Filosofská historie

Gáspár Miklós Tamás, jehož zkracování do úderných iniciál TGM (v maďarštině stojí příjmení na prvním místě) se v českém prostředí ze zřejmých důvodů nejspíš neujme, je známý jako disident Kádárova režimu i kritik toho současného, Orbánova. A možná nejvíc jako autor pojmu „postfašismus“. Pro přiblížení jeho politického profilu lze s mírnou nadsázkou říct, že Tamás je tak trochu maďarský Václav Bělohradský – ideový a ideologický cestovatel, jenž začínal jako libertariánský socialista, s koncem komunistického vládnutí se stal liberálem, dokonce konzervativním, a konečně na přelomu tisíciletí, když překročil padesátku, přešel k marxismu. Intelektuální životopis plný dramatických zvratů vyvolává jak sympatie, vzhledem ke své nestrnulosti, tak i podezření z nestálosti. Nepochybně se v něm ale odrážejí dějiny střední (dle Tamásovy terminologie východní) Evropy posledního více než půlstoletí.

Socialismus čistý a nečistý

Klíčovou je pro Tamáse otázka, zda byly východoevropské režimy sovětského typu skutečně socialistické, nebo ne. Jeho odpověď zní, že jednoznačně nebyly. A právě v tom pro něj spočívá podmínka budoucnosti socia­listického projektu. V eseji Kapitalismus v čisté podobě tvrdí, že bolševici byli v podstatě modernizátoři, kteří, prodchnuti plebejským rovnostářstvím, odstraněním výsad privilegovaných stavů umožnili vznik třídní společnosti na troskách té stavovské. Teprve pseudosocialistická likvidace východoevropských kastovních společností podle autora umožnila rozkvět kapitalismu. Střízlivě řečeno, jedná se o klasickou modernizační teorii, doplněnou poněkud neklasickou představou o „čistých“ či „skutečných“ společenských formacích.

V textu Marx o roku 1989 vyzdvihuje Tamás Marxovy analyticko­-žurnalistické práce, jako Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta (1852). Jeho vlastní eseje mají k tomuto žánru blízko, což úzce souvisí s jeho pojetím filosofie, jež se postmarxisticky vzdaluje mainstreamu marxis­­tické tradice (tedy „vědeckému“ socialismu) a blíží se postoji mladého Marxe ze Svaté rodiny (1844), kde je filosofie hlavou emancipace, jejímž srdcem je proletariát. Tamás bohužel ne vždy odolává pokušení filosofů: sklonu k rétorickým zobecněním či přizpůsobování faktů filosofické koncepci. Zařadit třeba Prahu roku 1968 spolu s Berlínem 1953 a Gdaňskem 1981 k „proletářským revolucím proti ‚reálnému socialismu‘“ je šlápnutím vedle, které v Česku přehlédne málokdo. Tvrzení, že být na konci 19. století „proletářským socialistou ve východní Evropě znamenalo být hodně vzdálen zbytku lidu“, zase patří k zobecněním zohledňujícím budoucí ustavení sovětského bloku. Pro české země ale neplatí.

Nejde přitom jen o drobná přehlédnutí, ale o celou filosofickou koncepci, pro niž je východoevropská perspektiva zásadní. To je i případ vyrovnání se s „reálností“ socialismu jeho zařazením do procesu krystalizace „čistého“ kapitalismu. Výsledkem podle Tamáse je, že dnes (dělnická) třída existuje pouze jako ekonomická, ale nikoli už politická a kulturní skutečnost, což je faktický triumf kapitalismu. Pro přítomnost to znamená hluboký pesimismus, pro minulost ale – v Tamásových očích – očistu socialismu od reality sovětského modelu. A právě socialismus v „čisté podobě“ je v posledku to, oč mu běží.

Rousseau a Marx

Protože to, co Sověti ordinovali sami sobě i jiným, vlastně nebyl socialismus, může Tamás prohlásit: „Socialismus neselhal, protože se o něj nikdy nikdo nepokusil. Socialismus je proletářský socialismus, žádný jiný neexistuje. Levice bude levicí dělnické třídy, nebo nebude vůbec.“ Tato pasáž je pro pochopení Tamásova postoje klíčová, a přitom ji vlastně musíme přehlédnout, jinak by totiž diskvalifikovala celé jeho myšlení. Ne snad proto, že stejně hluboce jsou přesvědčeni pravicoví libertariáni, že se doposud nikdo nepokusil o „skutečný“ kapitalismus, jehož výhod nemůžeme užívat kvůli přílišným regulacím. Hlavním důvodem je, že teze „čistoty“ nějaké formace má ­smysl pouze na abstraktní filosofické rovině. Historicky je tvrzení o neexistenci „skutečného“ socialismu banální – nikdy neexistoval ani žádný „skutečný“ feudalismus. Mimo filosofickou spekulaci existuje pouze „empirický“ kapitalismus, stejně jako existoval pouze „empirický“ socialismus (Egon Bondy mluvil o „prvním historickém pokusu o socialismus“).

Přesvědčení o „čistotě“ navíc velmi rychle vede k hledání viníků. Vždycky se najde někdo, kdo dobrý projekt zkazí – stát, imperialistická cizina, byrokratická třída. Pro Tamáse je oním viníkem „rousseauovská“ tendence v socialis­mu, které se věnuje v textu Pravda a třída, nejrozsáhlejším a také nejvýznamnějším eseji výboru. Rozlišuje v něm dva typy socialismu: na jedné straně „rousseauovský“, jenž je moralistní, puritánský, rovnostářský a směřuje k apoteóze dělnické třidy, a na straně druhé socialismus „marxovský“, analytický a historizující, který předestírá zánik kapitalismu skrze jeho završení a nejde mu o apoteózy, nýbrž o dějiny. Právě „rousseauovství“ podle Tamáse převládlo v sovětizované východní Evropě a na místo zrušení třídní společnosti nastolilo rovnostářskou společnost, která sice odstranila kasty, ale zachovala základní znak kapitalismu, totiž oddělení producentů od produkčních prostředků.

Požadavek na zrušení tohoto oddělení, jejž Tamás klade jako podmínku „skutečného“ socialismu, však není historickým vysvětlením o nic víc než politickým programem. Spíš se jedná o oblouk vedoucí zpět k utopismu. Připomíná to pochmurnou variantu Marxovy teze o dvou stadiích, „polovičatém“ socialismu a „pravém“ komunismu, z Kritiky Gothajského programu (1875). Likvidace kastovní společnosti a zrod „čistého“ kapitalismu tak teprve umetá cestu komunismu. Utopismus kritizovaný Tamásem u „rousseauovců“ se zde objevuje v jakési retrográdní variantě. Ani všechna Tamásova sofistikovanost nemůže zachránit před banalitou argumentu, že Marx nemohl za Stalina o nic víc než Ježíš za inkvizici. To je sice pravda v obou případech, na rozdíl od křesťanství ale nelze očistit socia­lismus od Stalina (nebo i Husáka) tvrzením, že v sovětském bloku vlastně neexistoval, protože ten „skutečný“ dlí na nebesích.

Barbar Gaspar

Závěrečná slova Tamásova eseje Komunismus na troskách socialismu znějí: „Komunisté by měli být – a vlastně jsou – barbaři. Nenávist našich nepřátel je oprávněná. Žádná současná (ba vůbec žádná) instituce nebude ušetřena. Žádná trvalost, a tedy žádná tradice. Pouze lidé.“ Nejde jen o slova silná až silácká, za nimiž ale žádní komunisté v plurálu nestojí. Toto gesto se vymyká z kontextu marxistické tradice a připomene spíš anarchoprimitivismus Johna Zerzana. A stejně jako primitivista Zerzan doma měl televizi, také Tamás je „barbarský“ velmi kultivovaným způsobem. Instituce se podle všeho nemusí příliš obávat, už jen proto, jak málo prostoru má v Tamásových textech pojem praxe. A když na ni konečně dojde, její výměr je poněkud zvláštní: „Praxe není ničím víc než hypotézou…“ V pokračování souvětí se sice dozvíme, v čem tato hypotéza spočívá (že je možná taková činnost, vykonávaná kvůli sobě samé), dojem překrytí praxe olověným příklopem teorie už to ale nenaruší. Zvlášť když Tamás dál tvrdí, že „komunistickou praxí, již měl na mysli Marx, byla filosofie – užitečné vědění“. Nejsem si jist, jestli Marx měl na mysli zrovna toto, vybavují se mi však jeho slova z Německé ideologie (1845): „Filosofie a studium skutečného světa jsou v takovém poměru jako onanie a pohlavní láska.“

Tamás se zařazuje mezi zestárlé sentimentální levičáky, k nimž patří Slavoj Žižek či Alain Badiou. Ti svým vzýváním komunismu působí trochu jako jakobíni v roce 1848 – stále věří v opakování „své“ revoluce, byť se svět zatím zcela změnil. Tamás v lecčem stojí pevněji nohama na zemi, i díky tomu, že pracuje se západní marxistickou tradicí, jež mu dává pestrou paletu teoretických nástrojů, zároveň však leckdy tím více odhaluje slabiny jeho přístupu než mnohdy nesoudržné, ale synkreticky „všežravé“ postoje Badiouovy a Žižekovy. Například vidět budoucnost marxistické politiky v repolitizaci sféry práce v době, kdy pracovní místa budou spíše masově zanikat, je nanejvýš nostalgií. Ohlížet se na mýtus továrny v nastupující éře automatizace a odmítat politiku omezenou na „náhodnou kombinaci rodin v soukromých obydlích“ znamená zavírat oči nejen před zánikem pracovních míst, ale také před faktory zasahujícími přímo do biologického života jedince nebo před skutečností, že pro mnoho žen na světě je „pracoviště“ doma. V Tamásových klíčových koncepcích také zcela chybějí pro současnost tak zásadní témata jako klimatická změna, geneticky modifikované zemědělství, financializace nebo právě automatizace.

V mnohém je Tamásovo myšlení podnětné a zajímavé, některé jeho postřehy jsou brilantní a jeho eseje jsou výzvami k přemýšlení i polemice. V českém prostředí, kde západní marxismus posledního půlstoletí zůstává stále do značné míry neobjeveným kontinentem, jsou navíc i velmi osvěžující zprostředkováním kontaktu s touto bohatou tradicí. Přesto Tamás nepřichází s projektem marxismu pro 21. století, ale přináší spíše poslední slova marxismu století minulého.