Autorem následujících dvou esejů na téma kulturní identity je před časem zemřelý slovinský spisovatel, jehož některé knihy známe z českého překladu. V prvním z textů se vymezuje vůči teorii o střetu civilizací Samuela Huntingtona.
V době, kdy odcházející americký prezident George W. Bush a někteří další přední státníci tiše akceptují, ne-li rovnou hlasitě obhajují globální rozložení sil, v němž rezonuje teorie harvardského profesora Samuela Huntingtona o „střetu civilizací“, je dobré si tuto populární teorii prohlédnout zblízka. Zprávy o ozbrojených konfliktech z Blízkého a Středního východu, jihovýchodní Asie, Kašmíru a Kavkazu na první pohled chmurně přitakávají profesorovu pesimistickému pohledu na svět. Huntington totiž chápe svět jako dějiště historických soupeření mezi necelým tuctem civilizací. Obzvláště vyhraněný by pak měl být konflikt mezi Západem a islámem, který v moderní době obnovuje středověké strachy z odvěkého nepřítele.
Už na druhý, o něco kritičtější pohled se však ukáže, že je to jinak. Takové chápání světa totiž spočívá na chybném předpokladu. Zásadní omyl myšlenky o střetu civilizací je v tom, že civilizace se nepodobají státům: nemají reálnou moc a kontrolu nad územím ani se nechovají jako osamocení „hráči“. Je vhodnější představit si je jako jakési poznávací rámce nebo balíčky idejí. A ideje mezi civilizacemi vždy putovaly.
Propustné hranice
Připomeňme jen ideje o právu, filosofii a politice, které rozvinuli staří Řekové a Římané! Nemůžeme přehlédnout jejich ohromný vliv na renesanční Evropu, a tím i na základy moderní západní civilizace. Pociťujeme je přitom daleko od prostoru a času společenství, které je jako první dokázalo plodně spojit. Arméni a Židé, Peršané a Egypťané a další národy využívali helénistické ideje ke svému prospěchu ještě tisíce let po tom, co moc jejich prvotních tvůrců zanikla v rozvalinách císařství.
Hranice mezi civilizacemi nejsou zřetelné a ostré. Spíše jde o pohyblivé a propustné dělicí čáry, mezi nimiž probíhají procesy vzájemného obohacování a impulsy přejímání a odmítání. Proto také neexistuje civilizace, která by byla „původní“ nebo „čistá“. Všechny civilizace jsou „nečisté“ a „smísené“. Jedním slovem: jsou hybridní.
Zdá se, že nevěřících Tomášů je obzvlášť mnoho v řadách „obránců civilizace“, kteří by rádi mezi křesťanství a moderní Evropu postavili prosté rovnítko. Test civilizační „čistoty“ je rychlý a bezbolestný: vypočti měsíční mzdu za pomoci římských číslic. Shodneme se na tom, že jde o těžkopádný a zdlouhavý postup. Lepší je přímočará elegance, kterou umožňují „arabské číslice“. Spolu s desítkovou soustavou představují nepostradatelnou součást moderní západní vzdělanosti. Středověcí muslimové, jejichž území se na západě rozpínalo až k africkému a evropskému Středomoří a na východě až po Írán, Indii a Čínu, tyto symboly převzali od indických matematiků. V 10. století je pak přenesli do maurské Evropy. Západní jazyk splácí dluh tak, že číslice vděčně nazývá „arabskými“, zdroj ale neskrývají ani Arabové, kteří zase používají adjektivum „hindské“. Hybridnost se tady vyjeví v plné nahotě. Civilizace jsou sice principiálně rezervované vůči převratným myšlenkám, které jsou v protikladu k převládajícím formám myšlení a fungování, nicméně většinou snadno přejmou vynálezy, které slibují nárůst moci, bohatství a slávy.
Mečem i perem
Kolonizace Jižní a Severní Ameriky znamenala, že moderní Západ opustil svůj domovský přístav. Evropané dorazili k novým břehům pod praporem bojovného křesťanství, nicméně byli už dětmi doby přerodu. Proto není divné, že v knize mezikulturního dialogu zároveň s mečem zanechávalo svou stopu také pero. Hernán Cortés a další conquistadores prováděli genocidu místních národů ve jménu křesťanské nadřazenosti bílého člověka. Ale v Novém světě se vylodili i jiní křesťané, tací, co ve jménu morální rovnoprávnosti všech lidí, „civilizovaných“ Evropanů i „barbarských“ domorodců, odvážně zavrhli zločiny.
Bartolomé de las Casas, Kolumbův současník a později první biskup v mexickém Chiapasu, se na Kubu dostal jako mladý floutek, toužící po rychlém zbohatnutí v koloniích. Zděšení nad strašným mučením domorodců, které Španělé prováděli, ho ale přimělo vstoupit do dominikánského řádu a později razantně odsoudil kolonialismus a rasismus ve spisu O zemí indijských pustošení a vylidňování zpráva nejstručnější (1552, česky 1954), kterou zaníceně četli po celé tehdejší Evropě. Cortés a de las Casas společně představují skutečnou, totiž Janusovu tvář moderní západní civilizace.
Siamská dvojčata
Síla moderního Západu se totiž skrývá mimo jiné ve schopnosti pochybujících úvah a kritiky rozumu, která dokáže produkovat dalekosáhlé poznání, jež od prvních dní kolonialismu potvrzuje historie a obzvlášť mučivým způsobem pak totalitní 20. století. „Neexistuje dokument civilizace, který by nebyl zároveň dokumentem barbarství,“ vyvozoval melancholický hlas výmarské levice Walter Benjamin v pařížském vyhnanství, kam se uchýlil před nacisty. Když Benjamin analyzoval děsivou paralelnost německé umělecké vyspělosti a politické katastrofy, v podstatě odhalil strukturní podstatu moderního Západu. Ideje moderního Západu jsou dnes v dobrém i zlém globálními idejemi. Procesy první globalizace v imperiálním 16. století, druhé globalizace v koloniálním 19. století a třetí globalizace v korporátním 21. století dramaticky přetvořily svět. Díky výměně myšlenek a informací, lidí a kapitálu, zboží a služeb se stala všechna národní společenství a kulturní tradice na planetě vzájemně závislými.
Ideje moderního Západu se v těchto procesech přetvořily v obecný rámec, v němž současný svět přemýšlí a funguje. Proč mluvím o „balíčcích idejí“? Protože nejde o nějaký supermarket, kde bychom mohli libovolně vybírat. Modernizace a pozápadnění jednotlivých společností jsou siamská dvojčata. Ty společnosti, které odmítly důležité prvky určitého balíčku, se dříve či později setkaly s velkými překážkami, například Sovětský svaz před nedávnem nebo Severní Korea dnes.
Zničující tvořivost
Co balíček obsahuje? Pro začátek třeba už základní představy o čase a prostoru: roky a další časové jednotky měříme gregoriánským kalendářem, který v 16. století vytvořilo západní (latinské) křesťanství. Menší časové jednotky měříme mechanickými hodinami, které díky závaží a přenosu síly, tedy principu vymyšlenému muslimskými inženýry v maurské Evropě, pro veřejnou potřebu v pozdním středověku uzpůsobili západní křesťanští mniši. Gérard Mercator, renesanční kreslíř map z Nizozemí, zase použitím antických řeckých jmen pro (nejprve tři) kontinenty a vynálezem glóbusu podstatně vylepšil prostorovou představu o světě. Po počátečním odporu, který trval dobrých sto let, přijali Mercatorovu představu v otomanské říši a pak i jinde po islámském Středním východě. Dnes je takové chápání času a prostoru samozřejmé všude.
Balíček zahrnuje také politický zeměpis. Hranice mezi státy se mohou či musí vytyčit technicky přesnou dělicí čarou, což nezbytně ovlivňuje pocit skupinové identity a občanského vědomí. Taková organizace života samozřejmě potřebovala symbolické příběhy, v nichž lidé hledají společné dobro. Moderní Západ jich vymyslel značný počet, jsou mezi nimi zastupitelská moc a vláda práva, svoboda projevu a pluralismus, nacionalismus a liberalismus, individualismus a lidská práva a nesmíme zapomenout ani na klerikalismus a komunismus, nacismus a fašismus. V koloniální době balíček od A do Zet přesadili do obou Amerik a Austrálie. Jinde ve světě ho byly přinuceny přijmout dokonce i ty nejvzdornější místní elity, pokud se chtěly účastnit vládnutí nebo si získat nezávislost.
Podstatný rys tohoto balíčku je třeba spatřovat ve „zničující tvořivosti“ kapitalismu, která umožňuje různé zvláštní transformace univerzálních idejí. Dnes představují ideje moderního Západu světový standard proto, že se zrodily, žily a rostly ve všeobjímající promiskuitě, nikoli v zatuchlém celibátu.