V pestré nabídce letošního festivalu španělskojazyčných filmů La Película mě upoutal „první kubánský scifi film“ Omega 3 (2014) režiséra Eduarda Del Llano. Vlastně jediným skutečně futuristickým elementem, na kterém snímek stojí, je specifické rozdělení společnosti podle toho, kdo má jakou „stravovací ideologii“. Děj se odehrává v době dvanáctileté světové války, která zuří v budoucnosti vzdálené asi sto let od dneška. Od současnosti už se mnohé vyřešilo, společnost není definována rasovou, politickou ani náboženskou příslušností. Je ale rozdělena na základě životních stylů a konzumních vzorců. Svět je ve válce, protože z jídla se stala ideologie a všudypřítomná hláška „jezte pořádně“ je politickým aktem ústícím až v násilí. Společnost se dělí na fanatické „fruxs“ (frutariáni), „fishies“ (konzumenti ryb), oportunistické „ollies“ (konzumenti vajec a mléka), neutrální „vegs“ (vegetariáni), fašistické „macs“ (makrobiotici), kterých se všichni bojí, protože neberou zajatce, a „cars“ (masožrouti), představující společného nepřítele všech ostatních skupin. Vyznavači různého stravování se mezi sebou zabíjejí a různě si škodí. Například ollies postřikují jablečné pokrmy frutariánů masovým roztokem, aby je vyhladověli. Vegetariánští vědci zase vytvořili radioaktivní prostředí pro slepice, které chovají ollies, takže snášejí „surprize eggs“. Fishies vnikli do města makrobiotiků a nalili jim do polévky hektolitry moči.
Jak bylo řečeno, film předvídá, že budoucí konflikty, které rozdělí společnost, budou ve znamení politizace forem životního stylu a radikalizace konzumentství. Zároveň představuje společnost, v níž už zřejmě byly vyřešeny otázky plýtvání potravinami a nerovnosti přístupu k nim. Rozvíjí se také hypotéza, že široká veřejnost bude v budoucnosti militantně odmítat a různě perzekvovat konzumenty masa, stejně jako dnes například odmítá uprchlíky, bezdomovce a sociálně vyloučené. Je ostatně známo, že v současnosti výroba a konzumace masa způsobuje obrovské problémy a v zájmu zachování planety je přehodnocení stravovacích priorit stejně důležité jako závazky států snižovat emise. Právě chov dobytka je zdrojem největšího objemu emisí metanu do atmosféry. Na vyprodukování jednoho kilogramu hovězího je navíc v průměru potřeba deset kilogramů pícnin a15 455 litrů vody. Především v zemích globálního Jihu, kde se k pěstování krmiva pro zvířata zabírá půda, to společně s nedostatkem vody v době sucha představuje předzvěst katastrofy.
Podle režiséra Omegy 3 ovšem hrozí katastrofa i z druhé strany. Nárůst počtu příznivců paleo diety, syrových pokrmů, veganství nebo makrobiotiky může vyústit nejen ve spory o správnou výživu, ale i v ozbrojené konflikty. Foodies a výživoví poradci se militarizují a rodí se společnost gastrofašismu. Del Llano k tomu dodává: „Někteří lidé si myslí, že mají jedinou možnou pravdu ohledně výživy. Stravování pro ně představuje nové náboženství či novou ideologii. Dnes sice kvůli ní nikdo nikoho nezabíjí, ale v budoucnosti k tomu dojít může. Intolerance je univerzální problém, který je schován ve všem.“
Snímek je napínavý mimo jiné tím, že po celou dobu není jasné, zda jde o komedii, nebo o drama, byť komorní – film se odehrává pouze v několika málo místnostech, jež se od sebe příliš neliší. Nejpodstatnější jsou jednoznačně dialogy. Téměř všechny se pochopitelně týkají jídla a stravování a jsou pronášeny se smrtelně vážnými tvářemi. Při mučení vězněného vegetariána například zaznívá věta: „Víš, jak může být rajče škodlivé? Chceš o tom nějakou odbornou literaturu?“ Načež zajatec odpoví: „Rajče obsahuje lykopen, a ten snižuje riziko rakoviny prostaty.“
Každé období má své hrdiny. Podle Omegy 3 by to – jak název filmu napovídá – v budoucnosti mohly být nenasycené mastné kyseliny omega 3, které si tělo samo nedokáže vytvořit, ale jsou zcela zásadní pro fungování lidského organismu. Ve snímku představují až jakýsi mytický šém, který oživí tělo golema, či lépe tělo společnosti. Všichni vědí, že je důležité je přijímat, spor se však vede o to, v jaké formě. Omega 3 je tak vlastně scifi o tucích, které se dostávají do říše politična.
Je pozoruhodné, že film, jenž v mnoha ohledech předběhl západní diskurs, pochází právě z Kuby. Pro tuto zemi totiž scifi představuje i to, že by si každý mohl vybrat, co bude jíst, a že by byl dostatek potravin. Film nicméně oslovuje jak západní společnost směřující k postsupermarketové éře, tak společnost kubánskou, pro niž je nákup v supermarketu a dostatek potravin vizí budoucnosti (i tak se ale kubánská populace stravuje možná lépe než ta česká). Omega 3 zkrátka předestírá budoucnost, jejíž počátky zřejmě zažíváme už nyní. Východisko filmu je přitom až banální: důležitá je symbióza, vytváření aliancí a zajištění pestrosti stravy udržitelným způsobem.
Autor je umělec a gastronomický aktivista.