Beara

1.

Plukovník Beara dobře zvládal kocovinu a nevyspání, měl v tom už bohatou praxi. Byl jen o trochu mrzutější a mlčenlivější než jindy, čehož si však mohli všimnout pouze ti, kdo se s ním často vídali a dobře ho znali. Takových lidí ale kolem nebylo moc. Fotografie plukovníka Beary nevycházely na stránkách domácích či zahraničních novin ani se neobjevovaly na televizních obrazovkách – na rozdíl od takového generála Ratka Mladiće nepatřil mezi mediální hvězdy bosenskohercegovské války, ale pohotově sloužil těm, jejichž jména a tváře znal celý svět. Vlastně jen velmi málo lidí vědělo, jak Beara vypadá. Vyčerpání, které čišelo z tváře a přes skla brýlí tohoto statného, proplešatělého a šedivějícího člověka, umocňovalo jeho autoritu plukovníka Vojenského zpravodajství mezi podřízenými – jak mezi hrstkou těch, kteří věděli, o koho jde, tak mezi těmi, kdo ho posuzovali výhradně podle výložek na ramenou, odznaků na prsou a jeho arogantního šéfovského vystupování. Beara už nemá čas, trpělivost ani porozumění. Přece tu není od toho, aby se věnoval analýzám a debatám o něčích všemožných úmyslech a všelijakých pochybách, ale aby účinně a rychle vykonal to, co mu bylo nařízeno. Je šéfem Vojenského zpravodajství Generálního štábu a je tu od toho, aby vydával přesné rozkazy, aby dotáhl do konce svůj úkol. Věděl, že během toho jasného a parného pátku v Podriní, 14. července, se musí neodkladně postarat o to, aby se věci daly do pohybu a směřovaly k řešení. Už nebylo možné odkládat konkretizaci zla, které se vznášelo všude kolem a spolu s horkem sálajícím nemilosrdně z nebe i země doléhalo stále tíživěji na vše živé. Ještě by ti, kdo plukovníku Bearovi svěřili jeho úkol, který se svěřuje pouze těm, jimž naprosto a bezpodmínečně věříte, mohli znervóznět nebo se dokonce začít vyptávat.

Plukovník Beara si uvědomoval, že na své padesáté šesté narozeniny – narodil se 14. července 1939 v Sarajevu – musí neodkladně rozpohybovat mechanismus smrti, aby se události nečekaně nezvrtly do chaosu a paniky, které už bylo možné pozorovat, anebo snad pouze cítit jak v řadách vojska, tak mezi lokálními srbskými politiky a různými funkcionáři civilní správy i mezi civilním obyvatelstvem. Vzchopit se, vyčistit si hlavu ode všeho, co se dosud stalo, pouze důrazně uplatnit svou autoritu, pouze prakticky a odhodlaně jednat, nic víc. Konáním učinit přítrž fámám, lžím, strachu, zmatku, svévoli. Nikomu už nesmí být ponechán prostor k dalším úvahám a přehodnocování situace. Od nynějška je potřeba mluvit ještě méně, říkat jen to nejnutnější. V záležitosti, jejíž vyřešení padlo na Ljubišu Bearu, byl jazyk, více než cokoliv jiného, zdrojem potenciální sabotáže a vnitřních obstrukcí.

Velkou část předchozího dne – čtvrtka 13. čer­­vence 1995 – strávil plukovník v zakouřených a upocených kancelářích sídla Srbské demokratické strany v Bratunci, v hotelu Fontana v tomtéž městečku a ve štábu Bratunacké brigády Vojska Republiky srbské, který sídlil v prostorách továrny na výrobu keramických dlaždic. Továrna se jmenovala Kaolin. Všechna ta místa byla od sebe vzdálena několik minut chůze nebo pomalé jízdy autem. Vysedávání, diskuse, rozepře a důvěrné telefonáty brzdily realizaci plánu, který byl plukovníku Bearovi svěřen o den či půldruhého dne dříve, v noci z úterka na středu, z 11. na 12. července 1995. Nervózní a bezmála celodenní schůzování a spory po bratunackých kancelářích vedly k tomu, že se operace, jež spočívala v likvidaci bosňáckých zajatců ze Srebrenice, neplánované zadrhla.

2.

Jak plynul čtvrtek 13. července 1995, Bratunac se stále více podobal zhmotnění pekla na zemi. Toto peklo se během úterka a středy 11. a 12. července usídlilo ve své nejryzejší podobě v Potočarech, mezi Srebrenicí a Bratuncem, na základně pasivního a vystrašeného nizozemského praporu mírových sil OSN a v jejím okolí. Právě sem se ze Srebrenice vydalo hledat ochranu více než dvacet tisíc žen, dětí, starců a nemohoucích spolu s jedním až dvěma tisíci neozbrojených chlapců, mladíků a mužů, kteří se rozhodli zůstat do samého konce se svými rodinami, a pokusit se tak zachránit.

V pozdních hodinách toho čtvrtečního večera už na základně v Potočarech nebyl nikdo kromě nizozemských vojáků a jejich velitelů. Více než dvacet tisíc žen, dětí, starců a nemohoucích bylo během necelých dvou dnů přepraveno v režii Vojska Republiky srbské a za agresivního přitakávání srbského obyvatelstva, které se místy shromažďovalo podél silnice, na území pod kontrolou Armády Bosny a Hercegoviny a oficiální vlády, do obce Tišća v okrese Kladanj. Několik z jednoho až dvou tisíců mužů, mladíků a chlapců bylo okamžitě nebo cestou zavražděno v Potočarech, Sandićích a u silnice z Potočarů do Bratunce. Ostatní byli nedaleko báze UNPROFOR na základě narychlo vykonstruovaných podezření nebo obvinění, že se podíleli na válečných zločinech proti Srbům, odtrženi od svých rodin a před očima ozbrojených vojáků OSN odvedeni do táborů spravovaných vojenským zpravodajským aparátem a speciálními policejními formacemi. Nizozemští vojáci neudělali nic pro to, aby zabránili odvlečení těchto lidí na skoro jistou smrt.

Kromě násilně odloučených mužů, mladíků a chlapců bylo od středečního odpoledne 12. července do čtvrteční dvacáté hodiny 13. července dopraveno do centra Bratunce a několika míst v okolí města ještě nejméně šest tisíc zajatých bosňáckých mužů a chlapců, kteří před dvěma dny uprchli ze Srebrenice před ofenzívou jednotek Drinského armádního sboru – v dlouhé koloně čítající dvanáct až patnáct tisíc lidí se pokoušeli probít na svobodné území v okrese Kladanj. Vyčerpaní a vyprahlí zajatci, kteří se 12. a 13. července vzdali vojsku bosenskohercegovských Srbů nebo padli do zajetí, byli spolu s těmi, které srbští vojáci a policisté nelítostně odloučili od jejich rodin v Potočarech, uvězněni na několika místech v Bratunci – v prostorách základní školy Vuka Karadžiće, v opuštěné budově někdejší stavební školy Đury Pucara Starého, v autobusech a kamionech zaparkovaných podél ulic města a u bratunackého městského stadionu. S výjimkou zaplněného fotbalového hřiště v Nové Kasabě bylo nejvíce zajatců, přes tisíc z nich, uvězněno během odpoledne 13. července ve skladišti Zemědělského družstva Kravica ve stejnojmenné vesnici vzdálené asi deset až patnáct kilometrů od centra Bratunce.

Podle sčítání obyvatelstva z roku 1991 – tedy necelý rok před začátkem války v Bosně a Hercegovině – žilo v Bratunci na severovýchodě Bosny a Hercegoviny podél řeky Driny více než 33 tisíc obyvatel. Z toho 64 procent Muslimů, 34 procent Srbů a dvě procenta ostatních. Od sčítání v roce 1991 do července roku 1995 bylo etnické složení populace okresu Bratunac zcela pozměněno násilnými metodami. V okrese Bratunac, který kromě samotného města zahrnoval kolem padesáti větších či menších obydlených míst, žilo podle neprecizních údajů v létě 1995 mezi dvaceti a třiceti tisíci obyvatel – skoro všichni přitom byli Srbové. Muslimské obyvatelstvo bylo vymýceno na jaře roku 1992 – několik stovek lidí bylo zabito, ostatní vyhnáni.

3.

Ve čtvrtek 13. července 1995 kolem osmé hodiny večerní už většina bosňáckých zajatců držených v areálu Zemědělského družstva Kravica nebyla mezi živými. Přes tisíc zajatých Bosňáků, konkrétně tisíc sto až tisíc tři sta, bylo toho dne od brzkých odpoledních hodin postupně přivedeno nebo přivezeno dvacítkou autobusů do skladiště komplexu v Kravici. Dopraveni sem byli z různých lokalit, kde padli do zajetí nebo se vzdali. Velká část z nich z louky v nedaleké vesnici Sandići, ale i z dalších míst podél silnice Bratunac – Konjević Polje a Nova Kasaba – Konjević Polje. Krátce po poledni 13. července navštívil asi tisíc pět set zajatců, které na louce v Sandićích hlídali povětšinou příslušníci speciálních policejních jednotek, Ratko Mladić. Zpocený, zarudlý a robustní generál předstoupil před zajatce, aby jim oznámil, že se nikomu nestane nic špatného, že budou vyměněni a že nemají důvod, aby se obávali o své rodiny a příbuzné, které Vojsko Republiky srbské převezlo nebo právě převáží na bosňácké území. Osobně lidem rozdal trochu jídla, vody a úsměvů. Instinktivně se choval podobně jako nacisté v jistých fázích eliminace Židů, přepravovaných do koncentračních táborů.

O několik hodin později byla naprostá většina zajatců z vyprahlé louky v Sandićích pobita ve skladišti v Kravici. Předtím jim byly odebrány všechny osobní věci a cennosti.

Společnými silami tehdy – jako v záchvatu nepříčetnosti a hysterie, jako by soutěžili – zabíjelo několik příslušníků Druhého útvaru Speciální policie MV Republiky srbské z Šekovićů, několik příslušníků jednotky Výcvikového centra Speciální brigády MV Republiky srbské z Jahoriny, dále několik vojáků Zásahové jednotky 3. praporu Bratunacké brigády (takzvané Červené barety), několik vojenských policistů Bratunacké brigády, část příslušníků 1. praporu Bratunacké brigády a příslušníci místních a oblastních policejních a polovojenských formací. Vraždění dávkami ze samopalů a házením granátů mezi namačkané zajatce trvalo nejméně dvě hodiny – ohlušujícím rachotem pronikaly jen výkřiky, nářek, nadávky, zvířecký řev vrahů, sténání umírajících. Podlaha uzavřeného hangáru vřela krví. Přežilo pouze pár lidí, a to šťastnou náhodou – leželi pod mrtvými těly, snažili se nevydávat žádné známky života a poslouchali srbské vojáky a policisty, jak pořvávají a smějí se při cigaretě po vykonané práci.

Plukovník Beara, který pobýval v Bratunci a okolí, musel vědět, co se děje v hangáru zemědělského komplexu v Kravici – takový počet lidí na jednom místě a během nejméně dvou hodin nemohl být usmrcen bez Bearova rozkazu či souhlasu, byť se roznesla i zpráva, že vraždění začalo spontánně poté, co se jeden zajatec nějakým způsobem zmocnil zbraně a vypálil po strážcích. Věřit tomu by však bylo bláhové – poprava více než tisícovky zajatců nemohla být následkem afektu a vzteku. Trvala příliš dlouho, a pokud by k tomu existovala vůle, tak ji bylo možné zastavit dříve, než byli povražděni všichni zajatci.

Odpolední poprava v Kravici stála na počátku likvidace zajatců – operace svěřené plukovníku Ljubišovi Bearovi. Kravica přitom nebyla pro zahájení akce a demonstraci smrtelně vážného odhodlání vybrána náhodně – právě tady diverzanti Armády Bosny a Hercegoviny pod vedením Nasera Oriće spáchali v lednu 1993 zločin, během nějž bylo zavražděno na padesát až osmdesát Srbů a samotná vesnice byla takřka celá vypálena a pobořena. Na počátku, odpoledne 13. července 1995, tedy stál akt pomsty v Kravici, dále ovšem mělo masové vraždění zajatců nabýt podobu chladnokrevného plnění úkolu vykonávaného jednotkami nebo částmi jednotek, u nichž si plukovník Beara mohl být jistý nebo aspoň mohl předpokládat, že budou nejefektivnější a nejdiskrétnější. Věci se však následně začaly komplikovat, a to na více úrovních. Ve čtvrtek večer zabíjení náhle ustalo.

Velký počet zajatých Bosňáků proto večer 13. července seděl v desítkách civilních autobusů a kamionů, které patřily místním veřejným podnikům a stály zaparkovány podél ulic Bratunce, v areálu přepravní společnosti Vihor, před budovou okresního zastupitelstva a na parkovišti před městským stadionem… Plukovník Beara ve společnosti Zlatana Čelanoviće, referenta pro morálku a náboženské a právní otázky Bratunacké brigády Vojska Republiky srbské, navštívil některá z míst, kde byli drženi zajatci – chtěl osobně vidět, o jaký počet lidí se jedná a jak jsou hlídáni. Vystrašení a zdrcení Bosňáci v civilním oblečení nebo v kombinaci uniformy a civilního oblečení upřeně hleděli přes zaprášená okna autobusů, zatímco kolem obcházeli ozbrojení strážci – příslušníci Vojenské policie Bratunacké brigády, civilní policisté, narychlo mobilizovaní rezervisté a lokální dobrovolníci ve zbrani. Zajatci nemohli vidět, že vystrašené je i městečko, kam byli dovezeni z Potočarů, Konjević Polje, ze stadionu v Nové Kasabě, ze Sandićů a z Milićů. Právě na těchto místech v okolí Srebrenice, Bratunce a Vlasenice, jak jsem řekl, byli Vojskem Republiky srbské zajati vojáci 28. divize Armády Bosny a Hercegoviny spolu s muži a chlapci, kteří byli vyhodnoceni jako vojensky způsobilí.

V koloně, která čítala mezi dvanácti a patnácti tisíci Bosňáků, v koloně, která směřovala na sever, bylo pět až šest tisíc ozbrojených mužů, jejichž koncentrace byla nejhustší v přední části pochodujícího zástupu. Asi sedmi tisícům lidí z kolony se po několika dnech podařilo zachránit, mnozí však zahynuli v minových polích, další pak během srbských pěchotních a dělostřeleckých útoků na kolonu. Nejméně šest tisíc lidí se vzdalo, anebo bylo rozličnými způsoby – včetně nejobyčejnějších lstí nebo nucení zajatců, aby své bratry, syny či otce vybízeli ke kapitulaci – zajato v lesích a polích mezi Srebrenicí a Bratuncem, načež na tato místa přijížděly autobusy a kamiony, které je odvážely do Bratunce. Nejméně půldruhého tisíce lidí, mezi nimiž bylo i více než tisíc obětí z Kravice, do Bratunce a tamních improvizovaných táborů nedorazilo – byli zabiti okamžitě, na místech, kde se vzdali nebo padli do zajetí. Během 13. července jich bylo kromě skladiště v Kravici nejvíce pobito v Cerské u odbočky silnice Konjević Polje – Nova Kasaba, na břehu řeky Jadar nedaleko Konjević Polje, v Nové Kasabě a v Sandićích.

V Cerské v okresu Vlasenica bylo povražděno asi sto padesát bosňáckých zajatců. Nejmladšímu zastřelenému bylo jedenáct let. Na břehu řeky Jadar zabili příslušníci policejních oddílů patnáct Bosňáků. Na jednom místě severně od Nové Kasaby bylo pobito několik desítek zajatců a na louce v Sandićích asi dvacítka lidí. Ve skladišti a v okolí skladiště za školou Vuka Karadžiće v Bratunci bylo zastřeleno čtyřicet až osmdesát zajatců a v prostorách samotné školy bylo téhož a následujícího dne, 14. července, zabito několik desítek zajatých Bosňáků – vraždili příslušníci Vojenské policie Bratunacké brigády a další vojáci této brigády, různí dobrovolníci, policisté a ozbrojení civilisté. Zajatci byli drženi i v autobusech zaparkovaných kolem školy. Jeden ze zajatých v sedadle autobusu usnul, načež jej vojenský policista probudil úderem do ramene. Člověk, trpící už od dřívějška těžkou duševní poruchou, procitl a úder opětoval. Potom byl vyveden z autobusu a dva nebo tři vojenští policisté jej odvlekli před školu – ozvala se krátká dávka ze samopalu provázená výkřiky umírajícího. Mnozí tuto popravu viděli, načež byli ještě silněji paralyzováni strachem.

4.

Každý v Bratunci se toho čtvrtečního odpoledne a večera doslechl, že ve městě a okolí jsou zajatci ze Srebrenice, že jich je několik tisíc a že je hlídá nevysoký počet místních unavených vojáků a policistů, neboť hlavní síly Drinského armádního sboru vedou další boje. Sem tam již někdo zaslechl i o popravách v Kravici, v Cerské, u základní školy ve městě… Nikomu přitom nebylo lhostejné, že se tolik vojensky způsobilých nepřátelských mužů nachází v blízkosti jejich domovů. Zatímco nepočetní dobrovolníci spontánně přicházeli se zbraněmi v rukou a s pěnou na rtech, aby se osobně vypořádali s „Turky“, aby se pomstili za své mrtvé příbuzné, přátele a soukmenovce, váženější občané se před sídly různých štábů a úřadů snažili diskrétně zjistit, co se děje a co se má stát. Ovšem bez valného výsledku. Vraceli se domů ustaraní a zmatení, padala noc a zdálky co chvíli doléhaly tlumené dávky ze samopalů.

Pokud jsem správně počítal, tak v Bratunci a jeho širším okolí či ve vojenských a politických ústředích bosenských Srbů – ve městech Pale nedaleko Sarajeva a Han Pijesak přibližně na půli cesty mezi Sarajevem a Srebrenicí – bylo v pozdních odpoledních hodinách a večer ve čtvrtek 13. července a v pátek 14. července sedmdesát až sto lidí, kteří mohli – více či méně zasvěceně a přesně – odpovědět na otázku, co se děje a co se dál bude dít s bosňáckými zajatci. Ze všech těch důstojníků a civilních funkcionářů Republiky srbské mohl dát nekompetentnější a nejúplnější odpověď plukovník Beara, náčelník Vojenského zpravodajství Generálního štábu. Ovšem ani on, Beara, ještě ve čtvrtek večer neznal odpovědi na některé klíčové otázky.

Kde přesně budou zajatci usmrceni? Jak budou usmrceni? Stejně jako v Kravici? Kdo ty další tisíce lidí sprovodí ze světa?

Bearovým úkolem bylo na tyto technické otázky najít odpovědi. Do čtvrtečního večera se mu to nepodařilo, o čemž svědčily autobusy a kamiony plné zajatců, parkující po bratunackých ulicích, a improvizované tábory ve městě a okolí – najednou se nevědělo, kam a jak dál se zajatými Bosňáky. Jako by se náhle zadrhl film, zamrzl obraz. Po celém městě stály autobusy a kamiony plné lidí, kteří shodou okolností zůstali viset mezi životem a smrtí, celou bezesnou noc se oddávali marným nadějím a zoufale se upínali k víře, že přece není možné, aby OSN, UNPROFOR a celý svět dopustily povraždění jich všech, že přece není možné, aby se je Vojsko Republiky srbské odvážilo popravit prakticky před očima vojáků OSN a celého světa.

Bearu toto nečekané zdržení rozčilovalo a znervózňovalo, neboť prostoj byl především jeho problémem. Kruhové skvrny od potu v jeho podpaždí celý den bobtnaly stejně jako fámy. Potřeboval whisky.

5.

Co asi plukovníku Bearovi nejprve vytanulo na mysl, když při horečnatém rozpracovávání technických detailů operace, jíž byl pověřen, dospěl k otázce: Co udělat s těly zabitých zajatců? A když se o slovo přihlásila další: Kdo a jak ukryje mrtvá těla do masových hrobů, o nichž nikdo nesmí mít ponětí? Jak zabít několik tisíc lidí ve dvou, třech nebo čtyřech dnech na značně zúženém prostoru, a přitom zanechat nejen co nejméně stop, důkazů a zvěstí, ale také lidí sdílejících krvavé tajemství?

Zrodila se snad myšlenka, že by mrtví mohli být spalováni v tunelových pecích na výrobu cihel, střešních tašek a keramiky, když si ve čtvrtek večer 13. července začal uvědomovat, že se operace nevyvíjí, jak by měla a jak bylo očekáváno? Stalo se to tehdy, když musel sám hledat řešení a vydávat rozkazy vojákům i civilistům, aby přemístili – v podstatě ukryli – většinu zastřelených v Kravici na jiná místa v nedalekých vesnicích Glogovia, Ravice a Zeleni Jadar, kde měly být jejich ostatky zakopány? Zrodila se snad myšlenka, že by mrtvá těla mohla být zpopelněna, v hlavě zoufalce konfrontovaného s chvěním půdy pod nohama, konfrontovaného s možností, že se nejdůležitější mise v jeho dlouhé a úspěšné vojenské kariéře zvrtne do vnitřního chaosu, který nebude možné potichu a bezbolestně zvládnout, a to hlavně kvůli tomu, že naprostá většina zdatnějších jednotek Drinského armádního sboru bojovala buď s rozptýlenými formacemi 28. divize Armády BaH, které se nadále křečovitě pokoušely probít na svobodné území, nebo se připravovaly k postupu na Žepu, další bezpečnou zónu OSN?

Je možné, že právě když plukovník Beara večer 13. července zařizoval pohřbení ostatků zajatců pobitých v Kravici, začal si uvědomovat, že by vzhledem k technické náročnosti stěhování mrtvých těl z popravišť na vzdálená místa jejich spočinutí bylo nejpraktičtější, aby se místa exekucí nacházela v bezprostřední blízkosti budoucích masových hrobů. Technická náročnost stěhování předpokládala jednak zapojení ještě většího počtu lidí, a to nejenom vojáků, což ohrožovalo utajení, jednak spotřebu ještě většího množství drahocenného benzínu a času, neboť poprava několika tisíc lidí na poměrně malém prostoru nemůže zůstat dlouho utajena, a tím pádem ani obestřena ignorancí světové veřejnosti. Těla zabitých musí zmizet z povrchu zemského dříve, než se svět cokoliv dozví, dříve než kdokoliv stihne reagovat, intervenovat, všechno překazit uprostřed zpola vykonané práce. Proto musí být lokality, v nichž budou zajatci vězněni, popravováni a zakopáváni do masových hrobů, co nejdále od obydlených míst, co nejodloučenější, co nejméně na očích, aby střelba, výbuchy a nářek obětí nedoléhaly k nastraženým uším zjitřené veřejnosti. Jinak se začnou šířit fámy a plukovníkův úkol se změní ve zběsilý závod mezi smrtí a neúprosným časem. Až se to provalí, už musí být po všem. Až se to provalí, nechť se stane, co se má stát – Beara musel splnit úkol, nemohl přemýšlet o budoucnosti a následcích.

Na druhou stranu by však stěhování zabitých z místa popravy na relativně vzdálené a skryté lokality, kde budou pohřbeni, plnilo funkci zahlazování stop masové vraždy – počet lidí, kteří věděli, kde se nacházejí primární, a zejména pak sekundární hroby, byl menší než počet těch, kteří s úplnou nebo částečnou jistotou dokázali určit přesnou nebo skoro přesnou polohu míst, kde byli zajatci vražděni. Jak tedy jen sladit praktický požadavek, aby mrtvá těla nebyla stěhována daleko od místa popravy, s úmyslem co nejlépe ukrýt nebo rovnou sprovodit ze světa důkazy o zločinu?

Z chorvatského originálu Beara. Dokumentarni roman o genocidu u Srebrenici (Naklada Ljevak, Záhřeb – Synopsis, Sarajevo, 2016) přeložil Petr Stehlík. Copyright Ivica Đikić, 2016.