minirecenze

Michal Šanda

Autorské poznámky k divadelní grotesce Sráči

Petr Štengl 2015, 83 s.

Kniha Michala Šandy se dá označit jako krátká divadelní aktovka z prostředí železnice, přičemž ony „autorské poznámky“ v titulu odkazují k jisté fragmentárnosti či mezerám v ději, které v druhé polovině textu potlačují dialogy a eskalují hru k efektnímu závěru. V okamžiku, kdy postavy, nervózně čekající na vlaky do nejrůznějších směrů, bezmyšlenkovitě nastoupí do dobytčáku bez oken, je jasné, že se bude nejen čerpat z výbavy absurdního dramatu, ale také odkazovat k tomu nejhoršímu z historie 20. století. Aktualizace je postavena na poměrně jednoduché a nikterak originální tezi, která je explicitně formulována v intermezzu mezi dialogy: „Kdybychom byli přinuceni jet transportem do Osvětimi dneska, nebyl by koncentrační tábor potřeba. Už cestou bychom se totiž pozabíjeli navzájem. Z desítek lidí, které by na nádraží nahnali pohůnci do vagonu, by naživu do Osvětimi dorazila jediná osoba.“ Společenská kritika je zde realizována klasickým způsobem: pestrý vzorek různých karikovaných typů (od intelektuála přes buranskou rodinku jedoucí na dovolenou až po autistického fejsbukera se sluchátky na uších) je konfrontován v uzavřeném prostoru. Šanda se tak snaží odhalovat diagnózu dneška, ale vzhledem ke skicovitosti materiálu nelze čekat žádná hlubší prohlédnutí. Z celé hry si spíše zapamatujeme dvě výrazné, pro autora typické postavy: nasraného intelektuála Mgr. Durase a pábitele Sováka, jehož historky tvoří asi nejosobitější textový materiál hry. Rychlé oddechové čtení, které by na jevišti pravděpodobně nefungovalo.

Jan Gebrt

S. T. Joshi (ed.)

Černá křídla Cthulhu 2

Laser Books 2015, 328 s.

Editorem druhého svazku lovecraftovských povídek byl tak jako v předchozím případě S. T. Joshi, přední odborník na dílo H. P. Lovecrafta. V úvodu knihy píše, že „doby, kdy August Derleth nebo Brian Lumley mohli vymyslet nové božstvo nebo ,zapovězenou‘ knihu, a tedy o sobě prohlásit, že píší v ,Lovecraftově tradici‘, už dávno skončily“. Joshi si naopak přeje, aby nová fikce vycházela spíš z koncepce „kosmické hrůzy“ než z pantheonu autorových prastarých božstev. Lovecraft je v Joshiho podání „mimořádně seriózní spisovatel“, který „palčivě vykresluje pomíjivost a křehkost lidstva v bezmezném kosmu, postrádajícím řídící úmysl nebo směr“. Ve sbírce proto najdeme i několik povídek, které na něho přímo nenavazují, ale odpovídají Joshiho interpretaci kosmického hororu. Joshi má určitě pravdu, že jde o jeden z možných směrů, kudy se může odkaz lovecraftovské fikce ubírat. Problém antologie je však v tom, že prakticky žádná z povídek tuto inspiraci nedokáže dotáhnout dál než k rutinním variacím na fantaskní prózy, v nichž se úvodní civilní situace pomalu kontaminuje makabrózními a nadpřirozenými náznaky. Nejpozoruhodnější jsou tak nakonec paradoxně povídky, jež k Lovecraftovi odkazují explicitně, například Usouvztažněná bezobsažnost Ricka Dakana, která se dotýká autorova pověstného rasismu. Celkově ale sbírka nabízí jen sled nedotažených nápadů a konvenční žánrový styl, z něhož tentokrát žádná z povídek nijak výrazně neční.

Antonín Tesař

Jiří Belis, Natalie Belisová, Petra Červinková

Krajina kovaných křížů

Národní muzeum 2015, 280 s.

„Obraz Nejsvětější Trojice zvaný Thumens Bild na lípě vedle domu čp. 151, zavěšen jedním ze tří synů majitele usedlosti (opilců), který ‚šel do sebe‘.“ I takové mohly být ještě na počátku 19. století důvody ke zřízení drobných sakrálních zastavení na severu Čech, jak se dozvídáme z knihy Krajina kovaných křížů. Petra Červinková se v první části publikace věnuje teoretickému zkoumání kovaných křížů a jejich ikonografii. Natalie Belisová pak dokázala zpracovat a interpretovat ohromné množství německy a latinsky psaných archivních pramenů ze 17.–20. století. V nich se totiž nacházejí zmínky o důvodech zřizování drobných sakrálních památek, jejich finanční náročnosti, osobách tvůrců či přístupu k jejich obnovování v historii. Jiří Belis se zaměřil na detaily konstrukce křížů a jejich obnovu v současnosti. Studii navíc doplňuje podrobný soupis kovaných křížů na Děčínsku. Kniha jako celek pak představuje nevšední pohled na svébytnou skupinu sakrálních památek, objevujících se převážně na území dnešního Šluknovska. Jedná se o lokalitu, která byla až do roku 1945 proslulá rozličnými projevy lidové zbožnosti. Po vysídlení původních německých obyvatel se však ze Šluknovska stal jeden z nejzanedbanějších a nejateističtějších krajů Čech. Publikace je v mnohém objevná a rozhodně bude k užitku – například coby průvodce – nejen lokálním badatelům. Snese totiž srovnání například i s oceňovanou knihou Kamenné kříže Čech, Moravy a Slezska.

Petr Karlíček

Jaroslav Čechura

Sex v době temna

Rybka Publishers 2015, 654 s.

Přiznejte se, kdo jste se kdysi v pubertálním rozmaru při louskání k neučtení nudného a o to víc povinného Jiráska snažili zabavit ponoukáním Helenky a Jiříka, aby nechali mnohastránkového láskyplného vzdychání a raději se do toho pořádně opřeli. Historik Jaroslav Čechura splnil publikací Sex v době temna sny všem, kdo chtěli pod sukně pobělohorské doby nahlédnout poněkud důkladněji. Současník má za to, že v historii českých zemí se za smilnění mimo manželské požehnání div nepopravovalo, prameny však dokládají, že přes tresty finanční či vyplácené karabáčem zdaleka nešlo o činnost zřídkavou. Ačkoli je Čechurovo dílo, geograficky zaměřené na jihočeské panství Schwarzenbergů, rozsahem i záběrem skutečně masivní, usiluje autor o popularizační tón. Vzhledem k přitažlivosti „suchých“ dat by to snad ani nebylo třeba. Mnohá upřímná doznání („nepřinutil mě k tomu, stalo se to z mé dobré vůle: nebo nejprve jsme se ve spilce dali do objímání, po objímání přišlo k šmatání, po šmatání k skutku na schodech u dveří“) je vyloženě radost číst, jakkoli valná část publikace ukazuje i o dost pochmurnější obraz dějin – incesty, znásilnění, potraty, obecně nerovné postavení žen, jimž se na rozdíl od mužů­-násilníků při výsleších tyká, o vztahu mezi poddanými a „pány“ či sedláky nemluvě… Archivářské řemeslo nemá v očích laiků zrovna dobrou pověst, Čechurova publikace nicméně veřejnosti poodhaluje, proč na listování zetlelými stránkami mezi zaprášenými regály tolik mladých historiků nedá dopustit.

Martin Zajíček

Zoolander No. 2

Režie Ben Stiller, USA 2016, 102 min.

Premiéra v ČR 18. 2. 2016

Patnáct let po filmu Zoolander, autorské komedii herce Benna Stillera, která se strefovala do prostředí vysokého módního businessu a celebrit, vzniklo jeho pokračování. Dva hlavní hrdinové, supermodelové Derek Zoolander a Hansel McDonald, se po letech strávených mimo civilizaci pokoušejí znovu proniknout do světa modelingu. Ten se ale proměnil k nepoznání, takže obě někdejší hvězdy v něm působí jako směšně zastaralí dinosauři. To bohužel platí i pro Stillerův film, který také jako by vylezl z hlubin roku 2001, a přitom se snaží tvářit jako aktuální hit glosující současný zábavní průmysl. Dělá to navíc na půdorysu snímku Šifra mistra Leonarda, jenž je z roku 2006, takže také není nejaktuálnější. Zoolanderovi 2 se zcela výjimečně podaří efektně zinscenovaný a nápaditý gag, ale většinou sledujeme jen pokusy o hodně vnějškovou a nepoučenou parodii současných popkulturních fenoménů, jako jsou hipsteři, transgenderová estetika nebo selfie tyče. Stejně neinspirovaně působí i množství narážek na první díl a snaha polapit do této bytostně prchavé a současné látky motivy stárnutí, rodičovství a zodpovědnosti. Když současný módní návrhář obleče Zoolandera a Hansela do obleků s nápisy OLD a LAME, až bolestně trefně tím charakterizuje pokračování ve své době vtipné a výstižné komedie. Zoolander 2 je film, ve kterém to jediné, co příliš nezestárlo, jsou (překvapivě) tváře hlavních hereckých hvězd.

Antonín Tesař

Jana Kasalová

Odjinud

Oblastní galerie Liberec, 28. 1. – 8. 5. 2016

Liberecká výstava Jany Kasalové je meditací o místu a čase. Ústřední roli zde hrají mapy a výrazným tématem je příznačně sudetská otázka. Té se autorka věnuje i proto, že se sama narodila v Turnově. V cyklu Vlčí jámy (2012) pracuje se začerňováním některých částí map a tím symbolicky naznačuje „slepé skvrny” v dějinách, vytěsňování a historickou podmíněnost i něčeho tak zdánlivě objektivního, jako jsou právě mapy. Vedle českého názvu Odjinud je uváděn i německý překlad, který je výmluvně přeškrtnut. Sama autorka pak zmiňuje skutečnost, že výstava se koná v prostoru, v němž býval bazén někdejších veřejných lázní, kam mezi válkami údajně chodili jak Němci, tak Češi a Židé. Mohlo by se zdát, že díla Kasalové jsou v tomto ohledu téměř ilustrativní, ovšem v době masivní migrace nabývá téma vysídlení ještě jiných konotací, než je odsun českých Němců po druhé světové válce. Podobně bychom mohli aktualizovat i interpretaci cyklu Cities (2014–2015), v němž z plánů měst zbyla jen jména ulic. V některých případech se ale města překrývají – na jednom obraze najdeme třeba Paříž a Šanghaj. Vzniká tak nejenom zvláštní portrét měst, působící z dálky jako ornament, ale současně dochází k symbolickému překryvu kultur, ke znejasnění měřítka, hierarchie a k jakémusi paradoxu splynutí, a možná dokonce bezproblémového soužití. Výstava nás tak vede k myšlenkám o jinakosti a o sdíleném čase a prostoru našich životů.

Tereza Jindrová

Iggy Pop

Post Pop Depression

CD, Loma Vista 2016

Deska Iggyho Popa nazvaná Post Pop Depression vznikla tajně loni na jaře. Jak název napovídá, nejde o počin plný optimismu. Hlavním zpěvákovým spolupracovníkem a zároveň producentem alba je Josh Homme, zakladatel skupiny Queens of the Stone Age a také člen Eagles of Death Metal, na jejichž koncertě došlo na podzim 2015 v pařížském klubu Bataclan k útoku islamistů. A jaká je nová deska? Jde možná o Popovu stylově nejpestřejší nahrávku, ale kvalit legendárního alba Lust for Life rozhodně nedosahuje, jakkoli se tvrdí, že právě na ně novinka navazuje. Srovnávat ji lze spíše s alby Soldier, American Caesar nebo Avenue B. Z Popovy dosavadní bohaté tvorby každopádně Post Pop Depression ční podobně jako zpěvákova zřejmě nejpodivnější nahrávka Zombie Birdhouse z roku 1982. Současná Popova produkce je stále zemitá a charakterizuje ji typický stonerrockový zahuhlaný sound s psychedelickými prvky. Některé pasáže připomínají kytarové riffy Jamese Williamsona z období pozdních Stooges, překvapením jsou naopak orientální hudební motivy nebo artrockové vyhrávky, jako například v písni German Days. Překvapivé je využití sboru či filmová orchestrální poloha ve skladbě Sunday. Deska vyjde sice až 18. března, ale autor recenze měl to štěstí, že se její kopie zmocnil jeden z jeho přátel, známý jako DJ Brada, a propašoval ji sněhem a ledem přes Krušné hory až k nám do Sudet.

Petr Karlíček

Putování za Svatým Grálem

CD, Radioservis 2015

V roce 2006 vydalo nakladatelství Triáda knihu Putování za Svatým Grálem v překladu Jiřího Pelána, který rovněž napsal obsáhlý doslov. Jde o závěrečnou část jednoho z nejvýraznějších děl staré francouzské literatury – románového cyklu o rytířích Kulatého stolu ze 13. století. Ve stejném roce načetl pro Český rozhlas vybrané části v rozsahu téměř sedmi hodin Jan Hartl. Tato patnáctidílná četba na pokračování teď vychází na CD ve formátu MP3. Jakkoliv se zářivě žlutočervený přebal s vyobrazením několika rytířů snaží naznačit, že tohle Putování má ledacos společného s populární Hrou o trůny, opak je pravda. Legenda o hledání Svatého Grálu je totiž hlavně souborem křesťanských podobenství a víc než bojové schopnosti pomůže nezlomná víra v Ježíše Krista. Nepříjemnou podmínkou výpravy za Grálem je navíc panictví. I proto se na cestu vydávají ti nejfanatičtější Kristovi bojovníci, Galád s Percevalem, a doprovází je kajícník Bohort. Osvobodí pár panen a prožijí hned několik střetů s pokušením, jejich víra ale nakonec vždy překoná lsti, jimiž je chce Škůdce, tedy ďábel, z této cesty svést. Epos měl ve své době především edukativní charakter a čtenáře vydával napospas Bohu, respektive katolické církvi. Dnes bychom ho mohli označit za křesťanskou propagandu. Těžko říct, co může dát současnému čtenáři/posluchači. V knižním vydání je text eposu hlavně odrazovým můstkem k Pelánově zevrubné artušovské studii. Ve formě audioknihy Putování za Svatým Grálem bohužel příliš nefunguje.

Jiří G. Růžička