Katalog společenských fobií

Petr Václav se po evropském úspěchu Cesty ven (2014) ocitl v pozici, kterou mu většina českých filmařů může závidět. Jeho následující film Nikdy nejsme sami měl světovou premiéru na festivalu v Berlíně, a stal se tak očekávanou událostí i za českými hranicemi. Čtvrtý snímek ve Francii žijícího režiséra nicméně působí trochu partyzánským dojmem, stojí totiž výhradně na vytýkání bezpočtu neduhů současné české společnosti. Na ploše 105 minut se jich objeví tolik, že nezbývá čas na jejich dostatečné rozvedení.

Neurčitý prostor filmu obydlují hypochondr, prodavačka v obchodě se smíšeným zbožím, gaučově revoltující bachař, pasák, prostitutka a trojice chlapců. Znovu se tudíž ocitáme na okraji společnosti a ta je opět nahlížena velmi zjednodušenou optikou. Jenže zatímco u Cesty ven šlo jen o modelové reprezentování problémů, se kterými se u nás musí potýkat romská menšina, Nikdy nejsme sami předvádí vleklý sled krátkých epizod, jež mají samy o sobě velmi omezenou výpovědní hodnotu. Všechny potíže, na něž tvůrce v dané chvíli poukazuje, se ocitají mimo uchopitelný kontext, což je u docela radikálního sociálněkritického díla téměř zákonitě problém. Všechny pokusy o argument – samostatně i při promýšlení filmu jako celku – proto vyznívají naprázdno.

Znevýhodnění hrdinové

Už od dob Mariana (1995) je hlavním Václavovým tématem snaha hrdinů zařadit se do společnosti navzdory vlastnímu znevýhodnění. Tím nemusí být pouze barva kůže a sounáležitost s majoritou opovrhovaným etnikem. Zásadní bývá také touha po základním partnerském štěstí navzdory neochotě akceptovat status quo. V Nikdy nejsme sami znovu vystupují romští neherci Klaudia Dudová a Zdeněk Godla, ale rasová otázka je tentokrát položena jen implicitně. Jejich postavy stojí v jedné rovině s ostatními dospělými nešťastníky ve filmu a všichni hrdinové touží de facto po tomtéž, ať už jsou jejich východiska jakákoli. Všichni jsou také z diváckého pohledu neproniknutelní, a tím pádem selhávají veškeré naše snahy o identifikaci s nimi. Každý z nich je zároveň nositelem některého z ne­­ohraničené množiny společenských neduhů, a jejich výjimečnost se tak omezuje pouze na ilustraci různých sociálních fobií. Týká se to především militantního burana ve výtečném provedení Miroslava Hanuše. V něm mohl Václav pro český film konečně objevit postavu odrážející aktuální paranoiu ze stále otevřenějších hranic. Bohužel jej nechal absorbovat příliš mnoho vedlejších atributů, takže ty skutečně nosné se rozplývají do podoby hlásné trouby internetových diskusí pod nejběžnějšími zpravodajskými servery. Bachařova slova o morální převaze ve chvíli, kdy spáchal nejtěžší ze zločinů, ale i tak vyznívají dostatečně naléhavě.

Žádné náročné filmy

Václav se krátce před premiérou nechal slyšet, že jej neláká současná móda příliš dlouhých a divácky náročných filmů východo­­evropské provenience. Jedná se o tvrzení docela paradoxní, jelikož Nikdy nejsme sami se přes přívětivou stopáž jen stěží stane kasovním trhákem. Bylo by s podivem, kdyby na něj v zaznamenáníhodném počtu chodilo publikum schopné ocenit ty sekvence, v nichž se marasmus lidské existence dostává za hranu černého humoru. Bezpečnostní opatření zdravého nemocného slabocha v podání Karla Rodena – natažení kondomu na jazyk při kouření cigaret nebo důkladné kontroly vlastních exkrementů – proto celkovou náladu ozvláštňují spíše nevhodně, podobně jako přespříliš návodné proměny barevnosti obrazu.

Mimo nastolený temporytmus se ocitá i naopak zbytečně šokující vyvrcholení vedlejších linií, ve kterých hraje prim dětská bezelstnost. Při sledování pokusu o sebevraždu jednoho z hochů uprostřed lesa člověku vyvstává na mysl vzpomínka na prozatím vrcholné Václavovy Paralelní světy (2001), kde krajina dosahovala kýženého symbolického rozměru i bez takto samo­účelné exploatace.

Autor je filmový kritik.