„Nemám pocit, že by většinu mých studentů předrevoluční doba zajímala. Připadá mi, že když ji v rámci občanské výchovy probíráme, tváří se stejně, jako kdybych jim vyprávěla o středověkých rytířích. Doba před dvaceti a více lety je pro ně stejně vzdálená,“ říká Jana Rollová, která vyučuje na pražské Střední uměleckoprůmyslové škole. Nezájmu studentů se však pokouší čelit spolu se společností Člověk v tísni a jejím didaktickým projektem nazvaným Příběhy bezpráví.
S projekcemi dokumentárních filmů a přednáškami pamětníků na středních školách začal Člověk v tísni již před čtyřmi lety. Loni v listopadu se do akce zapojilo již 370 základních a středních škol. Za poplatek 2490 Kč obdržely seznam dokumentárních filmů s brožurami, ve kterých jsou uvedena témata diskusí a hry, které následují po promítání. Diskuse se zúčastňují pamětníci, většinou oběti bezpráví komunistického režimu. „Opakuje se tu přesně to, co se dělo po druhé světové válce v Německu. Je to syndrom, který popsal Helmut Schelsky v knize Halbstarken, tedy Polosilní. Poukazuje na to, že adolescenti, kteří se měli po válce možnost ptát, této možnosti nevyužili. Věděli, že se ptát nemají. Chápali, že by to mohlo být pro jejich rodiče trapné. Myslím, že u nás se tato bílá místa v pamětech vytvářejí také,” říká socioložka Jiřina Šiklová, která se do projektu již několikrát zapojila jako host. „Ve vyučování dějepisu se končí krátce po roce 1945. Řada učitelů a rodičů o předlistopadové době nemluví úmyslně. Protože děti by mohly být zvědavé, jak to učitelé a rodiče osobně prožívali, a oni by se pak mohli cítit trapně,“ dodává Šiklová.
Několik desítek žáků z různých ročníků se vtěsnalo do učebny Střední uměleckoprůmyslové školy a čekali, co se bude dít. Někteří přišli ve svém volném čase, jiní zde byli místo výuky. Učitelku Rollovou, která se je snažila přivítat a krátce uvést projekt, nebylo téměř slyšet. Po pár slovech učitelka odběhla a třída se naplnila výkřiky, hádkami a jinými typickými projevy školních přestávek. Hned po zahájení projekce dokumentu se ozvaly hlasité komentáře špatné kvality zvuku a obrazu a pár studentů si povzdychlo, že není rozumět. Během promítání se však třída zklidnila, a když už to vypadalo, že všichni soustředěně sledují dokument Charta 77 od Angeliky Hanauerové, přibližně třetina žáků se zvedla a odešla.
Po skončení promítání někteří studenti odešli, zbylí se přesunuli do jiné učebny, kde už čekala někdejší disidentka Šiklová. Dorazili i další žáci, kteří se projekce neúčastnili, a k prasknutí tak zaplnili třídu. Šiklová se nejprve představila a pak vysvětlila, jak vlastně byla s Chartou spojená. Když se nikdo nehlásil o slovo, začala sama vyprávět o době a atmosféře, ve které se Charta podepisovala. Když se pak první děvče odhodlalo položit dotaz ohledně policejních výslechů, opadl stud i z několika dalších odvážlivců a začala debata. Ta se později mimo jiné stočila i k aféře kolem policejního zásahu na CzechTeku.
„Myslim, že je dobře, že to tu bylo. Určitě to bylo zajímavý. My teda o tý době doma mluvíme hodně, protože byl děda za totáče zavřenej, ale myslim, že jsme se tu toho dost dozvěděli nebo si připomněli,“ pochvaloval si po hodině student Josífek. Na zastávce tramvaje před školou jsme potkali Josífkova spolužáka. „Byls tam?“ „Kde?“ zeptal se mladík zmateně. „No na tom filmu o Chartě,“ vysvětloval Josífek. „Jo to! Ne, nebyl. Mě ňáká charta nezajímá,“ odpověděl záškolák. „Charta je mi ukradená víc než támhlety lahůdky. Bez nich bych byl dneska bez oběda.“
„Zatím jsem se s totálním nezájmem studentů setkala jen na jednom gymnáziu. Bylo ale vidět, že jsou tam děti povinně v době vyučování, což by se podle mne nemělo dělat. Jinak si myslím, že ty, kteří na tyto besedy chodí, to zajímá,“ hodnotí svou dosavadní zkušenost s osmi besedami na středních školách Jiřina Šiklová. Učitelka Jana Rollová je spokojená. „Musím říct, že jsem byla zájmem dětí mile překvapená,“ říká.
Ředitel projektu Jeden svět na školách Karel Strachota tvrdí, že se akce organizované Člověkem v tísni osvědčily. „Několika setkání jsem se zúčastnil osobně, o průběhu dalších mám informace od kolegů, pedagogů i hostů debat. Poměrně často zaznívalo, že mladí lidé netušili, k jakému bezpráví u nás v nedávné minulosti docházelo. Bylo zřejmé, že je svědectví o metodách výslechů, týrání vězňů nebo podmínkách v lágrech zasáhla,“ uvádí Strachota. Dosavadní zkušenosti i silné negativní reakce ze strany především představitelů KSČM jsou pro něj motivací pro další pokračování projektu. „V listopadu letošního roku bychom rádi uspořádali další ročník projektu Příběhy bezpráví – komunistické Československo. Samozřejmě záleží také na tom, jestli se nám na něj podaří získat finanční prostředky.“
Nedá se ale očekávat, že žáci středních škol budou pouze nepohnutě sedět u videa, pozorovat dokument a po něm vést hluboké debaty o křivdách, které napáchal komunistický režim. I proto se organizátoři snaží pro studenty projekt zpestřovat a rozšiřovat. „Další navazující aktivitou jsou projekty studentských týmů, jež připravují grafické návrhy panelů zachycujících zapomenuté osudy lidí, kteří se stali obětí zločinů komunismu a kteří vyučovali nebo studovali na jejich škole, respektive žili v jejich obci či městě. Z takto vzniklých panelů později sestavíme putovní výstavu,“ plánuje Strachota.
Zaujmout mladého člověka a k tomu ještě naučným programem není jednoduché. Pokus Člověka v tísni má však i přes své obtíže velký význam pro překonávání bílých míst naší nedávné historie. Ředitel Karel Strachota má o poslání svého projektu jasnou představu: „Určitě platí, že toho mladá generace o nedávné době příliš mnoho neví. To ale nemůže být interpretováno jako potvrzení jejího nezájmu o toto období, nebo ještě hůře, jako potvrzení hlouposti mladých lidí. Je to potvrzení nedostatečnosti systému, nechuti a snad i obav generace starší nabídnout jim možnosti, jak se s naší komunistickou minulostí více seznámit. Je třeba opustit uvažování v duchu: mladé lidi toto období nezajímá, tak se dále důkladně věnujme pravěku.“
Autorka je studentka Vyšší odborné školy publicistiky.