akceleracionismus

„Jako lidstvo máme na výběr: buď globalizovaný postkapitalismus, nebo pomalý rozklad směrem k primitivismu, stálé krizi a planetárnímu ekologickému kolapsu,“ říká třiadvacátý bod Akceleracionistického manifestu, který roku 2013 publikovali Alex Williams a Nick Srnicek. Do termínu „akceleracionismus“ se vejde leccos, od snahy otevírat nové možnosti budoucího vývoje prostřednictvím moderních technologií a nastolení reálné levicové politiky až po neoreakční elitářství Nicka Landa. Každopádně jde o jeden z mála optimistických hlasů v dnešní teorii, který by mohl usměrnit poněkud bezcílné tápání současné levice – už proto, že se radikálně vyrovnává s dobou nedůvěřující revolucím. Téma se ale neomezuje jen na společnost a politiku. Akceleracionistické úkoly pro výtvarné umění definuje Mohammad Salemy ve svém manifestu Umění za chodu strojů, o hudebních přesazích a vlivu akceleracionistických východisek na současnou elektronickou hudbu píše Lumír Nykl. I když se z rozhovoru s Nickem Srnicekem dozvíme, že termín akceleracionismus nakonec opustil kvůli jeho stále větší významové vyprázdněnosti, je nepochybné, že koncept akcelerace poskytuje zásadní podněty při úvahách o budoucnosti světa. Pokud vás téma, které se hemží předponami post­-, kontra­- a neo­-, zaujme, nenechte si 18. a 19. března v pražské galerii Tranzitdisplay ujít sympozium Reinventing Horizons, na němž vystoupí i někteří z autorů tohoto zrychleného čísla.