„Byli jste někdy na výstavě v galerii?“ ptám se desetiletých žáků v Ostrově nad Ohří. Má jít o řečnickou, rádoby provokativní otázku, která má otevřít následný program. Zakřiknutí školáci mlčí, pomalu se zvednou asi dvě ruce. Jsem trochu překvapený. Samozřejmě: v mžiku jsem se zařadil mezi lidi, kteří „něco předpokládají“.
Opravdu předpokládám, že studenti (ať s rodiči nebo se školou) pojedou dvě a půl hodiny do hlavního města (a pak stejný čas zpátky), aby se šli podívat na výstavu? Aby zašli do Národní galerie? Nebo alespoň do Galerie umění v půl hodiny vzdálených Karlových Varech? Musím přiznat, že to skutečně předpokládám. Realita je ale jiná a měli bychom si to rychle uvědomit.
Bariéra neporozumění mezi lidmi žijícími v „centrech“ a ve zbytku republiky nemůže být výmluvnější. Jde přitom o fenomén, který není typický zdaleka jen pro nás, jak ukazuje vývoj v zahraničí. Je jasné, že pokud chceme dosáhnout změny, a to bychom chtít měli, bude potřeba vzdálenost mezi oběma „tábory“ zkrátit. Představa, že za námi (třeba jen do galerie) někdo bude jezdit a nadšeně dohánět to, o čem předpokládáme, že zná/viděl/zažil, se ukazuje jako naprosto iluzorní.
„Centra“ se svými elitními institucemi, kulturní infrastrukturou a širokou nabídkou se obyvatelům, kteří v nich nežijí, vzdalují. Úvaha o magnetické přitažlivosti centra funguje jen v některých konkrétních případech (nákupy, turistika) a umění v jakékoli podobě do hledáčku zájmu patří čím dál méně. Ověřit si to může každý.
„K čemu je mi dobrý chodit do galerie?“ pokračujeme v rozhovoru ve třídě. Ta otázka vás může zaskočit. Ani ne tak proto, že není snadné na ni rychle odpovědět, ale proto, že vám ji vůbec někdo položí. Tady už nejde o řečnickou otázku. Pokud ji nezvládnu zodpovědět, pak to nemusí dokázat ani rodiče nebo učitelé. Alibisticky mohu reagovat, že informace jsou dostupné všem. Jenže představa, že si v pozici někoho, kdo žije mimo velká města, prohlédnu výstavu alespoň pomocí záznamu na Artyčok TV nebo porozumím vývoji současného umění prostřednictvím recenze na Artalku nebo třeba díky A2, není příliš reálná.
Jedním z důsledků tohoto stavu je pak třeba i skutečnost, že jako problematická se neukazuje jen často zmiňovaná nízká návštěvnost našich galerií, ale také samotní návštěvníci. Jejich okruh se totiž nerozšiřuje a je dlouhodobě víceméně stejný.
Samozřejmě, vždy budou lidé s větším a menším zájmem o kulturu. Současná společnost se ale začíná vyvíjet jinak, než jsme byli zvyklí. Média a internet (navzdory všem původním předpokladům) společnost nespojují, ale podle všeho spíše rozdělují. Umožňují nám pohybovat se v uzavřených zájmových skupinách a zcela se uzavřít před informacemi, které zajímají druhou skupinu obyvatel. Dřívější prostupnost těchto světů v ohromné nabídce mizí. Okruh twitterových a facebookových přátel a jejich názorů (kupodivu skoro totožných s mými) vytváří izolovaný, vlastními myšlenkami a sdílenými informacemi zateplený prostor. Pocit, že podobně jako já uvažuje zbytek naší země, je prostě iluze. Prezidentovo rozdělení republiky na „kavárnu“ a „hospodu“ pak jen symbolicky pojmenovává dlouhodobě neřešený stav.
Současná situace nám už ani neumožňuje vést se studenty (nebo širokou veřejností) dříve běžný dialog. Prostě schází druhá strana. Dostali jsme se do role, kdy se už jen snažíme „vzbudit zájem“. Způsobů, jak tuto situaci změnit, je jistě více. Začal bych tím, že přestaneme „předpokládat“. Už není co.
Autor je člen Společnosti Jindřicha Chalupeckého.