Paměť útlaku a násilí na Romech na Slovensku v době druhé světové války se oživuje jen velmi pomalu a nesnadno. Zvláště v posledních měsících války přitom docházelo k masivnímu vraždění slovenských Romů.
„Jednoho letního dne spatřil Rom na zahradě místního sedláka obsypanou třešeň a rozhodl se, že si několik třešní natrhá pro sebe. Vylezl tedy na strom a pustil se do česání. Za nějakou chvíli si ho ovšem všiml domácí, rozlítil se až k nepříčetnosti a rozběhl se za Romem s holí, aby ho za tento přečin ztrestal. Jenže Rom byl mnohem rychlejší a poněkud obtloustlému sedlákovi hravě utekl. Když na něj z dálky křičel: ‚Čekej!‘, Rom mu odpověděl: ‚Čekej ty, tebe nikdo nehoní!‘“ Příběh z listopadového vydání košické Naší Zastavy z roku 1939 symbolicky vykresluje, jak byl pomyslný slovenský sedlák Romům v době druhé světové války neustále v patách.
Asociální živly
Vyčleňování, vyhánění a kontrolování pohybu či života Romů bylo příznačné jak pro první republiku, tak pro období druhé světové války. Romové byli často a priori vnímáni jako kriminální živly a narušitelé pořádku. Čtyřicátá léta 20. století na Slovensku tedy byla charakteristická snahou o co nejpreciznější evidenci počtu Romů prostřednictvím rozmanitých soupisů nebo vyzýváním jednotlivých policejních obvodů, aby sledovaly pohyb nezaměstnaných či potulných Romů a o jejich přítomnosti pravidelným hlášením informovaly nadřízené orgány. Romové se ocitali v pracovních táborech, na stavbách přehrad či železnic a v izolovaných lokalitách z nejrůznějších důvodů. Mohli být označeni za takzvané asociální živly nebo skončit v hledáčku úřadů na základě stížnosti obce. Posléze tak byli využíváni na nejrůznější pomocné manuální práce na Slovensku. Když například došlo v Handlové v roce 1940 ke stávce, byli hned na místo vysláni Romové.
Ochranu před stížností ze strany obyvatel neposkytovalo ani bydlení v domcích přímo v obci, ani řádné zaměstnání. Ilustrativním příkladem může být poněkud rozporuplný příběh z roku 1942 z trnavského okresu. V Klčovanech tehdy žilo zhruba šest romských rodin nedaleko místního potoku Trnávka. Obyvatelé vnímali jako zásadní problém, že lokace těchto domků byla v bezprostřední blízkosti jejich příbytků. Romové narušovali jakousi pomyslnou koncepci estetizace prostoru a rozvoje obce jako hygienického místa, neboť se prý aktivně podíleli na znečišťování potoka. Návrh ze strany představitelů obce zněl: vystěhovat Romy do vzdálenější lokality, aby nebránili ekonomickému potenciálu obce, především případným ziskům z turismu. Nabídli proto, že jim v rámci spolufinancované investice postaví nové domy. Místní Romové však na tento návrh nepřistoupili, neboť obec nechtěla celou výstavbu financovat ze svého rozpočtu ani jim proplatit pozemek, na kterém bydleli. Přestože měli stálé zaměstnání, obyvatelé je obviňovali, že se živí zdechlinami či žebrají. Nejbizarnější bylo obvinění, že romské děti ve škole tajně cvrnkají vši na ostatní spolužáky. Pro obyvatele obce se Romové nacházeli ve stejné kategorii jako Židé. Představovali skupinu, která se podle jejich názoru vyznačovala sklony k podvodům a jiným nekalým praktikám, a měla by být proto trestána.
Zřizuje se tábor
Postupně se přístup k Romům, jichž bylo na Slovensku zhruba sto tisíc, proměňoval. V letech 1941 a 1942 docházelo ke zmiňovaným hlášením o počtu asociálních osob či potulných Romů. Simultánně se rozvíjely plány na stavbu nedokončeného pracovního tábora v Krupině, který měl sloužit jako ryze romský koncentrační tábor, přičemž Romové měli pracovat v místním kamenolomu. Práce na realizaci tábora vázla a místo toho byli Romové zatím umisťováni do jiných pracovních táborů, například v Hanušovcích nad Topľou. Tvořili zde více než devadesát procent internovaných osob a v samotném táboře panovaly otřesné podmínky. Patřily k nim nedostatečné příděly potravin nebo obuvi a obytné prostory tak zahmyzené, že se v nich nedalo spát. Chovanci často trpěli nejrůznějšími chorobami, někteří si raději sami přivodili onemocnění nebo úraz na protest proti pracovním a životním podmínkám v táboře. Romové byli dokonce trestáni za zpívání romských písní.
V roce 1943 však situace nabývala odlišných kontur. Tehdy se ve větší míře začalo objevovat systematické vyhledávání takzvaných asociálních Cikánů. Jednotlivé okresy měly nahlašovat jejich počty a případně je poslat jako pracovní sílu do příslušného pracovního tábora. Z obcí a oblastí u hlavních silnic měli být vystěhováni potulní Romové a rovněž ti, kteří byli obviněni z nějakého kriminálního činu. Tento krok dával prostor pro obvinění, která se vůbec nemusela zakládat na pravdě. Potulní Romové měli být zadrženi v každém případě a bez ohledu na to, zda páchali kriminální činy či nikoli, popřípadě jestli měli nějaké zaměstnání. Někteří z nich se živili sbíráním nejrůznějších odpadků, zbytků nebo hadrů po slovenských vesnicích a disponovali dokonce legitimací, která jim tuto činnost umožňovala. V této době se proto objevoval tlak ze strany okresní správy, aby se zamezilo vydávání legitimací pro tuto činnost a aby tato pracovní příležitost byla spíše nabídnuta nějakému loajálnímu slovenskému sběrači. Pokud chtěli přesto v této práci pokračovat, hrozilo jim, že budou posláni do koncentračního tábora. Zmiňovaná zpřísněná kontrola byla způsobena červencovým oběžníkem, který mimo jiné obsahoval informace o zřízení speciálního romského koncentračního tábora a o plánovaném provedení soupisů romských rodin.
Krutý konec války
S blížícím se koncem války v roce 1944 docházelo k brutálním násilným činům. Na místě původního pracovního tábora v Dubnici nad Váhom vznikl zajišťovací tábor pro Romy bez ohledu na věk a pohlaví. Během ledna 1945 tu začalo umírat značné množství lidí na skvrnitý tyfus. Někteří zahynuli přímo v táboře, jiní v nemocnici, ostatní nemocní byli v únoru postříleni německými vojáky. Právě v této době se stupňovalo i násilí vůči Romům. Ti byli často nemilosrdně hromadně stříleni, kupříkladu na popravišti zřízeném na židovském hřbitově ve Zvolenu. Důvodem poprav bylo například i ukrývání partyzánů. Někdy byli Romové nahnáni do kolib a ty byly následně zapáleny, například ve Svätém Kríži nad Hronom. Patrně nejrozsáhlejším případem vraždění Romů byl incident v obci Ilija u Banské Štiavnice. Zmizelo odtud sto devět obyvatel, převážně dětí, a dosud není známo kam.
Na Slovensku sice díky Zuzaně Kumanové a Arne Mannovi funguje iniciativa Mabisteren!, která organizuje nejrůznější vzpomínkové akce věnující se tomuto období a zasadila se mimo jiné o vznik mnohých pomníků či vydání publikace Nepriznaný holocaust, přesto informovanost o událostech během druhé světové války zůstává relativně malá. Běžně je možné narazit na tvrzení, že slovenské „řešení cikánské otázky“ nedospělo ke stadiu deportací do koncentračních táborů. To je odrazem xenofobních postojů části slovenské společnosti. Nechává totiž upadnout v zapomnění komplexnost diskriminačních opatření mezi lety 1939 a 1944: plánování romského koncentračního tábora, zřízení zajišťovacího tábora nucené koncentrace v Dubnici a především brutální vyvražďování na nejrůznějších místech Slovenska na konci války.
Autorka studuje sociální historii a politologii.