Aj Nej­-nej

Jeden z nejznámějších současných umělců­-aktivistů vystavuje v Praze svoji doposud největší instalaci. Ve Velké dvoraně Veletržního paláce vystřídalo Aj Wej­-wejovo dílo Slovanskou epopej Alfonse Muchy. Výstava Zákon cesty byla slavnostně otevřena při „Grand Opening 2017“, tedy slavnostním zahájení jarní výstavní sezóny, jejíž součástí bylo dalších osm dílčích vernisáží, od výstavy Dotek doby Magdaleny Jetelové až po vernisáž jediného díla od dánského umělce Olafura Eliassona – zřejmě je to dost na to, aby se i jeho jméno dostalo na pozvánku.

Poselství Aj Wej­-wejova obřího gumového člunu, který se vznáší nad dvoranou a je naplněn 258 gumovými postavami uprchlíků, je již na první pohled jasné. V prostoru pod člunem, kam je nyní návštěvníkům zřejmě z bezpečnostních důvodů zakázán vstup, jsou na zemi citáty odkazující k osobní svobodě nebo odpovědnosti za vlastní činy. Jejich autory jsou Václav Havel, Franz Kafka nebo třeba Sokrates se známým výrokem: „Nejsem Atéňan. Nejsem ani Řek. Jsem občan světa.“ V nikách na obvodových stěnách je umístěna tapeta tvořená fotografiemi, které Aj Wej­-wej pořídil při svém pobytu v uprchlickém táboře v Idomeni na řecko­-makedonské hranici. Množství anonymních osob pomyslně odkazuje k množství jednotlivých životních příběhů. Kromě momentek z uprchlického tábora na fotografiích rozeznáme i přední kurátory a galeristy, mezi nimi například Michaela Frahma, odborníka na trh s asijským uměním a patrona dánského Muzea moderního umění Arken, který v Idomeni s Aj Wej­-wejem a s početnou realizační skupinou pobýval. Spolu s tapetou jsou ve dvoraně umístěny i obrazovky se záběry z uprchlických táborů. Ostatně do distribuce se právě dostává Aj Wej­-wejův filmový snímek Human Flow (2017), kterým se snaží dokumentovat krizovou situaci v uprchlických táborech po celém světě, přičemž prohlašuje: „Není žádná uprchlická krize, jen krize lidstva.“

Welcome all the voyeurs!

Jak je známo, Aj Wej­-wej na sebe dokáže lehce strhnout pozornost prostřednictvím různých mediálních strategií. V internetovém prostředí byl jako doma ještě za svého pobytu v Číně. Jeho dnes již neexistující blog ­vznikl v roce 2005 a prostřednictvím stovek fotografií denně důsledně dokumentoval umělcův každodenní život. Další obsah tvořily úvahy o architektuře, socio­-politické eseje nebo umělecké experimenty. Již tehdy byly některé příspěvky z blogu čínskými administrátory mazány. V dubnu 2011 byl Aj Wej­-wej zatčen na letišti před odletem do Hongkongu a odvezen eskortou na neznámé místo, kde byl vyslýchán a následně obviněn z pěti trestných činů včetně útoku na vládu. Ve věznici strávil 81 dní a po propuštění žil v domácím vězení v Pekingu. Jeho reakcí na neustálé monitorování domu i osob, které ho navštěvovaly, a na sledování jeho počítače a mobilního telefonu bylo zřízení stránek weiweicam.com. Rok po zatčení nainstaloval Aj Wej­-wej po svém domě průmyslové kamery, které čtyřiadvacet hodin denně monitorovaly každý jeho pohyb, a tím odkryl veškeré své soukromí. Po 46 hodinách snímání však bylo umělci nařízeno tuto činnost ukončit. Tou dobou ještě aktivně přispíval na svůj twitterový účet @aiww, kam napsal vzkaz: „Bye bye to all the voyeurs.“

Aj Wej­-wej své soukromí přes sociální sítě odkrývá dodnes, a to publikum baví. V červenci roku 2015 mu byl navrácen cestovní pas a následně odjel do Evropy. Nyní publikuje fotografie na svém oficiálním instagramovém profilu, který sleduje přes 300 tisíc uživatelů. Zde několikrát denně zveřejňuje aktuální snímky: usínajícího Karla Schwarzenberga při setkání v Národní technické knihovně, selfie s Madonnou nebo třeba právě záběry z tábora v Idomeni či vlastního provizorního ateliéru na ostrově Lesbos, které jsou součástí instalace ve Veletržním paláci. Podle Aj Wej­-weje jsme „všichni součástí jednoho světa“, a proto nedělá rozdíly.

To další

Většina médií se zaměřila na instalaci člunu s uprchlíky, avšak Velká dvorana není jediným prostorem ve Veletržním paláci, kde je v současné době Aj Wej­-wejovo dílo k vidění. Hned u vchodu do galerie je divák konfrontován s Cestujícím světlem (2007) a následně Hadím stropem (2009) – několikametrovým hadem tvořeným dětskými batůžky, který se vine u stropu. Na první pohled připomíná jiné autorovo dílo – instalaci Vzpomínání z téhož roku, složenou z devíti tisíc dětských batohů umístěných na fasádě mnichovského Domu umění, které v čínštině vytvářely nápis: „Žila na této planetě šťastně sedm let.“ Již tehdy Aj Wej­-wej apeloval na kolektivní zodpovědnost – kvůli zemětřesení v čínském Sečuánu, při kterém zahynulo několik tisíc dětí pod troskami nekvalitně postavených škol.

Jako na téměř každé individuální výstavě Aj Wej­-weje, ani na té pražské, kurátorované Jiřím Fajtem a Adamem Budakem, nesmějí chybět Slunečnicová semínka. Miliony ručně vyráběných a malovaných keramických semínek v jejich skutečné velikosti vystavil autor poprvé v Turbínové hale londýnské Tate Modern na přelomu let 2010 a 2011. Tentokrát se semínka, ve značně redukovaném množství, objevují v rámci expozice Otisky vědění. Řeč keramiky, připravené kurátorem Peterem Pakeschem ve spolupráci s britským umělcem Edmundem de Waalem. Pokud se chceme podívat i na další část výstavy Zákon cesty, nazvanou Prádelna, musíme právě touto krátkodobou instalací v prvním patře projít. Co bylo důvodem pro takové rozdělení, je otázkou, jelikož Prádelna by se při troše snahy dala umístit dozadu do dvorany, v níž se nyní nacházejí dětské dílny, a plynule by tak navazovala na část s člunem. Takto je návštěvník veden do prvního patra přes jinou expozici.

Zmíněná instalace Prádelna působí jako klasický second hand. Oblečení – které však není na prodej – nalezl Aj Wej­-wej se svým týmem v táboře Idomeni. Vyprané a vyžehlené bundy a kalhoty jsou jako relikt zoufalství vystaveny na klasických věšácích. Doplněny jsou titulky ze světových médií týkajícími se uprchlické krize a drobnými fotografiemi na stěnách. Aj Wej­-wejovo dílo opanovalo i Cafe Jedna. Projekt S květinami však málokdo pochopí – může se totiž zdát, že se jedná o pouhou dekoraci sloupů jinak minimalisticky čisté kavárny. Jde ale o umělecké dílo z let 2013–2015, které upomíná na Aj Wej­-wejovo domácí vězení z té doby. Denně prý chodil měnit květiny do košíku na svém kole, které umístil před domem na znamení svého věznění.

Vlajková loď Národní galerie?

Přestože Aj Wej­-wej tvrdí, že nechce být sentimentální, jeho díla jsou tak často prezentována a vykládána. Tisková zpráva Národní galerie popisuje Hadí strop jako „další dojemný památník v Aj Wej­-wejově díle“, návštěvnice, s níž byl natočen propagační dokument v Prádelně, si nebyla jistá, „jestli ji tady neklepne, protože je to pro ni strašně silný“. Co však bylo umělcovým cílem? Nabídnout nový pohled na uprchlickou krizi? A je tento obraz, který se v médiích objevil nespočetněkrát, opravdu jiný? Fyzickým naddimenzováním ještě není zaručena větší působivost. Figuríny uprchlíků zůstávají stále anonymní a uniformní. Autor divákovi neumožňuje do situace nijak vstupovat, což by emoční zážitek jistě umocnilo. A pokud mluvíme o aktivismu, podařilo se mu vyvolat další diskusi? Zatím evidentně ne, ani na akademické půdě, ani ve sněmovně a ani na sociálních sítích, kde je neomezený prostor pro komentáře. Důvodem nulové odezvy může být i fakt, že dílo není umístěno ve veřejném prostoru. Většina českých občanů, pro které byla instalace speciálně tvořena a kteří dle Aj Wej­-weje potřebují osvětu, do Národní galerie jednoduše nepřijde, aby se zde za 250 korun poučili a zamysleli nad současnou migrační situací.

Světovým problémem momentálně není ani tak neznalost faktů, jako chybějící efektivní řešení. Aj Wej­-wej svým dílem celou situaci pouze dokumentuje, ilustruje již známá fakta, ale kromě několikrát zmiňované lidské solidarity nenabízí konstruktivní východisko. Dílo mezinárodně uznávaného čínského umělce tak v důsledku zachycuje daný stav stejně popisným způsobem jako instalace merzovských iglú z tisícovky záchranných vest, které vystavil na letošním milánském Design Weeku šestnáctiletý Achilleas Souras. Na rozdíl od jeho díla však informace o Aj Wej­-wejově pražské instalaci obletěla celý svět. Mise, která měla za cíl upozornit na existenci pražské Národní galerie skrze dílo světového umělce, tedy byla splněna. Jak se to projeví na návštěvnosti, se uvidí až za rok. Jakým koncepčním směrem se bude Národní galerie posouvat dále, je také nejisté. Její vedení může jen doufat, že dopad celé akce nebude pouhou bublinou, která postupem času začne splaskávat jako gumové figuríny v Aj Wej­-wejově člunu.

Autorka studuje teorii a dějiny moderního a současného umění na VŠUP.