem zasvěcení. Po ní následuje rozmluva Liho a jeho mistra, jež má podobu série otázek a odpovědí evokujících zenové kóany. Mistr začíná dialog slovy: „Vidím, že tvé nadání už vystoupalo nad rámec pouhé tělesné zdatnosti. Tvé schopnosti jsou nyní na úrovni spirituálního vhledu.“ Mysticismus této pasáže je okamžitě stvrzen další scénou, kde Li vyučuje mladého mnicha Laua a vysvětluje mu, že řádně provedený kop (či jakákoli jiná akce v rámci souboje) „je jako prst ukazující směrem k měsíci“.

V odkazech na jakési tajuplné hlubiny bojových umění je Drak přichází typickým příkladem nejpopulárnějšího diskursu o těchto technikách. Mýty a zkazky obestírající bojová umění často zdůrazňují, že na těchto zápasnických technikách je skutečně něco víc než jen pouhé bojování. Ale co je to „něco víc“? Nebo možná ještě lépe: vzhledem k tomu, že praktikování bojových umění často spočívá pouze v nekonečném trénování, aniž by kdy došlo k nějakému skutečnému boji, co je na bojových uměních navíc ve srovnání s pouhým „bojem bez boje“? Ale možná, že trochu přeskakujeme. Jestliže totiž bojová umění mohou stejně snadno být něčím víc i míň než bojováním, případně něčím úplně mimo samotný boj, pak se určitě nabízí otázka, co tedy vlastně bojová umění jsou?

Bojová umění a politika

Neexistuje žádná jednoduchá a jednoznačná odpověď ani na otázku, co vlastně lidé „dělají“, když se říká, že „dělají“ bojová umění, natožpak „co je“, když se říká, že bojová umění „jsou“. Greg Downey uvádí některé důsledky tohoto tvrzení ve své studii capo­eiry, brazilského fenoménu, který stojí někde na nejasném pomezí bojového stylu, tance, rituálu, sportu, subkultury, kvazináboženství a bezúčelné hry. Capoeira byla bojové umění vyvinuté otroky v Brazílii, které, podobně jako umění vytvořené kolonizovaným obyvatelstvem na Filipínách a jinde, bylo od počátku maskováno jako tanec a předávalo se coby neškodný rituál. Tyto karnevalové prvky se pak zákonitě včleňovaly do samotného výcviku těchto stylů, který měl ovšem cvičence, pocházející nejprve z vrstvy otroků a následně brazilské chudiny, připravit na reálný boj. Místní autority vnímaly capoeiru jako hrozbu (podobně jako karate na Okinawě, ale i mnoho dalších bojových umění vzešlých ze společenského dna po celém světě, nevyjímaje Evropu a Velkou Británii) a styl byl oficiálně ilegální až do dvacátých let minulého století, kdy vliv různých militantních a nacionalistických diskur­sů vedl k jeho zapojení do vojenských, policejních a vzdělávacích systémů.

Přestože Downey nepoužívá takovýto slovník, jeho studie o komplexním a nejednoznačném ontologickém statusu capoeiry a její přítomnosti v kontextech, které jsou vždy politicky motivované, ukazuje nepředvídatelnost tohoto fenoménu. S čím zde máme tu čest? Jaká aktivita se tu vyvíjí a s jakými záměry? Downey přesvědčivě ukazuje, že capoeira nezapadá do žádné z dominantních kategorií pro klasifikace fyzických aktivit a že vzhledem k této specifičnosti (nebo odchylnosti či výstřednosti) běžné „snahy státu (a dalších národních institucí) přisvojit si, kontrolovat a ustanovit [je] jakožto sporty opakovaně selhaly“. Zároveň ale chce kritizovat tendence akademiků vyvozovat z těchto zjevně politických souvislostí (nejprve šlo o aktivitu otroků, následně ilegální činnost chudého obyvatelstva a nakonec o subjekt politicky motivovaných snah o její přijetí a zapojení do institucionálních struktur) závěr, že na těchto aktivitách nutně musí být cosi fundamentálně politického. Proti těmto pokusům namítá: „Tyto projekty selhaly nikoli kvůli politicky motivovanému odporu provozovatelů capoeiry, ale v důsledku jejich narůstající nudy, nespokojenosti a nezájmu o sportovní aktivity.“ „Případ capoeiry tedy,“ píše, „může poukazovat k mnohem rozšířenější pasti makrosociálních interpretací historických událostí coby politických procesů.“

V tomto pojetí tedy bojová umění jsou i nejsou politická. Jsou politická do té míry, v níž se nacházejí uvnitř nezrušitelně politických kontextů (ostatně který kontext není v nějakém smyslu politický?), a mohou se stávat součástmi různých diskursů, ideo­logií, byrokratických struktur či vlivů. Na druhé straně ovšem nejsou politická, pokud politickým myslíme nějaký vědomý politický záměr nebo třeba jen určitý zřetelný politický podnět. Downeyho kritika implicitní „karteziánské“ koncepce politiky, kterou můžeme spatřovat v mnoha akademických pracích, je sympatická (byť z jeho strany do značné míry mimoděčná). Stejně jako jeho přístup, který zdůrazňuje, že je­li něco problematického či obtížně kontrolovatelného, není to proto ještě nutně politicky podvratné. Tento závěr nicméně stále ještě není plně uspokojivý.

Styl zadržující pěsti

Co bychom mohli označit za „kořeny“ rozšíření bojových umění na současném Západě? A v jakém ohledu by se tento „základ“ mohl vztahovat k politickému povědomí? A na co všechno by se z toho dalo usuzovat?

Pro začátek připomeňme, že mýty vyživují skutečnost, a nejsou tedy jednoduše nepravdivé či imaginární. Je ovšem třeba položit si i opačnou otázku – jaké skutečnosti by mohly vyživovat mýtus. Začněme zjevením ­Bruce Leeho v kinematografii, které nepochybně rozpoutalo vlnu, jež později sytila fantazii, sny i praxi bezpočtu lidí po celém světě. Tento filmový mezník je obecně uznáván a opakovaně připomínán coby „opravdová mytická událost“. Ale jakým způsobem se tento základ vztahuje ke svým základům – jaké jsou historické a kulturní podmínky možnosti tohoto mytického zjevení?

Starší žák Bruce Leeho, filipínský provozovatel eskrimy Dan Inosanto, podává toto svědectví o formování, vzniku a pokřtění „jeet kune do“, bojového umění vytvořeného Brucem Leem: „Všechno začalo zkraje roku 1968, když jsme s Brucem jeli v autě. Mluvili jsme o šermu. Západním šermu. Bruce řekl, že nejefektivnější způsob reakce v šermu je jednoduchý protiútok. Ten nezahrnuje nejprve kryt a poté protiútok, ale obě fáze spojuje do jednoho kroku. Když protivník zaútočí, vy přerušíte jeho pohyb vlastním bodnutím nebo zásahem. Podstata daného úkonu spočívá v tom, že protivníka zasáhnete uprostřed jeho útoku, a tudíž jde o nejlepší a nejekonomičtější ze všech reakcí. Pak Bruce řekl: ‚Měli bychom náš způsob boje pojmenovat styl pěsti v jednoduchém protiútoku nebo styl přerušující pěsti.‘ Zeptal jsem se ho, jak se to řekne čínsky. Odpověděl, že jeet kune do. Jeet kune do znamená styl zadržující pěsti nebo styl přerušující pěsti. Takže místo aby se v něm nejprve blokovalo a poté útočilo, je jeho základním principem úplně vynechat blokování, přerušit protivníkův úder a zasáhnout jej. Do roku 1967 se naše metoda jmenovala jun fan gung fu a šlo o upravenou verzi několika technik od severní kudlanky nábožné, jižní kudlanky nábožné, choy li futu, orlího spáru, západního boxu, hung garu, thajského boxu, wrestlingu, džúdó, džú džucu a několika severních bojových stylů. Jádrem, kolem nějž byly ostatní techniky soustředěny, byl ale zjevně wing chun. (…) V pozdějších letech začal litovat, že vůbec kdy přišel s termínem jeet kune do, protože i on byl podle něj omezující. Bruce tvrdil, že jakmile zcela porozumíte principům souboje, zjistíte, že neexistuje nic jako jednotný styl.“

Z této pozoruhodně bohaté pasáže je možné vytěžit mnohem více, než na co zde máme prostor. Ale co se týká zkoumání úlohy mýtu nebo fantazie v diskursu bojových umění, je na Inosantově popisu vzniku jeet kune do nejpříznačnější absence, ba dokonce striktní vynechání klastické (orientální či pseudo­orientální) mytologie spojené s bojovými uměními. Je to totéž co absence mýtu samotného? Inosantovu zprávu (stejně jako mnoho podobných výroků samotného Leeho) lze chápat jako text zaměřený na jedné straně na efektivnost a ekonomii a na druhé straně na multikulturně otevřenou interdisciplinárnost. Jinými slovy: Inosanto a Lee nahrazují mytologii „starobylosti“ motivy efektivnosti a ekonomičnosti a na svou dobu rozhodně radikální a kontroverzní obhajobou interdisciplinárnosti a hybridity. Inosanto nás informuje, že jeet kune do bylo navrženo, pokřtěno a zavedeno v Kalifornii, jeho čínský název byl inspirován západním uměním šermu a celý styl vznikl na základě interdisciplinárního přístupu ke všemožným bojovým technikám, které byly po ruce, přičemž hlavním kritériem výběru byl ohled na efektivnost. Z tohoto pohledu může být tato zpráva velmi výmluvná.

Politicky korektní kulturní studia

Abychom prozkoumali tento problém a dotkli se určitých obecnějších otázek, které s ním souvisejí, zvažme ještě důkladněji kulturní vazby a důsledky reálné i fiktivní „události“ jménem Bruce Lee. Jedna z Leeho biografií se vyjadřuje obzvlášť přesně: Bruce Thomas zahajuje svou knihu Bruce Lee: Fighting Spirit (Bruce Lee: Zápasnický duch, 1994) výzvou k úvaze nad významem zdánlivě banálního faktu, že na základě vlivu Bruce Leeho se mohl Angličan začít učit čínské bojové umění od Velšana.

Toto jinak poměrně banální zjištění, že Bruce Lee díky hollywoodské kinematografii zpopularizoval bojové umění, zejména wing chun, po celém světě, není nevýznamné. Lee dokonce, jak jeho životopisec naznačuje, mohl v tomto a dalších ohledech přemostit kultury a způsobit revoluci v bojových uměních. Zároveň přitom doslova vyučoval dravou filosofii individualismu, stal se filmovou ikonou a nově ustanovil obraz asijského muže na Západě.

Takovéto ustanovení nového vnímání Asia­tů na Západě samozřejmě může být eticky a politicky pozitivní do té míry, do jaké jsou zviklány určité reprezentační meze a konvence, což může zahrnovat oslabení důrazu na bílou rasu, decentralizaci eurocentrismu, multiplikaci multikulturalismu a podobně. Ale jde o střet kultur, nebo o most mezi nimi? Jinak řečeno: Dochází k nějakému setkání či prolnutí kultur, 1) když v Hollywoodu vznikne film s bojovými uměními nebo 2) když západní bílý muž sleduje kung­fu film nebo na základě toho praktikuje východní bojové umění? Odpovíme­li „ano“ (jako Leeho životopisec), pak zároveň odsouhlasíme i implicitní tvrzení kulturních studií, podle nějž veškerá kultura (od tělesné aktivity po filmovou fantazii) je vposledku politická. A můžeme dodat, že v tom případě bychom se tohoto tvrzení měli držet, kdykoli nás rozhořčí nějaká rasis­­­tická, sexistická nebo jinak nespravedlivá a neadekvátní reprezentace v televizi. Protože pokud bychom si nemysleli, že takové věci jako filmové či mediální reprezentace mají nějaký „reálný“ dopad, pak bychom se neměli proč rozčilovat.

Jak by ale vypadala záporná odpověď? Taková, která by popírala, že by s „příchodem draka“ nastala nějaká skutečná kulturní či politická proměna (snad s výjimkou fetišistické komodifikace onoho zmíněného „draka“)? Z jakých pozic je možné odpovědět „ne“? Jedno z takových stanovisek zastává Slavoj Žižek. Pro Žižeka je nepochybné, že zdánlivě radikální etické a politické názory směrů, kterým říká dekonstruktivismus, postmodernismus, multikulturalismus nebo „politicky korektní“ kulturní studia, jsou zcela ideologické, konkrétně sloužící nevyčerpatelným komodifikačním procesům kapitalismu. Jakékoli „vyzdvihování“ podobných „multi­kulturních setkání“ je pro Žižeka naprosto scestné. Právě z tohoto důvodu neuznává to, čemu říká „politicky korektní kulturní studia“, a namísto toho vyznává silně marxistickou perspektivu. Celý antiesencialismus a multikulturalismus v souladu s tím považuje za pouhé příznaky, symptomy a znaky úspěchu kapitalistické neoliberální ideologie. Domněle radikální vhledy kulturních studií jsou podle něj jen první linií neoliberalistického „common sense“, a tím pádem jsou nevyhnutelně falešné.

Z této pozice se celý multikulturní hybrid, celé přemostění východní a západní identity prezentované v obrazu velšských mistrů wing chun i celá vlna asijskoamerických pseudo­shaolinských filmových hvězd přinášejících mnoho inspirativních imaginárních i reálných setkání a prolínání napříč zeměkoulí, jeví jako pouhé klamné dekonstruktivní simulakrum globálního kapitalismu. Pro Žižeka dokonce platí, že stejně jako byl pro „průmyslovou fázi“ kapitalismu nutnou ideologií protestantismus (život je pes a pak umřeš, ale pokud jsi byl hodný a pracovitý, přijdeš do nebe), tak je západní přijetí taoismu a buddhismu nutnou ideologií postmoderního „pozdního“ kapitalismu (nesmíš lpět na věcech – jdi s restrukturalizujícím proudem). Je to proto, že věrouky, kterým Žižek říká „západní buddhismus“ nebo „západní taoismus“, podle něj perfektně zapadají do fetišistického rázu naší rádoby „postideologické“ éry.

Styly a instituce

„Pravou podstatou“ podvratné revolty proti establishmentu v šedesátých letech bylo podle Žižeka zrození nového establishmentu, ve kterém je podvratnost součástí hry. Základním principem v pozadí této trvalé proměnlivosti je údajně jednotná entita jménem kapitalismus. Na základě toho pak Žižek odmítá nejen politickou náklonnost ke kultuře a institucím, ale i náklonnost k politice a akademické teorii vůbec. Jaká je alternativa k těmto odmítnutím? Nyní je vhodné, a dokonce prozíravé obrátit se od Žižeka k jednomu z obzvlášť pozoruhodných výroků Bruce Leeho. Ke stavu bojových umění v době jeho života Lee prohlásil: „Každý člověk náleží ke stylu, který tvrdí, že dokáže reálně odstranit všechny ostatní styly. Z těchto stylů,“ pokračuje „se stávají instituce, které vysvětlují ‚pravou cestu‘, a přitom osamostatňují a vybrušují harmonii stálosti a mírnosti a v určité fázi do svých technik začleňují prvky, které mají jen rytmickou a formální funkci.“

Podle Leeho tedy vypadá celý problém takto: místo toho, aby se jednotlivé techniky soustředily na boj jako takový, vytvářejí rej ozdobných prvků, který rozrušuje a omezuje zápasníky a odvádí je od samotné praxe souboje, která je jednoduchá a přímočará. Namísto toho, aby šly přímo k jádru věci, se z okrasných prvků a vykonstruovaných technik stávají ritualizované praktiky, které simulují skutečné zápasení. Takže jejich provozovatelé, místo aby „byli“ v boji, „dělají“ něco, co je „o“ boji. Tento postřeh můžeme jistě zobecnit. Nicméně omylem Bruce Leeho bylo věřit, že on sám zkonstruoval něco, co úspěšně, přímo a nezprostředkovaně směřuje „k jádru věci“. Tím Lee (stejně jako Žižek) propadl chybnému dojmu, že jeho vlastní konstrukce jsou „objektivní“, nezávislé na „institucích“, nezávislé na přesvědčeních, na teorii, mýtech a fikci – jsou prostě „pravdivé“. Ale před vlivem institucí či kultury se nelze schovat. Vše je institucionalizováno. A všechny instituce jsou konsekventní. Viděli jsme, že Bruce Lee byl už svým původem postmoderní, interdisciplinární, multikulturní a – přes žižekovské odmítnutí podobných principů – také konsekventní institucí.

„Událost“ jménem Bruce Lee zjevně nebyla prostá. Možná nebyla ani „hluboká“ nebo „enigmatická“ v žádném romantickém smyslu, nicméně nepochybně byla mnohoznačná a komplexní, zároveň mytická a reálná, teoretická i praktická, stejnou měrou imaginativní a institucionální. Tedy ať už se bavíme o bojových uměních nebo o obecnější otázce kultury samotné, je zjevné, že každý přístup musí být vždy doprovázen vědomím, že „instituce (…) není jen pár zdí nebo nějaké vnější struktury, jež obklopují, chrání a zajišťují svobodu naší práce, ale vždycky už je také strukturou naší interpretace“.

Takže otázka vždycky bude znít: jaký je váš styl?

Autor vyučuje na univerzitě v Cardiffu.

Z anglického originálu Enter The Žižekian: Bruce Lee, Martial Arts, and the Problem of Knowledge, publikovaného na cardiff.academia.edu/PaulBowman, přeložil Antonín Tesař. Redakčně kráceno. Uveřejněno s laskavým svolením autora.