Co lze vidět ve tmě

V Institutu pro studium literatury vyšla další z řady antologií Čtení o, tentokrát věnovaná Dantovi Alighierimu. Sedm předchozích svazků se přitom vždy zaměřovalo na vybraného českého autora dvacátého nebo devatenáctého století (Jaroslav Vrchlický, Jaroslav Seifert, Eliška Krásnohorská aj.) a tento trend je patrný i ve svazcích plánovaných (Richard Weiner, Tomáš G. Masaryk). Čtení o Dantovi Alighierim je tedy volbou autora i kulturního a historického prostředí výjimečné.

Náčrty ženské krásy

Editor svazku Martin Pokorný připravil a přeložil devět studií vybraných převážně z italského časopisu Giornale Dantesco, vycházejícího v letech 1893–1940, nejmladší studie antologie pak pochází z roku 1910. Prvních sedm kratších studií se zabývá Peklem, dvě závěrečné jsou delší a první z nich se věnuje Očistci, druhá Ráji. Stáří vybraných studií je trochu překvapivé, antologie však působí uceleně. Je patrné, že autoři psali ve stejné době a většina z nich i do stejného periodika. Již struktura některých názvů je souladná (Tma v Pekle, Smrt v Dantově Pekle, Modlitby v Očistci, Lidství v Ráji). Zároveň jsou všechny texty protkány rozličnými vzájemnými polemikami a diskusemi s kolegy odlišných názorů. V tomto ohledu působí antologie velmi živě, jako bychom ochutnali něco z kvasu doby.

V souladu s technickými možnostmi edice bylo záměrem editora vybrat studie zaměřené na interpretaci dílčích motivů vybraných kantik (stranou tedy zůstaly například studie filologické nebo analýzy, jež sledují verš po verši). Jedním z opakujících se témat antologie jsou motivy spojené s lidstvím a lidskou perspektivou jednání. Například ve studii Poznámky k Dantově estetice čteme úvahy nad problematikou lidského těla a jeho anatomických a estetických zobrazení. Pomineme­li, že text se snad až příliš křečovitě snaží dokázat, kterak Dante, „ač středověký, křesťanský, teologický autor – nikdy nepopřel život, jak by k tomu radil ryzí asketismus“, najdeme v práci i mnohem podnětnější myšlenky. Například poznatek, že podoby ženské krásy jsou v Dantově Božské komedii vždy jen lehce načrtnuty. To vynikne zvláště ve srovnání s pozdějšími autory, kteří počínaje Petrarkou jsou ve svém popisu ženských vnad mnohem konkrétnější. Dante své ženské postavy příliš neindividualizuje, vytváří jen jakýsi typ krásy, a umožňuje tak čtenáři vlastní konkretizaci.

Rozčílený a krutý básník

Dalším výsostně lidským tématem jsou vášně, zvláště pýcha a hněv. Studie Muka Filippa Argentiho a Dantovo potěšení si klade otázku, proč Dante v pátém kruhu pekla pociťuje při pohledu na Argentiho ležícího v bahně tolik radosti a přeje si, aby trpěl ještě více. Autor se domnívá, že pro básníkovu náhlou krutost, nesrovnatelnou s jinými pasážemi, je třeba najít zdůvodnění. Výsledkem obratného pátrání jsou meditace nad pyšnou povahou samotného básníka, kterému trest ­Filippa Argentiho nastavuje zrcadlo. Autor tak zajímavě ukazuje, jakým způsobem zde Dante přiznává a reflektuje vlastní neřest – exemplární potrestání ho proto může naplňovat díkem a radostí. Překvapivou ozvěnou této pýchy a hněvu pak může představovat téma poslední studie Lidství v Ráji.

Jiný tematický okruh antologie je spojen zvláště s různými postavami, které básník na své cestě peklem potkává. Samostatná studie je věnována obhajobě působnosti Lucifera, který zvláště ve srovnání se Satanem Johna Miltona může zdánlivě vytvářet dojem jisté statičnosti. Jiná studie se zabývá jednotlivými postavami, které básníkovi avizují nadcházející hřích a jeho potrestání, především pak jistými nejasnostmi kolem Chárona jakožto symbolu smilné touhy. Nakonec zmiňme studii týkající se básníkova průvodce a jeho dobových spojení s magií. Autor se snaží dokázat, že Dante tyto myšlenky znal a nesouhlasil s nimi. A právě proto ve dvacátém zpěvu vložil řeč proti magii do úst rozčilenému Vergiliovi.

Úvod, který nejde přeskočit

Podle editora jsou všechny studie schopny nasvítit strukturu a charakter celé Božské komedie. Nemohu se však zbavit dojmu, že taková celostní reflexe je často pouze načrtnuta a souvislejší interpretace chybí. Některé otázky, jež si autoři pokládají, navíc působí poněkud bizarně. Je to zvláště případ první studie Tma v Pekle. Ta se ptá, jak může Dante v pekle vůbec něco vidět, když tam přece panuje tma. Jako o zdánlivé kuriozitě o ní v úvodu mluví i editor, rozumnou argumentací však dochází k tomu, že v odpovědi můžeme nahlédnout něco ze struktury a způsobu výstavby celého díla: prostředí Božské komedie je šito na míru jednotlivých postav a jejich hodnocení z perspektivy božího soudu. Světlo, ve kterém postavy vidíme a ve kterém se vidí i ony samy, má tedy funkci morální. Nabízí se však otázka, zda bude onen středoškolský student, kterému je dle webových stránek nakladatelství edice určena na prvním místě, takového interpretačního kroku schopen. Snad nezůstane jen u obskurního dojmu, který scholastické komentáře v závěru Tmy v Pekle možná spíše podpoří.

Tyto úvahy nás vedou zpět k úvodnímu slovu editora, protože to kýženou celostní reflexi provádí. Pokud někdy platí, že úvodní slovo můžeme přeskočit a koncentrovat se rovnou na studie samotné, zde máme případ opačný. Je to právě úvod, který jasně a stručně zasazuje témata do širšího kontextu a nabízí klíč k hlubšímu interpretačnímu porozumění. Skrze něj se předložené texty opravdu mohou stát nástrojem k další práci s Dantovým textem, jak by si to editor přál. Důležitou součástí úvodu je také kritické zhodnocení závěrečné bibliografie, která zachycuje české překlady Dantových děl i česká dantovská bádání vůbec a snaží se vytyčit další badatelské cíle. Závěrem dodejme, že citované pasáže Božské komedie překládá Martin Pokorný sám a v „maximální přípustné míře“ se snaží držet originálního znění. Českému čtenáři se tak nabízí další, alternativní překlad vybraných veršů.

Autorka studuje komparatistiku.