minirecenze

Sylvia Plathová

Knížka o postelích a dvě pohádky navrch

Přeložili Petr Onufer a Vít Penkala

Argo 2015, 64 s.

Sylvia Plathová je u nás známá především jako básnířka a zástupkyně kategorie „šílených sebevražedných umělkyň“. Jak českému, tak anglofonnímu čtenáři však zůstávalo dlouho skryto, že byla také autorkou literatury pro děti. Nakladatelství Argo nám tak nyní doplňuje obraz spisovatelky i o tuto kapitolu. Autorka s cejchem cynismu a duševní lability se tentokrát představuje v hravějších barvách. Ve své básnické knížce určené dětem veršuje o všemožných typech jedinečných postelí – svačinové, kapesní, špíněvzdorné nebo s kamínky na zahřátí. Lehký tón těchto básní však narušuje místy poněkud kostrbatý překlad. Prozaické texty tak v češtině vyznívají o něco lépe. Autorčina obraznost zde nemusí tolik zápasit s rytmem a formou překladu. Pohádky Sylvie Plathové jsou kratičké a stavějí spíše na určité situaci než na velkém rozvíjení děje, což autorce ovšem nezabránilo vytvořit poetická dílka, která mohou ke čtenářům promluvit o překvapivě velkých tématech. V jejích pohádkách silně zaznívají otázky identity. Kdo ji určuje? Jsme to my sami, anebo se na tom podílí i někdo nebo něco jiného? Její příběhy říkají: nechceme nic nudně obyčejného, chceme zkoušet, dýchat krásu jedinečnosti – ať už jde o neobyčejné postele nebo dokonalý oblek – a přitom souznět s okolním světem. Na své si jistě přijdou malí i velcí čtenáři, oběma bude knížka inspirací i podnětem k zamyšlení.

Daniela Poláková

Lars Norén

Tři hry

Přeložili Zbyněk Černík a Martin Severýn

Institut umění – Divadelní ústav 2015, 217 s.

Tři hry – Válka, V skrytu a O lásce – z posledních deseti let tvorby Švéda Larse Noréna působí spíše jako scénáře k realistickým či „magicky realistickým“ filmům. Přesto se promluvy některých postav zdají kostrbaté, někdy až nevěrohodné. Jejich mluva ovšem není nijak osobitá, jen uměle banální. Ačkoli se za tímto zdánlivě realistickým jazykem odkrývají drsná dramata, čtenář se nemůže zbavit dojmu, že tyto tři hry jsou součástí větší skládačky. Má pocit, že cosi přehlédl nebo vynechal. Na konci knihy, v eseji Mikaela van Reise nazvaném Před konečností, se ostatně dočteme, že hry byly vytrženy z autorových souborů her Společnost a Terminál. Lars Norén je často přirovnávám k Augustu Strindbergovi. Jeho postavy se vynořují v různých hrách a dobách, proplouvají jeho texty v různých tělesných schránkách. Nicméně jeho dramatické opusy o několika desítkách drobných her by se spíše daly označit za jakousi severskou verzi Posledních chvil lidstva Karla Krause. Zatímco však Kraus trvá na nedělitelnosti své dramatické masy, Norén tvoří autonomní dramata, která se jakoby mimoděk stávají součástí nekonečné skládačky popírající veškerou smrtelnost. Otevřenost a fragmentárnost textů by mohla vybízet k osobitým a výrazným režijním interpretacím, kdyby ovšem už samy tyto hry často neobsahovaly autorovy scénické a značně určující režijní poznámky. Otázkou zůstává, zda se Norénovy hry právě takto stanou nesmrtelnými.

Ondřej Škrabal

Katia Hala, Olga Vlčková, Denisa Šťastná (eds.)

Ženy – divadlo – dějiny

Univerzita Pardubice 2015, 178 s.

K nízkonákladovým publikacím vydávaným regionálními univerzitami přistupuje čtenář v době akademického „kafemlejnku“ nanejvýš obezřetně. Z útlé knížečky Ženy – divadlo – dějiny je však namísto upachtěné nutnosti cítit spíš nadšení pro věc. Editorky si ukously poněkud velké sousto: chtějí zacelit mezeru po monografiích věnovaných genderovým aspektům divadelní tvorby. Donedávna se v podstatě dalo sáhnout pouze po prastaré Ženě v českém umění dramatickém z roku 1940 a několika časopiseckých studiích. V minulém roce pak přibyla publikace Blanky Jedličkové Ženy na rozcestí. Fascinace „sociologickým přístupem k divadlu“ působí sympaticky, ačkoli vyznívá místy naivně. Věty typu „V knize nenajdeme analýzy konstruktu maskulinity, což je jeden z aspektů genderu“ lze považovat minimálně za neobratné. Obsah je všehochutí. Katia Hala se zabývá dramatičkou a feministkou Hélčne Cixous, Zuzana Augustová feminismem v raném díle Elfriede Jelinek, Anna Saavedra českými feministickými kabarety po roce 1989 (její závěrečná teze implikující, že profesionalizace feministického divadla v Česku je na rozdíl od Západu zárukou umělecké kvality, je ovšem spíš vyjádřením zbožného přání). Nechybějí ani portréty českých hereček a režisérek nebo průřez českou „ženskou scénografií“. Ačkoli soubor příspěvků působí nesourodě a knize by prospělo nějaké konkrétnější, třeba jen teritoriálně vymezené zaměření, jedná se o záslužné dílko, jehož závěry budou autorky jistě prohlubovat další prací.

Marta Martinová

Sam Harris

Svobodná vůle

Přeložila Kateřina Ctiborová

Dybbuk 2015, 84 s.

Americký filosof Sam Harris patří k nejznámějším představitelům soudobé empirické a evoluční etiky. V brožurce s názvem Svobodná vůle se snaží na ploše deseti tisíc slov vysvětlit, že žádná svobodná vůle neexistuje – jde o iluzi, kterou je nemožné konzistentně formulovat. Vychází přitom z metaetické pozice důsledného naturalistického redukcionismu a jeho dikce se překvapivě podobá ortodoxním marxistům typu Karla Kautského či Georgije Plechanova. Na nejdůležitější otázku, jaké jsou eticko­-politické důsledky popření svobodné vůle, přitom odpovídá nečekaně ploše. Prý z osobní zkušenosti může říct, že ho toto poznání dělá lepším, a dává za pravdu konzervativcům: klást osobní odpovědnost na lidi je moudré tehdy, pokud je to společnosti užitečné. Kupodivu ale pomíjí roli socioekonomické determinace při vzniku „patologického“ chování. Vzít v úvahu komplexní kauzality vnějšího prostředí by totiž znamenalo kolaps autorových exorcistických snah a pád do ontologického klišé po vzoru „všechno se vším souvisí“. Lze souhlasit, že svobodná vůle je pochybný pojem, ale přesvědčivé důvody pro to nabízejí spíše postmarxističtí a poststrukturalističtí autoři, kteří zároveň vybízejí k plodným úvahám o emancipaci, autonomii, univerzalitě či identitě. Harris (a s ním soudobá reduktivně­-naturalistická filosofie) objevuje už jednou vynalezené, a to způsobem, jenž co do technického provedení zaostává. Je nerobustní a slepě sází na novopozitivistickou epistemologii.

Lukáš Likavčan

Humr

The Lobster

Režie Yorgos Lanthimos, Irsko 2015, 119 min.

Premiéra v ČR 23. 3. 2016

Představitel takzvané divné řecké vlny Yorgos Lanthimos se loni připojil k řadě autorsky laděných tvůrců, mezi něž patří třeba také Matteo Garrone či Paolo Sorrentino. Tito režiséři se rozhodli cílit přímo na mezinárodní trh tím, že své nové filmy natáčeli anglicky. Ve všech případech přišli s vysoce transnacionálními produkty, které mají šanci zasáhnout množství různých odbytišť, od elitářských auteurských festivalů po širokou filmovou distribuci. Snímky jsou zpravidla vykořeněné z konkrétních národnostních souvislostí, přitom se ale snaží udržet kontinuitu s předchozí tvorbou svých autorů a poněkud podbízivě oslovují širokou diváckou veřejnost. Pro Lanthimosova Humra platí totéž co pro Sorrentinovo Mládí – je to líbivý, rádoby radikální či myšlenkově hutný, ale ve skutečnosti snadno srozumitelný, nekonfliktní a kompromisní film. Filmař, který ve snímcích Špičák a Alpy vytvářel variace na žánr absurdního dramatu a zdůrazňoval úzký vztah jazyka a moci, ve svém novém díle vytvořil jen artovější a tlumenější verzi toho, co ve svých posledních dvou filmech ukázal Wes Anderson. Tedy formálně vytříbenou nonsensovou hříčku, která se snaží dotknout co největšího množství „velkých“ témat s vidinou, že aspoň na jedno z nich se kritici nechají uhnat. Stejně jako v případě Mládí máme co dělat s vypočítavým midcultem, jenž ovšem tentokrát necílí na diváky, kteří se v kině rádi povzneseně dojímají, ale spíš na pubertální čtenáře Franze Kafky.

Antonín Tesař

Dominik Gajarský

Carausius morosus

Galerie hl. m. Prahy – Dům U Zlatého prstenu, 26. 1. – 20. 3. 2016

Dominik Gajarský ve výstavním sále Domu U Zlatého prstenu zinscenoval prostřednictvím červeného světla dojem terária v nočním režimu. Jeho hlavní obyvatelkou je pakobylka indická – Carausius morosus. Tento drobný, klacíku podobný hmyz, jehož hlavní sebezáchovnou strategií je schopnost splynout s okolím, můžeme pozorovat na videu, jak leze po ženském těle, ale také ho hledat mezi nejrůznějšími obyčejnými předměty na sérii fotogramů. Plíživá přítomnost pakobylky mezi špejlemi nebo čistítky do uší a její kontakt s nahým tělem vyvolávají potřebu zkontrolovat, jestli vám nějaký živý exemplář právě nešplhá po nohavici nebo po zádech. Vedle Gajarského oblíbených odkazů k avantgardnímu umění (drtikolovský akt, technika fotogramu), které v katalogu působivě analyzuje teoretik Karel Císař, má výstava nepochybně i jistý společenský akcent. Pakobylku indickou, cizokrajného vegetariánského tvora samičího pohlaví se schopností rozmnožovat se bez samčího přičinění, můžeme vnímat jako ztělesnění mnoha životních alternativ a současně schopnosti vytvořit si navzdory své odlišnosti dokonalé mimikry. Gajarský ovšem do pozice zkoumaného druhu staví vlastně i nás samotné. Nejenom evokací pocitu, že to my se nacházíme v teráriu, ale také trojicí vtipů – lingvistickým, sexistickým a existenciálním, které svým způsobem relativizují naše chápání sebe samých jakožto „nejdokonalejší formy života“. Formálně precizní a zdánlivě apolitická výstava tak nabízí i velmi angažované způsoby čtení.

Tereza Jindrová

William Shakespeare

Othello, benátský mouřenín

Národní divadlo, Praha, psáno z představení 13. 2. 2016

Režisér Daniel Špinar si jméno vydobyl už svými postmoderními inscenacemi v Disku. Pro publikum konzervativního Divadla na Vinohradech bylo jeho zpracování Büchnerova Vojcka asi nestravitelné, takže se tu dlouho neohřál. Loni se nicméně stal uměleckým ředitelem činohry Národního divadla. Jeho režijní tvorba za tu dobu vyzrála. Od her nabitých popkulturními odkazy se dostal k náročnějšímu inscenování, při němž si vystačí i bez laciného pomrkávání na mladé publikum. Jeho Othello je pojat zcela moderně, ale diváky, kteří si nepotrpí na výstřední pojetí klasiky, neurazí. Inscenace je to plná politického intrikaření. Překlad Jiřího Joska dokonale funguje i ve chvílích, kdy Jago kuje své pikle při střílení z devítky na policejní terče. Za pozornost stojí scéna navržená Lucií Škandíkovou: prostor je rozdělen průhledným plexisklem na dvě části. V té vzdálenější se střílí, slaví nebo umírá. Až filmově působí oslava, která se odehrává právě za sklem. V jednu chvíli se tu herci pohybují zpomaleně, zatímco před stěnou ubíhá vše v reálném čase. Chytře je znázorněna i černá barva Othellovy kůže. Herec Karel Dobrý je jednak celý potetovaný a navíc je připsána ještě postava klauna na vozíčku v podání Jany Bouškové, která představení prokládá hloupými vtipy o „negrech“. Takhle by měly vypadat inscenace v moderním Národním divadle, na kterých se studenti neunudí k smrti a zběhlejší diváci zase objeví nové možnosti interpretace známých kusů.

Jiří G. Růžička

Selectone

Transition

MP3, CD­-R, Ressonus Records 2015

David Rambousek vydal v listopadu loňského roku v pořadí třetí album svého projektu Selectone – EP nazvané Transition. Jde o patnáctou položku v katalogu Rambouskova vydavatelství Ressonus, zaměřeného na experimentální elektroniku. Ve srovnání s předchozí nahrávkou Death Groves (2014) Selectone částečně opouští drony a jemně praskající hypnotické smyčky a namísto toho sází na přímočařejší zvuk. S předešlým titulem spojuje Transition skutečnost, že každý track je trochu jiný. Zatímco úvodní Kardiodub se noří do zvuků dubového echa, titulní Transition najíždí do údernější polohy mezi minimal technem a industrialem. Dronové plochy a praskání gramofonové jehly se v určitých momentech přece jenom vrací. Osmiminutová Detachment se zase přibližuje noiseovějším polohám, ale charakteristické je, že žádný z těchto prvků se nikdy neprojeví naplno. Selectone nechává své analogové přístroje promlouvat pozvolna a do kompozice vstupuje zdrženlivě. Udržuje tak ve svých skladbách určité napětí, které posluchače provází po celou dobu trvání nahrávky. Transition by nemělo uniknout pozornosti příznivců experimentální elektronické hudby – bezesporu ho lze zařadit mezi výrazná alba, kterých se v této oblasti v loňském roce opět urodilo požehnané množství. Ukazuje se, že jde o jednu z nejprogresivnějších scén u nás.

Ondřej Bělíček